Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Církev tě potřebuje, i když jsi holka

16. 10. 2018 22:48

To jsem si tedy dal, když jsem napsal tento článek, který se posléze dostal i do výběru na Signálech: ja-te-potrebuji . Přemýšlel jsem o tom pak celý týden a do toho přišlo ještě velké množství námětů, které bych chtěl také dát dohromady a spousta věcí, které chci udělat, musí prostě počkat a je dobře, když počkají.

Pan Jiří Kub měl v komentáři dotaz, který ve mě vyloženě vře a vře pořád, ne že by mě to nechalo být a tak jsem se rozhodl k tomu postavit čelem a pokusit se to napsat, když mě to trápí celá desetiletí, co jsem ministrantem (abych byl konkrétní, tak cca 26 let z 30 ministrování). Většinou si to tedy spinká, pokud se nenajde někdo, kdo to otevře, což se panu Jiřímu podařilo a tak o tom chcu psát, ale nejprve několik důležitých výzev:

1. Ani tento článek nebude genderově vyvážený.

Nejen, že to neumím, ale ani to není přirozené, ani biblické.

To, že to neumím, o tom mohou svědčit mnohé ženy (věci /žena (to)je věc! Promiň, Lenko /Zelený banáne/, tys kvůli tomu přišla skoro o celou noc, než jsem ti to vysvětlil - já tehdy taky, tím méně to hodlám vysvětlovat zde).

Nauka genderu počítá snad i s více pohlavími, než muž a žena, naproti tomu Bible je jednoznačná už od Geneze: "Jako muže a ženu je stvořil".

2. Ženy mám rád a jsem rád, že jsou v církvi a že mají velmi důležité postavení.

Církev si ženy vždy vážila, vždyť nejvzácnější ženou je Matka Vykupitele, Panna Maria. Bez ženy by se nenarodil Boží Syn a ženy mají vynikající úlohu v církvi, i když nemohou sloužit mši svatou. O tom je mnoho církevních dokumentů, které tady nehodlám rozebírat.

3. Jsem si jist svým mužstvím a jsem rád, že nejsem žena a pokud bych byl povolán k manželství, tak rozhodně výhradně jen s jednou ženou a nekonal bych žádný úkon, který patří do manželství před jeho započetím.

Nedávno jsem jednu maminku pozval na kafe a ona mi řekla, že nemůže, protože kojí. V tomto ohledu jsem rád, že nejsem žena. Nemohl bych si dát po porodu kafe.

Možná ještě dalšími důležitými předpoklady se budem v tomto článku zabývat, ale to teď nedokážu přesně předjímat. Články píšu na přímo a jak mě napadne. Panu Jiřímu jsem slíbil, že článek se bude jmenovat: "Já tě potřebuji, i když jsi holka." Když jsem o tom však dnes přemýšlel, došel jsem k tomu, že ten název by byl nepravdivý, protože toto jsem nikdy žádné holce neřekl a nezval ji k oltáři až na pár a zdůrazňuji jediný pár výjímek, který bude hned na počátku příběhu, kdy mě to ještě tolik netížilo.

Každopádně si uvědomuji, že jsem svým postojem mohl mnohokrát ženy ranit a jsem si jist, že také ranil. Můj postoj k ženám se tříbil dlouho a nebyl hotový ani když jsem začal působit jako pastorační asistent a myslím, že se mě to stává i teď, že často jsem poněkud neomalený, o čemž bude svědčit závěr tohoto článku, ke kterému se možná dostanete, pokud se Vám bude chtít číst dále.

Proto: Milé ženy, holky, dívky, prosím, nenechávejte se mnou urážet a přijměte mou omluvu, když si přečtete něco pro Vás nemilého v tomto článku.

Milí mužové, chlapi, kluci - to, co chci tady napsat není rozhodně nauka církve, ale mé osobní svědectví, proto to tak berte.

Abychom se dopracovali k tomu, o čem ten článek bude, sic mnozí již tušíte a očekáváte, že se něco konečně dozvíte krom drobného balastu před tím, ocituji dotaz pana Jiřího, který bude následně zodpovězen pěkně po pořádku se vším všudy, i když se mi do toho zas tak moc nechce:

"...Nicméně ve mě hlodá zvědavost: Přijde mi to takové genderově nevyvážené. Co VVRH a ministrantky?"

Vynechal jsem chvály na článek a mou osobu. V komentářích dál jsem slíbil skoro nesplnitelnou věc, jak jsem potom zjistil, že odpovím na svátek sv. Radima. Místo toho jsem uvedl článek jiný, protože sv. Radim je můj biřmovací patron a měl jsem potřebu napsat něco jiného a spoustu jiné páteční pastorační práce, na čež bych se rozhodně nechtěl vymlouvat. Hlavní důvod byl, že jsem přemýšlel, jak bych to pojal a měl jsem velkou potřebu to napsat a také to říci nějaké ministrantce, což se mě záhy podařilo na pouti za obnovu rodin v Olomouci, jen mě upozornila na JDPR, což pochopitelně dodržím. Kam jen jsem založil její rodné číslo?

Místo toho tento článek píši v den české světice, patronky Slezka, sv. Hedviky. Hedvika byla má babička, měl jsem ji velice rád a věřím, že se těší slávě u Boha - každopádně je v mých modlitbách. Sv. Hedvika to také neměla jednoduché a už vůbec ne ve své době, ale tento článek není o sv. Hedvice. Pouze chci na ni ukázat, že církev si všimla velkého množství její lásky, kterou prokazovala společenství a kterou šla na cestě ke Kristu. Ke svatosti je povolán každý z nás, ať je muž nebo žena a každý má svůj velmi důležitý úkol.

Pomaličku tím najíždím na dané téma. Když zabloudím do hloubi své duše, první lásku jsem vědomě měl už v první třídě - seděla vedle mě. Vůbec celou základku jsem měl jako sousedky holky (na střední jsem byl konečně mezi klukama) a měl jsem s nimi problém, když na mě nebyly hodné a nenechali mě nelegálně opisovat látku. Měl jsem tedy k holkám vždy respekt, ale nikdy jsem to s nimi neuměl a to ani později v náboženství, ač poctivě musím říct, že se mi s některými daří, ale je to pro mě velká záhada, že mne mají rády jako učitele a já nevím proč. 

Rodinně mám velmi rád svou maminku, měl jsem rád i babičku, tetu i jiné další ženy. Moje ségra vyrůstala mezi svými bratry a mnou, neměla to lehké. Ani já jsem to neměl lehké, protože jako nejstarší jsem měl pocit, že odskáču všechny průšvihy a jí všechno projde. Nicméně mí spolužáci ze střední to vidí jinak - mě pokaždé všechno prošlo. A v rodině si uvědomuji, že tomu mnohdy bylo podobně. Tak tedy nastiňuji svůj vřelý vztah k opačnému pohlaví.

Jak jsem psal, k ministrování jsem se dostal asi v 10 letech a do té doby jsem vědomě nikdy neviděl ministrantku a ani mě nenapadlo, že k oltáři může patřit. Když jsem byl mladým ministrantem v naši dědince zvané Václavov, nebylo potřeba, aby u oltáře byly holky a nenapadlo mě, že by to šlo.

Velký průlom v tom byl až začátek ministrování ve Svébohově v dubnu 1992. Ministrantská parta se tam pak začala rozrůstat, až na docházku ministrantů přestával stačit savý papír velikosti A5. S příchodem nového pana faráře zase mnozí ministranti ve Svébohově začali také ministrovat a s jídlem roste chuť. Mám pocit, že jsme oslovili mou sestru asi na podzim toho roku a pak ještě Moniku od sousedů. Panu faráři se to moc nezamlouvalo, že má asi 2O ministrantů a 2 ministrantky, ale s komentáři byl opatrný a toleroval to. Méně to však tolerovali farníci a tak to nevydrželo dlouho, jen asi půl roku, možná ani ne.

V naší rodné filiální obci nikdy alespoň co pamatuji ministrantky nebyli a to ani moje sestra, ani Monča od sousedů byť mše sv. u nás byla s frekvencí 1x za 14 dní. Ve farním kostele už za éry, kdy jsem tam ministroval do r. 2005 se ministrantky neobjevily, v moderní době si tím již nejsem jist.

Když jsem nastoupil na školu do Luhačovic, ministrovali výhradně kluci. Ministrantku jsem viděl už velice zřídka, nicméně za P. Huberta, který nastoupil asi rok po konci mých studií (1998) bylo i v Luhačovicích "období ministrantek." Když jsem Luhačovice tou dobou občas navštěvoval, sic jsem byl ministrovat, ale bral jsem tuto skutečnost se skřípěním zubů.

V jistém období po ukončení studií jsem pomáhal Vojtovi ze Svébohova, který měl v Jedlí přízeň vést tamní ministranty. Pokud jsem chodil ministrovat P. Rajmundovi, který mě křtil a pokud jsme s Vojtou vedli ministranty, vždy to byli kluci a nebylo potřeba v tom dělat změnu. Nicméně později, když už jsem spíše pomáhal v Rychnově na Moravě a do Jedlí už jsem se moc nedostal, začalo i tam období ministrování holek. Měl jsem tu čest s nimi také ministrovat, nebylo mi to úplně příjemné, nevěděl jsem, jak s nimi komunikovat v sakristii, ale hlavně mě vadilo, že jsme se společně oblékali do ministrantského.

Pak tam (v Jedlí) měli krásné období, kdy ve farnosti působily sestry Boromejky. Myslím, že jejich působení ve farnosti, byť jsem je neznal, farnost velice oživilo. Jedna z řeholních sester podávala při mši svaté sv. přijímání. Nikdy jsem nepřijímal eucharistického Krista z rukou ženy ani řeholní sestry. Jejich služba ve farnosti však byla velmi potřebná a důležitá.

Od r. 1999 do r. 2002 jsem na popud P. Josefa, kaplana v Zábřeze, jezdil do Rajnochovic na MiniFor a také zastupoval v arcidiecézní ministrantské radě (to však byla jiná AMR, než je teď), kterou měl tehdy na starost P. Josef Jelínek ministranty zábřežského děkanátu. Tato arcidiecézní ministrantská rada měla na starost zejména pravidelnou arcidiecézní ministrantsou pouť, která bývala na k sv. Václavu, fotbalový turnaj o putovní pohár otce arcibiskupa a ministranské exercicie v Hněvošicích.

V r. 2001, v sobotu 15.9., byla v Zábřeze arcidiecézní ministranská pouť s 800 ministranty a bylo tam i několik ministrantek, jejichž počet není znám. V té době jsme s ministranty často jezdili do katedrály sv. Václava v Olomouci zvláště na jáhenská a kněžská svěcení, na pouť za obnovu rodin a také o Zeleném čtvrtku. Několik ministrantek se v zástupu vždycky našlo, nedělalo mi to problém, neznal jsem je. Když, tuším, že v roce 2000 o. arcibiskup Jan si žádal za každou farnost a celkem za děkanát počty ministrantů, po součtu jsem byl hrdý na to, že děkanát má 240 ministantů a "jen" 10 ministrantek.

V jubilejním roce mě P. Pavel Jagoš oslovil, abych mu pomáhal v jeho farnostech a také na Malé Antiochii. V Rychnově tenkrát ministrovaly holky celkem normálně, nicméně časem se z nich stala schola. Za tuto dobu jsem neměl žádnou potřebu, ba spíše naopak, zapojovat do ministrování holky. Jeden z důvodů byl i ten, že někdy jsem jel do kostela na kole a nesledoval předpověď počasí. Promoknul jsem tak na kost a ministrantské oblečení bylo na mši svatou mým "spodním prádlem" a po mši jsem se většinou opět oblékl do mokrého a každá nečekaná ženská návštěva v sakristii mě tím pádem byla velmi nepříjemná. 

Od r. 1996 jsem jezdil na Antiochii. Jak jsem to uměl s holkama, mohou Antiošky svědčit. Pamatuji si, že jsem holky vyprovokoval k pár fackám na faře v Klášterci při Antiochii ve Vyšehoří 2001 a rok před tím v Cotkytli, kde ministrovala ve Strážné Hanka, jsem svým přístupem k spoluantiošačkám, je vyprovokoval k jejich touze po ministrování. Tehdy jsem naznal, že něco asi přeháním a rozhodl jsem se raději Antiochii opustit, než dopustit, aby si to holky jen vyzkoušely. Trucoval jsem tehdy asi 2 hodiny a když jsem se před bohoslužbou přece jen nakonec vrátil (byl jsem na tom turnusu na kole 15 km od domova), své rozhodnutí stáhly a ministroval jsem jenom s klukama. I na Malé Antiochii bylo několik takových zbytečných konfliktů, kdy jsem holky musel nějak strpět.

Možná už se Vám to zdá dlouhý, ale tady to ještě rozhodně nekončí. Když jsem dostal nabídku o. Radomíra, věděl jsem, že za půl roku budu konečně někde jinde, než tam, kde jsem se cítil pomlouván nejen kvůli tomuto, což vnímali občas i farníci. Ano, holky se mnou měly problém a já jsem jim neuměl porozumět, ale věřte mi, že jsem chtěl porozumět.

Antiochia r. 2005 v Jezernici pro mě odstartovala novou kapitolu. Že tam ministruje Jiřka, kterou jsem znal už z tábora Malé Antiochie v Rychnově na Moravě, jsem od počátku bral vážně s tím, že tato farnost potřebuje i holky u oltáře! Ano, jezernická církev potřebuje třeba i ministrantky! Takto to teď formuluji a takto to chápu, ale to není konec, nicméně konečně začátek povídání, které rozhodně už v tuto chvíli je dlouhé. Konec konců Jiřka v tom nebyla sama, další ministranky mě přesvědčily, že chtějí a mohou ministrovat - Adélka či Pavlínka.

Z farností tehdy založené Farní Komunity Antiochie Jezernice nebyla jedinou farností, kde byly ministrantky. Ty byly také v Drahotuších, ale jen na počátku (teď máme i málo ministrantů), Loučce (tam jsou teď jen výhradně kluci) a Potštátě, kde nás je též málo, ale už jsme také bez ministrantek. V Partutovicích jsme k tomu zatím nepřistoupili.

Ale Jiřka se stala skoro děkanátní ministrantkou a bral bych ji kamkoliv a vůbec mi není nepříjemné s ní ministovat, dokonce jsem ji schopen říct, jak klukům: "Já tě potřebuji." Nicméně ani tak není ministrantkou jedinou, ve farnostech děkanátu třeba v Jindřichově, kde je jich hodně, klidně a rádi berou i ministrantky.

Vím, že Jiřce jsem velice brzo i ublížil a stále mě to ještě mrzí, nicméně mě otevřela obzory a za to jsem ji vděčný - prostě brát to normálně. Když ví proč je u oltáře, tak je to vynikající. Tehdy, v r. 2006 jsem Jiřce odmítnul, aby ministrovala v Drahotuších při Božím Těle. I Jezernická farnost to dlouho cítila jako křivdu a já jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu. Bylo potřeba ji napravit a tak jsem kromě omluvy Jiřce řekl: ať příště se mě neptá a jde.

Ministrování není jenom služba při liturgii ve shromáždění církve. Ministrant má být ministrantem i ve svém životě. Také holky jsou poslány k tomu, aby Bohu sloužily i ve svém životě.

P. Marek Dunda založil pro kluky Soluňáky a tyto kluky vede cestou sv. Cyrila a Metoděje k dobré službě ministranta, který neministruje jen při mši svaté, ale také svým životem. A podobně založil i Mariánky, které zpívají Pánu při mši sv. a jdou ve stopách Panny Marie a také ne jen při liturgii, ale i v životě.

O. Radomír se stará o Mariánky, které se schází na faře v Partutovicích, jinak jsou z obcí poblíž Oder. Také jim je svým způsobem vlastní ministrantská služba, když je potřeba, aby takto sloužily při mši svaté.

Je dobře být připraven ke službě, ať už jsem muž nebo holka (já teda nejsu holka). Každý potřebuje být ve společenství potřebný a je nutné, aby našel své místo ve společenství. Má-li tedy holka ministrovat tam, kde to nenarušuje pořádek farního společenství, ať tedy ministruje. 

Kdo jsem já, abych rozhodoval, kdo smí a nesmí sloužit. Ministrování je přece služba!

Mé svědectví tím ještě nekončí. Nejsem nadšen, když holka slouží jako ministrantka, ale už to beru jinak - není to má věc. Já mohu být rád, že na to nejsem sám. 

Před týdnem jsem byl v náboženství na Struhlovsku v Hranicích a katechetka Marcela mě požádala, abych dětem něco řekl, třeba o Antiochii. To se mě nezdálo vhodné a tak jsem ji řekl, že kdyžtak popovídám něco o ministrování. Když potom přicházeli jednotliví žáci, zjistil jsem, že mnohé z nich znám ať už z tábora nebo třeba Mirku, která se mě přiznala, že byla na ministrantském dni ve Všechovicích a nejen odtud ji znám a vlastně i vím, že právě ona je ministrantka.

Když jsem tedy dostal slovo, povzbuzoval jsem kluky k ministrování a úplně jsem zapomněl na Mirku, která ministruje jako holka a povzbuzoval jsem holky tím, co mohou pro liturgii dělat. A mohou dělat skutečně hodně: číst, zpívat, být družičkami, zdobit kostel, přinášet dary, pronášet přímluvy a další.

A když to farnost potřebuje, a nejen proto, mohou i ministrovat!

Není to pro mě jednoduchý, ale není jednoznačný, že ministrant musí být muž.

Kněz musí být muž, to je dáno. Ministrant by asi měl být muž. Někteří říkají, že když v moderní liturgii se to obejde bez ministrantů, ministrantky nejsou potřeba. S tím nesouhlasím! Když Bůh povolá do služby třeba i holku, je potřeba, aby šla. Někdy to může být otázka i víry. Když holka je jediná v kostele a neumí zpívat, přece ji jen tak nemůžeme nechat se v kostele nudit. Na to zas jiní namítnou: "Copak se dá v kostele nudit?" Můžu říci, že dá. Ale když se nuda zažene a když pozveme Pána do svého srdce, pak se v kostele nudit nemohu.

Každý si musí ve společenství najít své místo, ke kterému ho volá Pán. A proto: "Církev tě potřebuje, i když jsi holka."

Zobrazeno 1757×

Komentáře

spitfire

Jedna technická na vyloženou lež:

Nauka genderu počítá snad i s více pohlavími, než muž a žena, naproti tomu Bible je jednoznačná už od Geneze: "Jako muže a ženu je stvořil".

GenderS.* má taky za základ binární pojetí pohlaví jakožto sexuality. GenderS se tedy v tomto bodě nerozchází s Biblí.


*Kdo chce může si otočit volume doprava a nahradit genderS., pojmy jako genderismus, gender ideologie...

spitfire

3. Jsem si jist svým mužstvím

Literárně jste na pomezí grotesky, tudíž mě nepřekvapuje, že dovedete vytvořit v textu gag. Ve vašem provedení literatura 2D.

JiKu

Dal jste si s tím práci. To je třeba ocenit.

paluška

Celou dobu přemýšlím, o čem ten článek je. Nebýt posledních dvou odstavců, tak fakt nevím, co tím chtěl básník říct. Ale teď si říkám, jestli tomuto výlevu vlastně vůbec rozumím... Asi jsem vážně věc, tudíž nemyslím, tudíž nemohu pochopit. Že já jsem to vůbec četla...

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Tento článek je odpovědí na otázku a ne jednoduchou. Kdybych tu napsal jen ty poslední dva odstavce, neodpovím na otázku. Zdůrazňuji, že ženy mám v úctě a rozebírat větu "žena (to) je věc" zabere opravdu celou noc povídání a to by bylo ještě mnohem nudnější. Celá věc se má mnohem dramatičtěji, než jsem byl schopen zachytit v tomto článku. Ano, je to jen takový výlev, je tu spousta zkratek a naopak taky balastu, který by tu být ani nemusel, ale pak by to vypadalo, že se něčemu vyhýbám. Fakt je, že mnozí mohou mít problém toto číst, čímž jsem se omluvil už v článku a omlouvám se i teď. Možná to patří do boje mého srdce a ne na blog. Možná se dá za to i modlit. Každopádně se nejedná o žádné umělecké dílo či pohodovou literaturu.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Samozřejmě je tu i spoustu stylistických i pravopisných chyb, ale když jsem si to včera po sobě přečetl, rozhodl jsem se, že to ponechám i s chybami.

ZelenýBanán

Nechceš to napsat znovu a zkrátit?

Vojtěch Hýbl (VVRH)

No, berme to tak, že jsem o 2 roky dál a teologie o ženách je velmi zajímavá. Žena má v církvi své místo a to místo je významné. Bez Panny Marie by nefungovalo v církvi mnoho věcí, jak to ostatně vidíme u protestantů. Tak se to dá zkrátit do jednoho komentáře, který myslím opravdu vážně. Církev potřebuje ženy a jak moc! Církev potřebuje i muže, potřebuje rodiny i manžele a taky svaté kněze. Bez toho by církev nebyla církví. Ale na prvním místě církev potřebuje Boha v Trojici a Nejsvětější oběť Kristovu.

JiKu

Církev nemá co potřebovat.

Ženy, muži rodiny ... potřebují církev.

Pokud ne, církev je zbytečná.

Církev je pro lidi, ne lidi pro církev.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

S tím závěrem si dovoluji nesouhlasit. Začněme tím, že Bůh stvořil zemi pro člověka. Církev založil Kristus na Petrově skále. Kristus je hlavou církve a církev je mystickým tělem Krista. Ženy, muži, rodiny mají být součástí tohoto těla. Ano, církev je pro lidi, ale lidé také tvoří církev, která putuje. Lidé tedy potřebují být v církvi a lidi hledají Krista v církvi.

JiKu

Nesouhlasím. Bůh nestvořil zemi pro člověka, ale pro sebe.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

To je diskutabilní - proč by se pak v náboženství učilo, že člověk je obrazem Božím?

JiKu

Proc by pak neucilo? Nijak si to nrodporuje.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Jestliže člověk je Božím obrazem, své stvoření Bůh svěřil člověku, aby se o ně staral, pak z toho lze popřít, že Boží motiv stvoření byl "pro sebe"

JiKu

Tak to zkuste, když to lze.

Tedy, opravdu popřít. Nikoli jen říct "to nejde" nebo "lze popřít".

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Je přece pravda, že náš Bůh je vztahový, Nejsvětější Trojice je vztah jednoho Boha, proto jeho úmysly jsou prosty sobectví. Jinak nevím, jak filosoficky správně argumentovat. Zkuste mě navést.

ZelenýBanán

Tak a teď ten článek o "věcech".

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Raději ne, podržme se zdravého učení církve.

JiKu

proto jeho úmysly jsou prosty sobectví.

Ve vaší úvaze je sice nevyslovený, ale nutný předpoklad: "pokud něco dělám pro sebe, jsem sobec".

A tento předpoklad je mylný. Proto je celá úvaha neplatná.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

JiKu, správně jste to vyslovil (vypsal), lépe bych to neřekl. Nerad dělám něco pro sebe, nechci být sobec. Ale dál se mi to moc nechce rozebírat.

Zobrazit 20 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio