Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Duchovní obnova za uzdravení

Myslel jsem si, že jsem se přihlásil na běžnou duchovní obnovu (propagace k ní zde). Vůbec to nebyla běžná duchovní obnova typu: pár přednášek, pár modliteb, mše sv., klid. A jsem za to nesmírně rád.

Párkrát jsem byl na katolické charismatické konferenci v Brně, i když jenom "na Kodeta" a byla to vždy pro mě veliká síla společenství a vždy jsem si z toho hodně odnesl (samozřejmě hlavně duchovního, přikázání nepokradeš je mi jasné, tedy alespoň doufám).

Tady se mě jevilo těch přednášek nějak víc, ale inu co, to zvládnem. První den, kdy to začínalo to byla "brnkačka", jen večeře a úvodní přednáška. Byl jsem rád, že brácha mě zavezl spolu s maminkou a synkem, pro něž to byl jen výlet, takže ještě před tím jsem si prožil společenství rodinné a také pohřební mši ještě v Drahotuších, díky čemuž jsem byl první den duchovní obnovy také na mši sv., což je vždy velmi důležitý bod dne.

Na této duchovní obnově jsme nebyli nuceni účastnit se sv. liturgie, mohli jsme se klidně účastnit normální naši zvyklé římské mše sv. Nechal jsem to vybrat našeho drahotušského ministranta Jirku, který se mnou na těchto duchovních cvičeních byl a namotivoval jsem ho zcela správně, že když hlavní kněz slaví východní liturgii, bude pro nás mnohem cennější být na východní. To byl první a do druhého dne jsem to vnímal jako jediný rozdíl oproti předchozím duchovním cvičením. Na východní liturgii jsem se vždy těšil. Je krásná a zpěvná.

Ale už středeční adorace byla nějaká charismatičtější. Každý dostal požehnání nejsvětější svátostí zvlášť a to vždy každou adoraci. Bylo to nesmírně krásné, ač to probíhalo normálně v přednáškové místnosti. Ale od středečního večera se také nějak moc začalo mluvit o zpovědi. To bylo jistě dobré, ale říkal jsem si, že jako na každé duchovní obnově, si ji udělám až to všechno skončí. Nebylo to tak jednoduché a nikdy snad na to nezapomenu.

Když ve čtvrtek v poledne P. Pleskač se zeptal, kdo ještě nebyl u zpovědi, byl jsem "nucen" svým svědomím se poctivě přihlásit a vypadalo to tak, že budu muset přistoupit do čtvrteční noci. Ano, veliké nadšení, hlavně, kdo mě zná, tak ví, jak jsem na tom v nočních hodinách a jak moc potřebuji mít alespoň 7 hodin spánku. Do večera mi bylo jasné, že zpověď bude a bude pořádná. Vyhýbal jsem se tomu, jak jsem jen mohl, ono to pro mě nebylo jednoduché a hlavně vyznávat své hříchy cizímu knězi, ale hlavně ty své hříchy a nic nepřikreslovat, neomlouvat. 

Musím říct, že ďábel se snažil hodně moc do poslední chvíle dělat všechno pro to, aby mi zpověď překazil. Ale na prvním místě musím přiznat, že to byl akt mé nevole. Pak však mi bylo jasné, že si to musím napsat a psát své hříchy v podstatě po prvé v životě mě činilo veliké utrpení, až jsem si říkal: "Bože, to po mně nemůžeš chtít!" Byl to velmi těžký kříž, ale kříž, na který mám a Bůh věděl, že na to mám. 

Mnoho přátel mě také k tomu kroku povzbuzovalo a jsem jim za to vděčný. Vybral jsem si zpovědníka a napsal se tedy na zpověď. I tento krok mě činil potíže, nejradši bych zavolal svému zpovědníkovi, aby přijel, ale asi by to bylo špatně. 

Když už po adoraci bylo skoro jasné, že ke zpovědi půjdu, přesto mě jímaly pochybnosti. Přednáška o ženských věcech však mě vyhnala trochu ven, protože stříkačky a části lidského těla fakt vidět nemusím, ale vnímám, že byla o velmi důležitých věcech. Jen jsem si od té přednášky mírně odskočil na pokoj a pak se zas vrátil, abych čekal na zpověď, což je pro mě v posledních nejméně 10 letech také nezvyk, jelikož nejsem zvyklý čekat fronty a tím méně asi 2 hodiny s frekvencí 1x za 15-30 minut jeden kajícník. Na papírku jsem měl své hříchy napsané stručně a jmenovitě, abych taky nezdržoval ty, co půjdou po mě.

Ke zpovědi jsem se dostal až po desáté, resp. k půl jedenácté večer. Celou tu dobu po přednášce, na kterou jsem se z pokoje vrátil, jsem čekal v kapli.

A aby toho nebylo málo, ďábel asi viděl, že už zpovědi může zabránit jen z těží, ozvalo se mi pravé koleno křečí z toho, že jsem seděl v lavici. Chtělo se mi zařvat na celou kapli, ale udržel jsem to a postavil jsem se opatrně s nadějí, že křeč ustane. Moc se ji nechtělo a už jsem přemýšlel, že k té zpovědi se ještě došmatlám, ale co na pokoj. Pak mě napadla ještě jedna věc, taková malá myšlenka: "Víš, že kostelní lavice ti nedělají dobře. Sedni si, kam patříš." Tak jsem tedy popošel a sedl si na ministrantskou židli a konečně pocítil uvolnění. 

A pak jsem prožil nádhernou zpověď. Už jsem věděl, že nejsem na nějaké lait duchovní obnově, ale na něčem pořádném pro duši. A další den byl náklad ducha svatého. Po adoraci se nad námi kněz modlil. Mnozí upadali do mdlob a já jsem si říkal, že toto se mi většinou neděje, takže se toho tak moc nebojím. Myslel jsem si, že po těch modlitbách už bude konec a že si v poklidu dospím včerejší noc. Omyl. Potom to teprve začalo. Byla svědectví o tom, jak Duch svatý v nás působil na této duchovní obnově. Ze začátku nic a naráz jeden za druhým a Duch svatý mi také vnuknul, že bych měl i já říci o tom, jak jsem nechtěl jít ke zpovědi. Po každém tom svědectví byl potlesk, avšak když jsem mluvil já, tak bylo krom potlesku na konec i mnoho úsměšků a ta svědectví trvala málem déle, než moje včerejší zpověď. Když jsem si říkal, že už jsem toho slyšel dost a že taky musím někdy spát, odešel jsem. Zákonem schválnosti přišel Jirka už za čtvrt hodiny. Tu čtvrthodinku jsem klidně ještě mohl zůstat, ale stalo se.

No a v ten poslední den se pokračovalo dál o Duchu svatém, o ovoci obnovy a na konci přednášek mohla být řečena svědectví. Když byla k tomu výzva, tak se ve mě nic zvláštního nedělo, ale během toho mě nějak napadlo, že by bylo dobré, aby lidská srdce se obnovovala i skrze svědectví třeba o duchovní obnově. Tak to teď tady píšu a klidně se podívejte na rukopis poznámek z těchto duchovních cvičení, ale asi i naplánuji nějakou besedu o tom, jak dobrá je duchovní obnova pro dobré nové duchovní nakopnutí.

No, kdybych měl psát podrobnosti, nestihnu všechno, co všechno chci stihnout ke službě bližním. 

Tak se podívejte aspoň na ten rukopis a klidně rozjímejte. Budou -li tam omyly, proste DS, abyste našli pravdu.

Zobrazeno 1153×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Nebo kratší text: Duchovní cvičení na Sv. Hostýně
Myslel jsem, že spolu s Jirkou prožiji normální krásné duchovní cvičení. Toto cvičení bych doporučil všem. Pořádně alespoň se mnou zacvičilo. Byl to pořádný náboj a moc bych se divil, kdyby to na mě nebylo poznat. Pán dokáže dělat divy až takové, které bych nečekal. Psalo se tam, že se dobře připravíme na sv. zpověď, ale ne, že až tak, že se dokonce i vyzpovídáme a opravdu pořádně a krásně. Těžko to vypovědět jenom v krátkosti. I když se podíváte na poznámky, nebude to ono. To chce opravdu zažít! Ale klidně se podívejte:
https://vvrh.signaly.cz/1808/duchovni-obnova-za-uzdraveni Vojta

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Teď v pondělí jsem se sešel po prázdninách s modlitebním společenstvím v Drahotuších a vydal jsem svědectví a chvály Bohu za toto duchovní cvičení. Po pravdě se to za hodinu nestihlo a tak příště bude pokračování.

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio