Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Pozvání na Velehrad

https://vvrh.signaly.cz/1808/duchovni-obnova-za-uzdraveni

Tato duchovní cvičení se mnou pořádně zacvičila a Bohu díky za to. Ještě neuplynul ani týden a už mám z toho mnoho užitku a další vím, že ještě budou a o mnohém, Bohu díky, ještě nevím, jakožto třeba ani dnes jsem nevěděl. Hlavně o tom, co všechno jsem prožil nejde nemluvit, o čemž jsem se přesvědčil ještě na těch duchovních cvičeních samotných a pak kdykoli jsem se setkal s těmi, se kterými se běžně setkávám. Jak jsem řekl při svědectví ještě na Sv. Hostýně: "Drahotuše mají nového ministranta i nového pastoračního asistenta." 

Také na Jirkovi, kterého jsem dnes též potkal, je dosud znát velká proměna a je na něm vidět, že má co podstatného sdílet. Přece jen jsme spolu prožili celý týden.

Článek shora má však úplně jiný nadpis, ale nejde nezačít od kořene věci, tak buďte laskavě trpěliví, odhaduji, že po 500 slovech se zhruba dostanu k věci výše uvedené.

Při těch duchovních cvičeních bylo také společné jídlo a zvykli jsme si sedat u jednoho stolu s mladou rodinkou z Aše, tedy mámou, tátou a třemi dětmi (pokoj č. 21 a 22 A a Kuba z 22B), ale to není podstatné. Vytvořili jsme tak krásné společenství i u stolu a trochu víc jsme se sblížili, pro děti jsme byli strejdové a bylo to fajn.

Když jsem se pak vrátil do Drahotuš, jako obvykle jsem jel na mši sv. až do Partutovic a na poutní do Potštátu. Poctivě jsem se těšil, že po týdnu opět v římském stylu liturgie oslavíme 21. neděli v mezidobí a sv. Bartoloměje. V Partutovicích jsme byli pozváni na oběd a tak jsme tam společně s manžely, jež nás pozvali, sdíleli svou společnou dovolenou. O. Radomír se totiž vrátil z Korziky ve stejný den jako já z duchovních cvičení a oba jsme byli toho plni a měli co rozdávat. Pak jsem pokračoval ve své dovolené tentokrát doma v rodišti a měl jsem to naplánované tak, že v neděli večer přijedu, pondělí a úterý budu doma, setkám se s rodinou a ve středu si udělám nějaký svůj den, o kterém jsem nic nevěděl ani nezjistil a vůbec mě nenapadalo, kam bych se měl podívat, jak bych ho měl prožít, ale rozhodně ne alespoň do večera v práci pastoračního asistenta a tady zhruba po těch pěti stech slovech začíná příběh, který chci sdělit.

Konečně se k němu tedy dostávám, ale ještě musím říci pár okolností. Když jsem byl doma před duchovní obnovou, bylo doma trochu husto - vůbec nic nevyšlo podle plánů, dokonce ani Sv. Hostýn, který mě pak vyšel až na duchovní obnovu. Zlý se staral o mnohé nesnáze, ale po neděli se hned vyřešili a na konec, jak se v odkázaném článku o duchovních cvičeních dočtete, nebo jste se již dočetli, tak mě můj rodný bratr i se synkem a mou maminkou na ta cvičení přímo dovezl, což bylo moudré řízení Boží Prozřetelnosti.

Rodina tedy věděla, že jsem prožíval duchovní cvičení a tak příliš velkou změnu u mě nezaznamenala, ale já jsem zaznamenal u nich - byl mnohem větší pokoj a mír v rodině. Byl jsem očekáván, když jsem zavolal, že jsem doma, ani jsem se nestihl pomodlit růženec a už byli na nádraží pro mě.

Během pondělního dne jsme si vyšlápli s  Martínkem, mým devítiletým synovcem a kmotřencem na poutní místo ke sv. Martinu v Olšanských Horách. Napadlo mě to v noci, ale ještě jsem nevěděl, co z toho bude. Kdo zná můj orientační smysl, jistě tuší, že to nebude nic jen tak jednoduchého. Nebudu z toho dělat žádnou vědu. Dostali jsme se tam jako Mojžíš do Svaté země.

Jelikož jsme vyjeli ze Zborova, odkud jsem tam v životě nejel, jinak to místo znám jako své boty, viděli jsme na obzoru věžičku kapličky sv. Martina a pak se zabořili do lesa s tím, že do 10 minut budem na místě. Jenže v tom lese snad nikdo několik let nebyl, tak jsme věčně šli vedle kola. Když jsem konečně našel cestu, vydali jsme se dolů a po chvíli jsem si byl jist, že jsme na správné cestě. Ano, to jsme byli. Jenže jsme měli jít na horu a ne dolů, tak jsem naráz slyšel hukot olšanských papíren a záhy viděl i vesnici, tak mi došlo, že na horu už asi nepůjdeme a budem pokračovat do Olšan a pak po velké cestě do Rovenska, odkud nás vysvobodí bratr svým autem.

Děkoval jsem Bohu a Martínkovi říkal, že se příště polepšíme. Měl z toho velký zážitek, že jsme zabloudili a doma z toho povznesená nálada. Odpoledne jsme pak navštívili ještě Julču, dceru mého druhého bratra Mirka a vzali ji do Lukové k Lidušce a Terezce, dětem mé rodné sestry a tak jsem se potkal během tohoto dne s celou rodinou.

Ono pozvání na Velehrad ještě nepřicházelo a pořád jsem řešil, jak prožiji středu. Navíc v noci z neděle na pondělí mě chytla velká křeč do levé nohy, kterou jsem cítil ještě při chůzi i jízdě na kole i celý následující den. Vnímal jsem, že tělu chybí zřejmě nějaké vitamíny, o které se hodlá důrazně hlásit.

Úterní den byl také naplněn společnou rodinnou jízdou na kole. Tentokrát bratr rozhodl, že pojde také a vyjdeme si pod Jedlí, odkud budeme pokračovat přes Drozdovskou Pilu nakonec až do Lupěného po cyklostezce, jež vedla dřívější dráhou železnice. Projeli jsme tak s Martínkem celé odpoledne a byl jsem z toho nadšen.

Cestou zpět však, když jsme projížděli úzkou cestičkou, pod níž bylo koryto Moravské Sázavy v hloubce 2 m a hned vedle zídka do výšky 2m nade mnou, jsem chvíli ztratil pozornost a už jsem se zabořil do zídky, která mě odrazila do zábradlí. To se mnou byli všichni andělé strážní, když jsem kolo násilně zastavil a pak chvíli v šoku přemýšlel, zda mám všech 5 pohromadě (ucítil jsem, že jsem se ostře pustil loktem do zídky, vyrovnával zápěstím a dorovnával malíčkem, který jsem pak cítil ještě 2 dny, ale nic vážného se naštěstí nestalo). Když byla cesta úspěšně za náma, nastal večer a čas jít spát.

Díky té malé nehodě, která se obešla prakticky bez větších následků, ale ne úplně bez nich (pravá ruka byla přece jen trochu pohmožděná a dávala mi to znát), jsem v noci trochu víc přemýšlel, co udělat s tím dnem, který jsem si vyhlásil jako volný. Tehdy mě napadl Velehrad, protože na duchovních cvičeních jsem toho za duchovní věci moc neutratil, peníze na Sv. Hostýně mě vyšli do koruny přesně až tak, že jsem v neděli, když jsem dojel domů, nemohl už platit penězi. Uvědomil jsem si, že na Velehradě je karmelitánské knihkupectví, kde je spousta velmi praktických věcí, ze kterých mohu čerpat další duchovní inspiraci.

Také mě napadla Sv. Hora u Příbramy, kde jsem ještě nikdy nebyl a dárkovou knihu o tomto poutním místě jsem dostal ke 40. narozeninám. Ale přece jen Velehrad je také místo odpočinku svébohovského pana faráře a pozdějšího olomouckého arcibiskupa Mons. Antonína Cyrila Stojana a k jeho hrobu chodím velice rád a zatím na každých duchovních cvičeních jsem byl právě na Velehradě. Musím říct, že jsem na Velehrad byl vyloženě váben Duchem Svatým (odvažuji se to napsat až tak).

Ve středu tedy Martínek musel k mamince. Jak to píšu, tak to je. Sloveso "musel" je zcela záměrné. Kéž by se ten vztah mohl uzdravit, ale není to tak jednoduché. Jako kmotr se za to musím hodně modlit. Doba předání se trochu opozdila a bratr byl ochoten mě na Velehrad zavézt. Ale to jsem nechtěl, protože jsem si potřeboval zajít trochu do samoty. Nějak mě provází od předposlední zpovědi ta věta: "Trochu si odpočiňte..."

Rozhodl jsem se cestovat vlakem. V Olomouci jsem se stavil na oběd a pak vlakem do Starého Města. Na tu cestu už jsem byl odhodlán a docela jsem si ji užíval. Ve vlaku mě napadlo, že jsem ještě nešel po růžencové cestě. Rozhodl jsem se tedy hned, že po tom, co se na Velehradě pomodlím a navštívím knihkupectví, tak půjdu zpět pěšky opačným směrem po růžencové cestě a budu se ten růženec modlit od zastavení k zastavení. Ale čas šel trochu jinak. Přijel jsem do Starého Města a hledal vhodný autobus. Nejbližší jel za hodinu.

Když jsem se potom podíval po turistickém značení, zjistil jsem, že je to nějakých 6km, což bych za trochu víc, než hodinu ušel. Po krátkém rozmyšlení jsem se rozhodl, i na vzdory tomu, že mě klouby slouží méně, než běžnému čtyřicátníkovi, že půjdu tedy poctivě právě po té růžencové cestě a měl jsem velkou radost z tohoto rozhodnutí.

Vytáhl jsem tedy růženec už na cestu městem (symbolicky jsem začal u Sálu království Svědků Jehovových), abych se pomodlil živý růženec a desátek za duše v očistci. Pak jsem se napojil právě na růžencovou cestu. Byla to nádherná cesta v modlitbě. Je velmi dobře vymyšlená, dobře se mi rozjímalo a zažíval jsem krásné chvíle. Onu trasu jsem šel trochu déle s modlitbou na rtech a tuto modlitbu jsem vyvrcholil v bazilice právě u hrobu Antonína Cyrila Stojana, pak jsem šel do kaple Matky jednoty a následně pobyl před Nejsvětější svátostí v bazilice. Pak jsem si byl zjistit autobus zpět, neboť jsem vnímal, že mé nohy už by zpáteční cestu neušly, pomalu začali protestovat.

Chvíli jsem přemýšlel, že bych zůstal na mši svaté. Pak jsem ale uslyšel jemný hlas svého anděla strážného, který pochválil mé rozhodnutí chtít být na mši, ale připomněl mi i zábrany mého těla a také to, že dny se krátí, tak jsem nakonec po návštěvě knihkupectví ještě navštívil kostelík v Modré a vydal se zpět na zastávku k mírnému osvěžení.

Autobusem pak dojel do Starého Města a v nočních hodinách přišel unaven na faru do Drahotuš těšíce se na všechno, co mě čeká, abych zjistil, že mě toho čeká mnohem více dobrého a mohl jsem též svědčit, co všechno jsem prožil uplynulé dva týdny s Pánem.

Onu pouť na Velehrad jsem vnímal jako pozvání od Pána, které se jen tak neodmítá. 

Sdílet

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH) A dneska to pokračovalo dál 70 lety otce arcibiskupa Jana. Je první sobota a mám pocit, že se mě podařilo vědomě a dobrovolně dát dohromady 9 prvních sobot v měsíci ke cti Panny Marie a 8 měsíců denní modlitby růžence, aniž bych zapomněl nějaký den. Také si uvědomuji, že to brzy bude rok od poutního zájezdu do Fatimy a Lurd, ze kterého také čerpám stále velkou sílu od Panny Marie. Více si uvědomuji, že mám za co chválit Boha.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio