Letošní první hodiny

Setkání katechetů už jsme měli a povídali jsme si o nadcházejícím školním roce. Navštívil nás i nový pan děkan a tak jsme se také dozvěděli, jak probíhají katecheze v Polsku. Nevím přesně jak, ale došli jsme též k tématu Medžugorje až tak, že jsem na konci prohlásil s humorem sobě vlastním, že první hodina náboženství prvňáčků bude věnována zjevení Panny Marie v Medžugorje.

A tak už pomalu přemýlím, jak asi těmto milým dětem vysvětlit, že se Panna Maria zjevila nebo nezjevila. Nicméně odložil jsem tento problém na pozdější hodinu, kdy dětem budu vyprávět příběh, jak Anděl Páně zvěstoval Panně Marii. Anděla Gabriela si zapamatují snadno a Pannu Marii jako maminku Ježíška určitě taky. Nějaký výlet si určitě taky společně uděláme, ale ne do Medžu.

Co to tady plácám?

Jo, první náboženství s prvňáčky (a taky třeťáky) je úžasné. Rád se před tím modlím, protože z prvního nevím, jestli něco bude a s kým to bude a co budeme dělat. Příprava na první seznamovací hodinu je tedy hlavně v modlitbě.

Loni žádní prvňáčci nebyli, tak to očekávání bylo takové jednoduchší - kromě nových jsem zhruba věděl, koho budu učit a během roku se mě něco namnožilo, něco umenšilo.

Letos jsem věděl, že prvňáčci nějací budou a nebude to moc velká parta a také, že ti, co loni byli druháci, ne všichni jsou zformováni natolik, aby se mohli připravovat k prvnímu sv. přijímání. Ještě se musí naučit chodit taky do kostela.

Máme to tu takové specifické, že ne každé dítě, které chodí rádo do náboženství, chodí také do kostela. Druhákům jsem většinou musel říkat větu: "Letos se budete učit chodit do kostela. Dobře, že někteří z vás už to umí."

A vím nejméně o jednom, který si tu větu vzal k srdci a protože chodil rád do náboženství, tak začal postupně i do kostela i s tím, že si musel tam najít své místo. Naučil se to, chodil sám a chodil rád a nakonec i rok ministroval. Dnes už je sedmák a o náboženství se baví velmi rád, jakožto i jeho spolužáci. Je z partutovické party, na kterou dosud rád vzpomínám jako na nejlepší skupinku, jakou jsem kdy učil.

Tento týden jsme teda začali náboženství.

Nejprve v pondělí v Drahotuších. Dopoledne jsem se na to připravoval a před polednem jsem již směřoval do školní jídelny si vyzvednout hodné děti. A skutečně hodné děti. Pomůcky jsem žádné neměl, jen v kapsi biblické kvarteto, což ovšem není běžná látka prvňáků. Ale jsou tam obrázky toho, co se budem učit a bude je to určitě bavit. Před tím jsem se v jídelně setkal i s rodiči, kteří vyřídili nutné formality s paní družinářkou a pak už jsme všichni letěli. Bylo na nich vidět, že byli natěšení. To se mě na prvňáčcích nejvíc líbí, že jsou na všechno natěšení a rozhodně nechci zklamat jejich očekávání.

Nábožneství jsme měli v jejich třídě, nicméně jsme pro první seznámení se sesedli k jednomu stolu a vyložil jsem jim kvarteto. Nádherně poslouchali a pak jsem z toho kvarteta udělal pexeso, jelikož kromě třeťáka, který za námi přišel, nikdo ještě neumí řádně číst, ale názvy jednotlivých kartiček byli schopni i přečíst a podkladovou barvu viděli všichni. Byla to velmi napínavá hra, tím více, když pan katecheta to strašně rád hraje... cha, cha, cha...a najde většinou nejmíň. Vyhrál to nejstarší žák, ale konec stál za to, když se míchaly 4 karty a dvě kola nikdo nenašel správnou dvojici. Ta, která to našla, měla z toho obrovskou radost, i když nevyhrála. Tak krásně proběhla letošní první hodina, že už se těším na další.

Dnes bylo náboženství v Partutovicích. Dětí jsem měl víc o jednoho třeťáka a jednoho prvňáka, nicméně samé kluky a v družině se hrála vybíjená. Třeťáci na ni strašně moc chtěli. S ohledem na ně jsem nechystal biblické kvarteto, které tito třeťáci už mají ohrané, ale připravil jsem cestičku do nebe.

Normálně je to skvělá hra, ale na seznamování se s látkou ne úplně praktická, hlavně pokud nevím, jakou ti kluci mají výdrž - no asi 20 minut, co vím z pedagogických předmětů z fakulty. A byť třeťáci chtějíc zábavnější program školní družiny tím narušovali klidný průběh hry, tak prvňáčci si to nenechali pokazit a hráli s nadšením. Po 15 minutách jsem však měl jasno, že to bude chtít změnu. Tak byla změna, nicméně byli živí všichni. U starších jsem se musel trochu dožadovat poslušnosti. Na náladě mě to neubralo, pokračovali jsme dál. Pak jsem si je zklidnil s tím, že dnes nám to už stačí a příště, když budeme hrát nějakou hru, tak ji určitě nebudeme kazit, protože si to pak nikdo neužije, jak by mohl a přijdou o zábavu všichni.

Protože jsem pro dnešek skončil trochu dřív, mohli se všichni ještě v družině zapojit do vybíjené a já jsem sledoval, jak jim to dobře jde. Těším se, že příště nám to půjde mnohem lépe. Toto seznámení s nimi bylo velmi důležité.

Potom jsem přešel na faru a kluci si šli zahrát stolní fotbal. V náboženství byl jen jeden z nich. Také u farního stolního fotbalu je dobré korigovat chování na faře, protože i křesťané umí občas trochu neslušně mluvit. Říkal jsem, že příště si budu dělat čárky (dnes jsem neměl tužku ani papír). 

Zítra uvidíme, koho budeme učit v Potštátě. Taky se na to moc těším. A bude to zase jiné, než v Drahotuších nebo Partutovicích. Děti nejsou univerzál, každé je jiné a každá třída bude jiná. A vím jistě za těch asi 13 let, co učím náboženství, že v každé té skupince je nějaký poklad. A mým úkolem katechety je v každém z těch dětí najít poklad.

Vidím přece, koho učím a koho mám také přibližovat k Boží lásce. Pán mi je dává skrze školu do cesty a já mohu jít kousek cesty s nimi za Pánem. Také mám velký úkol se za tyto děti modlit a obětovat a věnovat jim to, co mohu jako katecheta.