Před Králem králů

Vypadá to, že o letošních prázdninách bude každou sobotu něco. Zjišťuji, že to není vůbec špatné. Tentokrát popíšu jeden den, který je ve farnosti určen jako adorační. Ve farnosti Drahotuše je to den sv. Ignáce z Loyoly.

Pro farnost má ten den několik málo nevýhod - je zpravidla po hlavní pouti na sv. Annu, je o prázdninách, v době dovolených a často mají tou dobou dovolenou i kněží, jakožto i místní farář zrovna slavil konec své části dovolené. Často se nenajde moc lidí, kteří mají čas udělat si hodinku nebo alespoň půl během všedního týdne.

Adorační den zpravidla netrvá celých 24 hodin. Je vhodné, když je vyvrcholen mší svatou a když co nejdéle se farníci mohou střídat u Nejsvětější svátosti oltářní. V Drahotuších to původně bývalo 10 hodin, postupně jsme to zkrátili na 8 a poctivě je třeba říci, že adorační službu si berou jedni a ti samí a většinou jen senioři, snad proto, že mnozí si říkají: "Co tam budeme dělat, máme důležitější věci na práci." A musím řici, že je to často pravda. Je však velká škoda, že mnohé zaměstnává víc hon tohoto světa, než se chvíli zastavit před Králem.

Možná proto se to obtížněji dělá ve farnosti, protože jsme obklopeni mnoha starostmi a neuvědomujeme si, že jen jedno je třeba - naslouchat Pánu. Na poutních místech, když je adorace, je tam vždycky hodně lidí. Je to proto, že přišli na pouť, že si udělali čas na Pána.

Podobně jako pouť na Sv. Annu, ani k adoračnímu dni v Drahotuších jsem byl ve farnosti málo kdy, neb se to často (častěji, než sv. Anna) pro mě krylo s Antiochií. Proto adorační den, který jsem mohl prožít letos, měl pro mě mnoho užitku a velice jsem se na něj těšil, tím více, že jsem jej vlastně měl na starost a mši sv. měl potom mít o. Radomír, který se čerstvě vrátí z dovolené... Realita vypadala však trochu dramatičtěji a jinak.

Loni, když jsem o sv. Anně v Drahotuších řekl v ohláškách, že papír na adorační službu zeje prázdnotou, ještě celý týden jsem poslouchal naříkání farníků, co jsem si to dovolil říct. Letos to bylo o trochu lepší, nicméně pořád byly 3 hodiny, na které se nikdo nezapsal. Po loňské zkušenosti jsem však řekl s uvědoměním si rizika, že co zůstané prázdné, si budu muset odklečet (jsem začínal litovat svá kolena), že adorační papír je relativně naplněný. Pár lidí se připsalo a já jsem si musel odklečet necelou hodinu. Vůbec to nebylo špatně, jen podotýkám, že v Partutovicích či Potštátě se na adorační papír vůbec nemusíme psát.

Ne, že bych neměl co dělat, ale kazilo se, co mohlo, abych se za celý den pokud možno nezastavil a byl nervózní z toho, co všechno je přede mnou, co musím stihnout a které záležitosti se mi prodlužují déle, než jsem předpokládal. Stala se však věc vskutku zázračná. Uvědomil jsem si, že to všechno jsou pokušení a ta mohu během celé audience u Nejvyššího dát přímo Jemu. Výsledkem toho bylo, že skoro nic nebylo podle mých představ, ale všechno se stihlo a dostal jsem ještě mnohem více. 

První věc, co nevycházelo byl program tábora. V neděli už se vědělo, že se pojede jinam a k tomu bylo potřeba udělat pár kroků navíc - zajistit novou faru, informovat všechny rodiče a ověřit si, že o nové skutečnosti ví a také najít některé vhodnější cíle našeho táborového putování. Mělo to velkou výhodu nové další inspirace a větší spolupráce. Tuto inspiraci jsem získal též při rozjímání před NSO a ještě mnoho dalšího, co by bylo vhodné udělat z ovoce ministrantského putovního tábora.

Druhá věc byla ta, že ještě před poutí jsem se dozvěděl, že o. Radomír se do ukončení adoračního dne nestihne vrátit a to zcela jistě. Byli jsme domluveni na variantě, že kdyby se tak stalo, byla by alespoň na závěr bohoslužba slova se sv. přijímáním. Když mi to však o. Radomír poslal jako hotovou věc pár dní předem, viděl jsem jako vhodné spíše pozvat kněze, aby slavil mši sv. místo něho. Narazil jsem však hned na první štaci, když jsem se dotazoval kaplana v Hranicích, který mě informoval, že pan děkan má dovolenou a on budu sám mít dvě mše sv. A zmínil se o dalších kněžích, kteří mají dovolenou. Tak trochu mě přecházela chuť někoho shánět, ale nevzdal jsem to. V ohláškách jsem potom řekl, že bude-li mše sv... a sdělil farníkům, že se budu snažit, aby byla. Nakonec v pondělí jsem oslovil svého zpovědníka, který mi mši sv. přislíbil. A naráz v den adorační volá pan farář, že to asi stihne a že jsem to řešil zbytečně komplikovaně. Na to jsem mu tedy řekl, že kontakt na o. Pavla má, tak pokud bude vnímat, že to stíhá, ať ho tedy odvolá, abych se o to nemusel starat. Nakonec o. Pavel přece jen přijel a s o. Radomírem se míjeli časově o 2 hodiny.

Třetí byl samotný adorační papír, ve kterém mnozí měli zmatky a někteří přišli na jinou hodinu, než si ve skutečnosti napsali podle papíru. Navíc chyběla pořád jedna adorační hodina a hodiny, kde jsem se bokem zapsal já, byly, Bohu díky, zaplněny dalšími adoranty, takže jsem se rozhodl, že se vždycky po každém dílu práce půjdu podívat před Pána alespoň na krátkou chvilku. Těch krátkých chvilek bylo tolik, kolik bylo adoračních hodin a jedna byla moje, ta dlouhá a nádherná. Práce mezi tím jsem měl však tolik, že jsem si říkal, že prázdnou hodinu zaplňovat nebudu. Avšak hodinu přede mnou adorovala rodina s malou vnučkou. Na další hodinu neměli čas a tak zazvonili chvíli před tím na faru a domluvili se se mnou, že je to tak a tak a donesli nějakou dobrou sladkost pro o. Pavla. Z té sladkosti jsem měl radost, z té hodiny, co asi budu muset a nakonec jsem musel, už mnohem menší. Měl jsem stále dost práce a kdybych měl přijít včas, přišel bych před Pána spocený a v kraťasech. Řekl jsem si tedy, že se dopustím zpoždění, alespoň se navoním a převléknu. V tom zvonil opět zvonek, který mi oznamoval, že manžel ještě chvilku zůstal, ale bylo by třeba ho vystřídat. Tu jsem měl upřímnou radost, že nenechali Pána samotného. Má radost potom byla tím větší, když jsem se šel již obléci do ministrantského oblečení a před oltářem viděl obrázky, které vnučka namalovala přímo před Pánem Ježíšem.

Ano, ona adorační skoro hodina byla opravdu nádherná. Nepřicházely žádné davy, jakožto ostatně při celém adoračním dnu, ale sem tam někdo přišel jen tak na chvíli a musím přiznat, že ani nevím kdo. Měl jsem důležitější práci - být před Pánem.

Před poslední hodinou jsem vstal a viděl, že přišla moje nástupkyně na adoraci. Přišla trochu dřív a tak jsem ji požádal, abych mohl nachystat kadidlo k ukončení adorace. S kadidlem byla další svízel, která mě neplánovaně zdržela na 1 hodinu během adoračního dne. Když jsem totiž chystal adorační den, hned jsem si povšiml, že chybí kadidelnice, která zůstala na pouti u sv. Anny. Z toho jsem byl skutečně velice rozezlen, protože nebylo jiné cesty, než absolvovat 15 minut do kaple pěšky, 15 minut zpět i z kadidelnicí a vyvětrat kapli, ve které jsem ztrávil navíc skoro půl hodiny a pověsit tedy kadidelnici, kam patří. Ano, tato drobná nedbalost mě na chvíli naplnila hněvem. Vypadá to, že si farníci myslí, že se pastorační asistent nudí a nemá co na práci, proto je třeba ho zaměstnat. Tak a mám hřích. Ne! Sice jsem se hněval, ale řešil jsem to nakonec v klidu. Když jsem byl tu půl hodinu u sv. Anny, vyvětral jsem ji a při tom se za všechny pomodlil, napadla mě další podstatná a dobrá věc a onu kadidelnici jsem nakonec do kostela donesl s radostí.

Potom, co jsem ukončil svou adoraci a nechal se vystřídal, záhy přišla skupina farníků na mši sv., o které již věděli, že bude. Hlásil jsem to také během svých návštěv na adoračním dni. Naráz si začali něco šuškat. Pochopil jsem, že se chtějí modlit růženec a domlouvali se, zda je to vhodné. Pak modlitbu spustili. Byl jsem trochu na rozpacích, protože vím, že ne všichni kněží mají rádi, když se před vystavenou Nejsvětější svátostí modlí modlitba k Panně Marii. Ale přece jde o kristologickou modlitbu a v rozjímání nad tím mě napadlo, že nejhorší, co bych mohl udělat by bylo, kdybych to v tuto chvíli stopl. Je dobře, že se společně modlí! Vnímal jsem však také, že by bylo dobře udělat společný závěr adorace a tak modlitbu růžence jsem sám ukončil řádným vrcholem, čímž je modlitba na úmysl sv. otce ve spojení s celou církví pro získání plnomocných odpustků. Pak jsem vyzval k písni o Pánu Ježíši, tedy aby si vybrali nějakou sedmistovku a našel jsem z adorační knihy vhodnou adoraci. Kněz, o. Pavel, přišel ve chvíli, kdy farníci pronášeli chvály.

Adorační den byl tak ukončen svátostným požehnáním a následovala mše sv. o sv. Ignáci z Loyoly, o kterém o. Pavel vynikajíce kázal. Po mši sv. vědom si toho, že jsem úplně všechno plánované nestihl, jsem si moudře řekl, že podstatné se stihlo, zítra je taky den a teď už si to jen užiji s o. Pavlem na faře a za chvíli (asi za 2 hodiny) přijel z dovolené se spoustou zážitků i o. Radomír.

Měl jsem radost z tohoto dne, kdy farnost zastupovala celou arcidiecézi a vyprošovala milosti před Pánem v Nejsvětější svátosti. Byl to den naplněný mnoha překvapeními a vědomím přítomnosti Nejvyššího.