Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

S ministranty arcidiecéze na východní Slovensko 2018

21. 7. 2018 8:09
Rubrika: Tábory a akce

Deník pouti ministrantů.doc

Milí kluci, ministranti, připravte se na velkou jízdu. Jedeme na východ. Teda teď už jsem doma a píšu to zpětně. Bude to dlouhé, takže, kdo neumí číst, bude to louskat pěkně dlouho. Sem tam příležitostně hodím část fotek pro větší obrazotvornost.

Píšu to teda sotva jsem se vrátil a jsem rád, že mohu napsat spoustu dobrých věcí. Řekl bych, že letošní parta byla nejúžasnější, protože jsme se ve Spišském semináři setkali s kolegy ministranty ze Slovenska a tak nás opět bylo jako v Praze loni. Nás Moraváků převážně z Valašska, Slovácka, Hané a Prahy bylo teda dvě třetiny, zbytek bratří Slováků. Na úvod musím říct, že jsme se takto mezi sebou seznámili hlavně při fotbale, adoraci a biskupské mši. Vídali jsme se též u jídla, ale každý národ měl svou stranu jídelny. 

Když jsem se díval na seznam našich, tak kněze samorzřejmě známe i z předtáborových porad, z nichž jsem byl pouze na jedné pár dní před začátkem putování: jáhen Vojta nám dělal zdravoťáka, byl vynikající a byl vlastně v semináři, ve kterém ztrávil půl roku, takže to dokonale znal. Hlavní motor, který má na to speciální sešit byl otec Kája a jeho skoro dvojník otec Martin, který přijel do domácí diecéze s katedrálou sv. Martina, pak samozřejmě otec František jakožto dlouholetý vícerektor semináře měl i ve spišském semináři zcela vynikající kontakty a naplňoval tábor zbožností a ukázněností a nechyběl ani o. Stanislav a o. Pavel, můj zpovědník. Tito všichni měli k sobě svou bandu ministrantů, z nichž jsem si myslel, že nebudu znát úplně všechny, ale, Bohu díky, letos se mě konečně podařilo tábor ministrantů z větší části pojmenovat, byť někdy jsem měl problém přiřadit správné jméno ke správné tváři, tak v případě nejistoty jsem raději nespěchal s oslovováním.

S bratří ze Slovenska jsem jménem nepoznal nikoho, jen jejich šéfa o. Martina a občas jsem přemýšlel, jestli to náhodou nejsou naši. Na závěr nás poctil návštěvou též místní biskup Štefan. Více o tom později. Náš autobus řídil skvělý pan řidič Zdeněk Hubík, bez kterého bychom si ten tábor představit nedokázali. Já jsem dostal na starost kluky z Milotic, tedy Ondru, Víťu, Šimona, Davida, Mirka a nejstaršího Petra, který jakožto takový z každé ze 7 skupinek dostal na starost ranní modlitby, u kterých jsem také rád byl a užíval si jejich upřímné zbožnosti. Také Martin, který s náma léta jezdí dostal kluky převážně ze Vsetína a každý z kněží měl převážně své kluky, příp. dostal i někoho navíc. Každá skupinka měla 5 - 7 ministrantů.

Takže to jen takový úvod ke konkrétnímu dění. Postupně zde také bude odkaz na fotky či video z těch míst, ale buďte trpěliví. Vím, že jste už toho přečetli hodně, zvláště studenti. Podotýkám, že jde o můj pohled, který může být značně zbarvený a má nadšenost možná nevyzralá, protože ještě neuplynul čas a už je popsána akce. Aby to bylo přehlednější, budou i výrazné podnadpisy a barvičky. 

 

Den I. - Pondělí 16.7. ke cti Panny Marie Karmelské

Pro mě ten den začínal brzy dokončením příprav. Podobně brzy musel začít pro Kryštofa, který přijel až z Prahy a jel stejným vlakem jako většina z nás. Já jsem tedy nastoupil v Drahotuších na autobus a v době, kdy náš autobus vyjížděl ze Zlína s prvními hochy, já jsem nastupoval v Hranicích do prázdného kupé. To se však ve Valašském Meziříčí naplnilo jinou mládeží a přištoupivší na Vsetíně pod vedením o. Káji stáli u mého kupé na chodbě.

Než jsme dojeli do Horního Lidče, rozhodl jsem se jít taky na chodbu k zachycení kontaktů s příchozími, kterých bylo ještě mnohem více právě v Horním Lidči, kde se střetnul i zbytek veškeré posádky s konstatováním, že 2 nejmenovaní nakonec nejedou, což mě mrzelo, protože z mého krásného libě znějícího jména, které loni bylo slyšet na každém kroku, protože nás bylo 8 Vojtěchů, bylo letos zcela průměrné jméno, neb jsme zbyli jen 3 a tak nakonec to bylo jméno jen o něco používanější, než ostatní, protože dva Vojtěchové byly hned v týmu, takže když zazněl 5. pád mého jména, rychle jsem se zorientoval komu patří. Že se jména opakovala 3x je na našem táboře statisticky běžná věc - Pavlové, Ondřejové, Jakubové a možná ještě další - nechce se mě teď dívat do seznamu, píšu to pozdě v noci.

Autobus vyjel a otec Kája rozjížděl tábor organizačně - žluté kšiltky, přívěšky se jmenovkami a tak. Cesta ubýhala rychle do Rožumberoku, kde je katolická univerzita, významná knihovna, kterou nás provedla sestra SK 9,36 (Tabita - to jméno nám schválně neřekla jinak, museli jsme si to najít a asi nikdo ho nenašel, neb NZ nebyl v běžném vybavení). Tady asi pomohou víc fotky, než podbrobný výklad. Fotky budou za celý den, tak si je rozdělte podle toho, co bude dál následovat.https://www.signaly.cz/fotky/71623

První mši svatou měl jako hlavní celebrant o. Stanislav a přibližoval klukům časopis Tarzicius. Formulář byl z Panny Marie Karmelské a potom jsme nasedli do autobusu a jeli s jednou přestávkou mezi Tatrami, ale nevím, jestli z těch míst mám dobré fotky, trochu se kazilo počasí a jelo tam dost kamionů.

Ve Spiši jsme se ubytovali, měl jsem pokoj s Vojtou, zdravotníkem a měli jsme i soukromé WC, sprchu, stůl, křeslo, postel, skříň, poličku a balkon a letos nám dokonce nachystali povlečení a spali jsme v peřinách.

Po večeři byla seznamovací hra, kterou nebudu komentovat blíže a po ní fotbal nebo procházka, z čehož jsem byl samozřejmě na procházce, která byla velmi poučná se zajímavými setkáními.

Musím říci, že mě velmi zaujalo na Slovenku, že všude, kde jsme byli v kostele mají v úctě: sv. Jana Pavla II., někde mají i ostatky, své národní světce, kterých není málo a velké množství jejich světců a to jak v Římské tak v Řecko-katolické tradici je právě z doby komunistické totality.

Ano, je zcela jasné, že naše česká politická reprezentace je svou náklonností ke komunismu naprosto trapná v celém světě, z nichž nejtrapnější je současný prezident Miloš Zeman, který komunisty zcela otevřeně podporuje a nikterak jim nepřipomíná zločiny, které udělali i na současné generaci. Čestnou výjímkou je v parlamentu pouze KDU - ČSL a možná TOP 09 s některými výjímkami v ODS. Zbytek stran jde svorně za současnou ostudou naší svobodné země. Na rozdíl od nás Čechů si to Slováci velmi dobře uvědomují a připomínají si, že právě tato doba si vychovala své svaté. Ale politika sem nepatří.

Večer jsme zakončili adorací, do které se zapojili mnozí naši kluci. Adoraci vedl o. Kája a o. Martin jako vždy hrál na kytaru. 

Co má společného Spišský a olomoucký seminář mi bylo jasné po tom, co jsem odešel z kaple a vydal se místo po schodech dolů, nahoru a kupodivu v jiném křídle našel pokoj 304 - bylo to však jen WC, vrátil jsem se do kaple, pomodlil s kněžími nešpory a pak spolu s nimi šel již správnou cestou. Na rozdíl od olomouckého semináře jsem si tu cestu tak zapamatoval, ale ještě se pár zmatků vlivem únavy našlo.

Vzhledem k tomu, že pokročila noc a spánkové dluhy nejsou malé, nahraju ty fotky nějak postupně a článek dokončím snad zítra, zbyde povídání o zbývajících třech dnech. Doufám, že nezapomenu biskupovo kázání, byla by to škoda. Jelikož článek ještě nevydám, konstatuji, že v tuto chvíli je čtvrtek 19.7. 2018 23:15. Bohu díky.

Den II. - Úterý 17.7. Na poutním místě ke cti Panny Marie 

Den vyšel úplně krásně i s počasím, které zavánělo deštěm, ale jako po celý tábor, tak i dnes bylo naplánováno Boží Prozřetelností přesně akorát, takže jak bylo vždy dobrým zvykem se na počasí nenadávalo. Ministranti ze Slovenska, tedy domácí, měli dnes velkou část programu s námi společnou.

Dopoledne jsme šli po svých na Spišský hrad. Nebylo to tak jednoduché, protože kopec byl velký, nicméně jsme se na to připravili, i já jsem zvolil pevnou obuv místo sandálů, abych po táboře nemusel používat berličky (bohatě mi stačí dlaha na levém prsteníčku - špatně se s tím píše). Také podle obyčeje jsem držel zadní řady, takže nakonec jsem šel s posledním Šimonem (z jiné skupinky), pro kterého cesta byla nejnáročnější hlavně do kopce k řídkému vzduchu. Za výrazné pomoci zdravotníka Vojty jsme společně nakonec nebyli ani poslední.

Některé z nás zdrželi čeští turisté agresivně se bavící o církevních restitucích. Za to samozřejmě může náš pan (soudruh)prezident, který neustále přilévá oleje do ohně místo aby národu ukazoval lepší tváře. Ano, zatímco všichni politikové při focení stojí, náš pan prezident musí důstojně sedět na židli, která ani trochu nepřipomíná trůn, ale to není nic proti tomu, jako když všichni řeší podstatné politické věci a náš pan prezident pálí trenky na hradě, jako by chtěl být nahý, ale to je nemravné. To sem samozřejmě nepatří, škrtněte si to.

Tyto věci už Slováci mají dávno vyřešené, takže kdykoli jsme se potkali se Slováky, byli k nám velice uctiví, protože kněží a řada ministrantů je naplňují zbožným údivem, zatímco naši turisté si na ministrantech a kněžích vylévají proticírkevní náladu.

Vůbec nevadilo, že naše paní průvodkyně po celou dobu mluvila Slovensky, neboť kluci byli pozorní a snažili se rozumět a rozuměli. Cesta dolů byla o to snažší. Velice mě zaujalo, že tato zřícenina, podobně udržovaná jako hrad Helftýn, má nádhernou hradní kapli, na které je vidět, že se tam i slaví mše sv. Napadlo mě, že by se mohla nějaká kaple instalovat i na Helftýně, kde každý rok o helftýnské pouti na sv. Cyrila a Metoděje probíhá ekumenická bohoslužba.

A jelikož si, milý čtenáři, zasloužíš přestávku a teď bych psal jen o obědě, protože historii hradu si můžeš najít na odbornějších místech, podívej se klidně na fotky a jestli chceš, můžeš se sem vrátit po polední přestávce. Já jdu teď dělat Informační list pro naše milé farnosti a nahrát videokatechezi o sv. zpovědi P. Karla Hořáka.https://www.signaly.cz/fotky/71624

Nakonec tedy přestávka od psaní sloužila ke sběru ovoce na další farní pálenku. Než jsme jeli na putovní tábor, založili jsme kvas z třešní a během ministrantského putovního tábora se podařilo vypálit slušnou dávku dobré třešňovice. Také náš pan řidič měl pro nás vždycky 1 zdravotní, ale to sem nepatří.

Sem tam je potřeba zajít na kafe a to bylo blízko, leč ten kopec zvaný Spišská kapitula, kde sídlí dva biskupové, starší kněží i farář a též bohoslovci s celým seminářem či turisté v semináři ubytovaní a víc moc lidí zde farnost netvoří, má svou velmi slušnou a velmi dobrou kavárnu, zvanou "u Alenky" a vaří tam výborné kafe, ale taky domácí limonády či pivo a těší se časté návštěvě i místního biskupa Štefana, ale o té až zítra. V odpoledním klidu po náročném putování jsme si tedy dopřáli i tento zážitek. Zde jsem si také uvědomil, jak mám zodpovědné kluky, protože oni byli vždycky a všude včas a já docházel vždy jako poslední a to i do autobusu. Vždy se o nás vědělo a zpoždění letos nebyla veliká, nikdy to nebyla ani akademická čtvrthodinka.

Plánem odpoledne bylo poutní místo Levoča, kde jsme měli dojít křížovou cestou, ale plány se trochu pozměnily a nakonec to bylo mnohem lepší. Dnes byl ten den, kdy kluci ve velkém přistupovali ke svátosti smíření a přistoupili skutečně skoro všichni, letos po prvé i já ke svému zpovědníkovi, jelikož jsem nestihl zpověď před táborem. Levoča nás uvítala krátce před hodinou milosrdenství a v ten čas měl otec Kája krásnou katechezi doplněnou ještě o. Martinem. O. Martin doplnil, že kněz ve zpovědi je Kristem a je svědkem naší lítosti. Když nevyznáme hřích a nelitujeme, nemůže nám dosvědčit odpuštění. Kněz si nemůže myslet nic špatného, ale má jednat jako Kristus, který miluje hříšníka. A více už si poslechněte podstatnou část mnohem delší a krásné katecheze P. Karla Hořáka, tedy až potom, co ji nahraji na Youtube. Tím pádem vyhlašuji další přestávku. Jsem zvědav, kolik těch přestávek ještě bude. Nicméně budu psát ještě chvíli dál.

Na udílení svátosti smíření pracovali všichni kněží i o. Martin ze Slovenska, se kterým později přijeli i naši slovenští bratři v ministrantské službě. Kolik měl který kněz kajícníků a z čeho se jim zpovídali, jakožto i z čeho jsem se zpovídal já, nechme raději v posvátném zpovědním tajemství.

Mši sv. v nádherném kostele Panny Marie předsedal o. František. O čem přesně kázal, byť to bylo silné a krásné, si, bohužel moc nepamatuji, protože dnes už je pátek a těch kázání a katechezí bylo mnoho, ale rozhodně to bylo povzbuzující pro mnohé chvíle. Chcete-li konkrétní obsah, zkuste se zeptat ministrantů, kteří to také slyšeli.

Levoča je krásné poutní místo, které je větší, než sv. Hostýn, považuje se za největší poutní místo na Slovensku a hlavní pouť je tuším k 2. červenci, což odpovídá dřívějšímu termínu svátku Navštívení Panny Marie. Na vzdory tomu mě překvapilo, že tam není žádný stánek, kde by se běžně prodávali křesťanské devocionálie.

Potom jsme sestoupili z prudkého kopce dolů do Levoče, kde byl rozchod a pomalu začínalo z nebe cosi kapat, že byl tím ohrožen večerní fotbal, ne však ten, který se plánoval na zítra Česko - Slovensko. Píši pouze o ohrožení, které se nakonec neuskutečnilo, protože po příjezdu a večeři fotbal v mokru, než začalo pršet skutečně byl, leč se o něm dlouho rozhodovalo, což na krátkou dobu udělalo mírný zmatek, který se podařilo dobře vyřešit. Ti, co nešli hrát fotbal buď odpočívali nebo jsme společně na pokoji s o. Kájou rozmnouvali, co bychom si asi jinak během tábora nemohli říct.

Z těch, co byli na fotbale, dva Jakubové marně hledali ošetření, neboť pokoj zdravotníka byl v těch dobách prázdný. V těchto případech mohli oslovit kterého koli vedoucího, ale naštěstí jejich případy jakožto i případ o. Martina vydrželi až do času po společné adoraci, kdy trpělivě vyčkali příchodu zdravotníka, který tuto naši adoraci vedl.

Adorace dnešního dne byla i s kadidlem, ale trochu jinak, než běžně. V malé kadidelnici byly rozžhavené uhlíky a každý, kdo přednášel prosbu, chválu či dík za ten den, tam vhodil vždy zrnko kadidla, takže naše modlitby stoupaly vzhůru jako vůně kadidla. Těch zrnek tam nebylo málo. Jsem velice rád, že se kluci nebojí veřejně říci, co jim Pán vnuknul při adoraci, takže se nemusí používat žádné strojené texty. Takovou pěknou modlitbu bych vám přál zažívat co nejčastěji.

Po adoraci jsem již trefil z kaple a vzhledem k unavenosti svého těla jsem se rozhodl, že půjdu hned nečekaje na denní modlitbu církve. Nakonec jsme stejně museli počkat kvůli řadě pacientů a bylo to dobře, že jsme si také pěkně popovídali. Pak klíště bylo odstraněno, koleno namazáno a pata vyčištěna a mohli jsme jít krásně spát.

Noci v peřinách na táboře jsou krásné, ale krátké. Sice večer se jde co nejdříve spát, nicméně ranní vstávání bylo vždy minimálně hodinu a půl až dvě před budíčkem a probuzení ještě hodinu před tím, takže často vždy zbývalo na spánek něco víc, než 4 hodiny leč přes 5 a půl jsme se většinou nepřehoupli.Občas se spánek dohání v autobuse, ale foto spícího vedoucího má někdo jiný. Pokud ho získám, rád dodám sem.

Také mě velice překvapila malost slovenských katedrál ve srovnání s velikostí naší rodné olomoucké nádherné katedrály. Řešil jsem, jak při této malosti se mohou vejít do katedrály ministranti s kněžími a lid na zelený čtvrtek ráno při uvědomění si slovenské zbožnosti vůči moravským zatím klesajícím stavům. K tomu náš o. Martin řekl, že když je kněžské svěcení, tak do katedrály se vejdou jen kněží s biskupem a asistencí a všichni ostatní jsou venku.

Vzhledem k tomu, že od zítřka se budeme pohybovat většinou po katedrálách, můžete se v rámci polední pauzy, kterou, než bude, se konečně budu věnovat nahrávání videokatecheze a psaní Infolistů, vy si můžete prohlédnout znaky českých a moravských a též slovenských biskupů, biskupství i eparchií, které jsem z různých internetových zdrojů shromáždil na jedno místo zde: Ministrantský tábor Slovensko Spiš.doc Takže za chvíli zas.

Den III. - středa 18.7. - zápas Česko - Slovensko 5:4 pro nás

Tak ta chvíle trvala trochu déle. Zatím se stihnul pohřeb i Infolist. Je večer, za chvíli se mi bude chtít spát, ale to neznamená, že budeme krátit zážitky. Tábor utíká rychle, neboť 3. den je již za svou polovinou. Je to smutné, ale je to tak. Na začátek několik povzbudivých myšlenek ze včerejšího dne.

Na prohlídce Spišského hradu mě zaujala paní průvodkyně, když v místě poblíž kuchyně přibližovala život tehdejších pánů. Ó, jak krásně by se žilo ve středověku! Víra by byla samozřejmostí, kdo by nevěděl v co věřit, tomu by to stručně a jasně vysvětlil kat. Koupali bychom se 3x do roka a byla by to společenská událost. Takový blahobyt. Tady v semináři však máme sprchu každý den a dokonce soukromou. Jedli bychom vydry, které se mohou i v pátek, protože vylézají z vody. Nevím, ještě jsem žádnou nejed, ale už jsem jedl i horší věci. Ale na seminární stravu si nemůžu ztěžovat, byť se mě vždy netrefili do jídelníčku. Ten dnešní byl dobrý a jednoduchý a předpokládám, že to maso nebylo z vydry.

Po ranní modlitbě jsme nasedli do autobusu a jeli do Prešova, kde jsme měli navštívit řeckokatolický seminář, kde jsme měli v místní kapli Nejsvětější Trojice římskou mši, což byl pro mě unikát, neboť římskou mši jsem prožíval buď v našich kostelech či kaplích nebo venku, nikdy ne v řeckokatolickém kostele. Na řecko-katolické mši, správně řečeno sv. liturgii byzantsko-slovanského rytu jsem byl buď v našem kostele nebo venku, nikdy ne v řeckokatolickém kostele. Na tento průběh liturgie pod vedením mého zpovědníka a zkušeného liturga, o. Pavla, jsem se opravdově těšil.

Byla skutečně nádherná, ministranti byli pozorní a byli za to také představenými semináře pochváleni, že taková pozornost se mezi kluky jen tak nevidí a tak Vám jistě povykládají, o čem o. Pavel kázal. Jáhen Vojta nám dnes evangelium zazpíval, což do řeckokatolického kostela opravdu pasuje. Po mši sv., kterou jsem zachytil na fotkách zvlášť jsme se dozvěděli něco o řeckokatolické tradici a o místních mučednících komunistického režimu - bl. Petru Pavlu Gojdičovi a také o mučednici sv. čistoty Anny Kolesárové. Také nám řekli více o tom, proč v kostele mají takovou stěnu zvanou ikonostas, která odděluje loď od svatyně. Po celou liturgii mají věřící před sebou celé nebe a mohou si zopakovat vše důležité z podstaty naší víry.

Tuto mši jsem zachytil na fotkách celou a podotýkám, že kněz není "zády k lidu", ale čelem k východu. Je v tom veliký rozdíl v pojetí. Podstatou přece nejsou záda kněze, ale naše nasměrování na Krista, který přijde jako vycházející slunce. Tak se podívejte na ty fotky a můžeme pokračovat dál, neboť to bude velmi náročné.https://www.signaly.cz/fotky/71625

Další naše cesta vedla k řeckokatolické katedrále sv. Jana Křtitele, kde se nám dostalo vřelého přijetí. Počasí bylo sice deštivé, ale pod střechama to nevadilo a při přechodech deštilo málo nebo vůbec či tak, že se dalo přežít i bez deštníku či pláštěnky, což letos v mém táborovém vybavení zcela absentovalo. Po historickém výkladu jsme křížem krážem prošli nejen katedrálu, ale i biskupství a muzeum. Byli jsme i v biskupské kapli sv. Josefa. Vedle katedrály byla prodejna devocionálií. Škoda, že jsem se tam nestavil.

Měl jsem rozměněných 30 Eu, z nichž za památky, které podléhají zkáze jsem utratl ani ne 15 Eu. Sýr ze zastávky, která bude zítra, se z poloviny snědl ještě v autobuse, bomboniéra z Košic bude čekat na svou šanci na faře v Drahotuších a zmrzlina musela být spotřebována, než jsme nastoupili do autobusu v Rajecké Lesné. Dobré bylo, že o zbývajících 15 Eu jsem se mohl podělit s o. Radomírem, který po víkendu pojede do Itálie, takže mě to zpět rozměnil na naše krásné české koruny. Jé, to jsem zase někam ujel.

Potom jsme se vrátili zpět do semináře a pojedli zásoby, které jsme dopoledne dostali ve Spiši. Další naše cesta pokračovala do Košic, kde spíše už byl jen rozchod po městě. Výchozí místo tam byla katedrála sv. Alžběty Uherské, která je velmi krásná a taky menší, než naše olomoucká. Jelikož začalo pršet víc a tam zrovna končila mše sv., zůstal jsem v katedrále déle, pak jsem se podíval po náměstí, na kterém mě zaujal zvon zachycený na fotografiích, které určitě rádi shlédnete, ale ještě je čas. Trochu jsem pak zdržoval odchod, když jsem v Infocentru pořídil výše uvedenou bonboniéru, kde na každé čokoládě je obrázek nějakého významného slovenského sídla. Na domluveném místě jsme pak nasedli na autobus a jeli zpět do Spiše. Pomalu jsme se loučili s programem fotbalu, ale déšť byl požehnáním toho času, že se vymyslelo velmi rozumné řešení. Přece jen katedrál už jsme viděli dost, ač jsme ještě nebyli ve Spišské svatomartinské.

Vždycky, když se měl hrát fotbal, byl nějaký jednoduchý program pro ne fotbalisty. Mě kluci taky přemlouvali, abych si zahrál. Letos jsem jim však opakoval, že nechci množit své úrazy, neboť kdybych měl něco dalšího dostat do dlahy, vypadal bych jako lazar. Přesto však rád jsem zůstal, protože nakonec se odehrával v tělocvičně a bylo to velmi dobré.

Když jsme se vrátili, měl být táborák. To však pro počasí nebylo rozumné a tak nám sestřičky nachystali párkové hody, jak je ostatně taky na fotce, takže jsme o nic nepřišli. Po večeři měl vypuknout fotbal, který byl nakonec v tělocvičně a tak kluci cvičili celou dobu, než začal, jiní pak odpočívali. Bylo také domluveno posezení s biskupem u Alenky, na které jsem byl též zván, leč podobně jako o. Kája a o. Martin jsem zůstal nakonec i já a bylo to dobře. 

Po tom, co přišli bratři Slováci, byla domluvena pravidla. Kluci se rozdělili na čtyři čtyřky a vždy po gólu se vyměnila čtveřice. Nebyl jsem na celém tom utkání, ale jen na začátku a pak mě napadlo, že biskupa uvidím zítra a půjdu se vykoupat. Udělal jsem tak a když jsem se vracel, tou dobou Šimonovi, ne z mé skupinky, některý ze spoluhráčů omylem šlápl na kotník, takže šli chladit. Odvolal jsem tedy našeho zdravotníka Vojtu od posezení s biskupem a on pak i rozhodl, že bude třeba zajet do nemocnice. Naštěstí to dopadlo dobře a berličky nedostal, jen si pár dní pokulhá.

Po vydařeném fotbale přesně podle nadpisu, mimochodem Šimon se tak stal hrdinou, jsme se společně i s bratry ze Slovenska sešli v kapli sv. Jana Nepomuckého na společné adoraci, kterou vedl opět o. Kája a bylo užíváno kadidla. Všichni kluci obou národů se střídali u chval, díků a přímluv a společně zpívali. Adorace to byla opravdu velkolepá.

Potom společně s ostatními jsme se v kapli pomodlili ještě modlitbu před spaním, ke kterému však ještě dlouho nedošlo, protože jsem záhadně skončil na pokoji s Martinem a kolegiálně jsme spolu rozmlouvali, než přišli kluci připraveni ke spánku. Byl to hovor opravdu užitečný, leč spánek bude krátký, když již po 6. hodině ranní začneme ranní chvály a také všichni ostatní budou vstávat o čtvrt hodiny dříve, než předchozí dny. Když jsem pak přišel zpět na pokoj, Šimon už byl ošetřen a Vojta už spal.

Dnes už jdu tedy taky spát, protože se mi už i při růženci klížily oči. Růženec jsme se modlili vždy v autobuse a jako vždy při posledním růženci ve čtvrtek jsem usnul, protože spánku bylo málo. A teď po táboře taky chodím podezřele pozdě spát a vstávat musím ve stejnou dobu, jak jsem vstával na táboře.

Tak, abyste neřekli, podívejte se na zbytek fotek a zítra dopíšu teda ten poslední den, kvůli kterému si biskupské kázání musím pamatovat už tři dny. https://www.signaly.cz/fotky/71626 Jsem zvědavý, co dám na konec, když už žádné fotky nemám.

Den IV. - čtvrtek 19.7. - ráno s biskupem a večer taky

Tak to vypadá, že o letošních prázdninách na svůj blog budu psát každou sobotu ráno, jak vstanu z postele, tj. dnes v 5:35. Tento článek s přestávkami píšu už třetí den, možná proto je tak dlouhý. Až si to tedy přelouskáte, určitě si vydechnete a raději příští rok pojedete s námi, než abyste to jenom četli. A tak už pomalu začněme, ať to stihnu do ranní modlitby, která zahajuje každodenní rytmus dne mě, pastoračního asistenta, ale jistě i každého kněze, biskupa a doufám, že i ministranta či kohokoli, kdo má rád Pána Ježíše.

Otec Kája zahajuje setkání nad ranní modlitbou breviáře přicházejíc téměř vždy poslední ze všech kněží: "Oj, nemáme to lehké." Dneska se mu to hodilo při kázání o. biskupa Štefana, který nás přišel navštívit a povzbudit, ale o tom trochu dál.

Velice rád bývám v kapli první a chvíli se zastavím před svatostánkem. První den jsem se taky o to snažil, ale vyfoukli mi to Patrik s nejmladším Kubou a o. Martin, což si nedovedu vysvětlit, jak se to mohlo stát. Inu, nevychází mi to tak pořád, protože někdy je spánku málo, jak si ostatně stěžuji skoro celý článek, ale nebojte, není to tak horké, spíše bych se divil, kdybych to měl na táboře jinak. Tábor je dovolená a spánek se po dovolené vždycky nějak dožene. Na dnešní noc ho bylo opravdu málo, ale unavený jsem se moc necítil, neboť náš skvělý zdravotník a jáhen mi naordinoval velice moudře vždy kafe po ránu. 

O mé "závislosti" na kafi mě před táborem vnuknul přemýšlet můj nadřízený, kterého rád poslouchám (někdy trochu po svém) o. Radomír, farář v Drahotuších, odkud píšu tento článek, zda není pro mě důležitější kafe nad mší svatou, když jsem si ráno před táborem stěžoval, že zřejmě 2 dny budu bez kafe. To si sem píšu jenom proto, že to bude téma jednoho z dalších článků, abych na to nezapomněl. Nebojte, nemusíte tento odstavec číst, klidně přeskočte na další. Teď si však, s dovolením, trochu vydechnu a za chvíli budu psát dál.

Jak bylo psáno, tak budíček byl trochu dříve, aby se kluci stihli připravit na setkání s biskupem, protože, jak říká jeden významný kněz (a ne jen on): "Kde je biskup, tam je církev." Dnes tedy nebyla klasická ranní modlitba, ale rovnou mše svatá s biskupem v seminární kapli sv. Jana Nepomuckého. V semináři mají ještě nejméně 1 kapli, která byla blíž, ale protože byla malá, tak jsme ji moc nepoužívali, jen první den byl mírný zmatek, kde ta adorace bude a já jsem byl mezi těmi, kteří čekali právě v kapli Božího milosrdenství.

Mše svatá byla slavena ze sv. Férie. To je asi nejčastější mše sv. v zelené barvě, takže se stává nejoblíbenější svatou. Byli s námi i bratři Slováci, takže kaple byla plná ministrantů. Otec biskup po slovensky přečteném evangeliu pokračoval slovenskou promluvou, ale rozuměli jsme určitě všichni. Začal otázkou, zda to má biskup lehké a ocenil ministranty, že to mají skutečně nejtěžší. Což o to, otec biskup je už vytrvalý a vytrvalosti nám také řekl krásný krátký příběh. My totiž jako ministranti, bereme-li svou službu vážně, musíme se často obětovat - odložit tablety (dříve nechat rozehraný zápas) a jít na mši svatou.

Tak to jeden takový muž hledal cestu svého života. Šel za jedním učitelem a nebylo to ono, pak za dalším a dalším, až už šel za asi šestým, prý velmi moudrým a zkušeným a ptal se ho: "Vezmeš mě do učení?" "Když vydržíš týden, tak ano." "Týden? To je pohoda! Vydržel jsem i roky." "Tak tedy dobrá..." A mistr ho poslal kopat studnu, protože na tom kopci neměli vodu a museli pro ni hodně daleko. Půda byla kamenitá a byla to dřina. Večer mu mistr řekl: "Víš, viděl jsem, jak jsi se celý den dřel s tou kamenitou půdou. Vykopal jsi hlubokou jámu a voda nikde. Zkus to někde jinde." Tak druhý den kopal někde jinde a večer mu mistr řekl: "Víš, tam, kde jsi kopal, byla kdysi močůvka a taková voda by asi nebyla dobrá. Kopej někde jinde." A tak zas kopal někde jinde a mistr mu večer řekl: "Víš, tady rostou bylinky a ženy je potřebují, kopej někde jinde." Když to tak trvalo ten týden, přece se chlapec osmělil a řekl mistrovi: "Říkali o tobě, že jsi moudrý. Ale ty jsi hlupák. Kdybys mě nechal kopat tu studnu na tom prvním místě, už jsme mohli mít vodu. Takto je všechno rozkopané a nemáme nic." "Ano, ale já nejsem ten hlupák. Ty jsi vystřídal už mnoho učitelů a neměls z toho žádný užitek, tak jako jsi rozkopal tady mnoho míst a nemáme žádnou vodu." Ano, musíme vytrvat v dobrém. To bylo poselství kázání o. biskupa. 

Po mši sv. mě otec biskup oslovil a přiznám se, protože včera jsem nebyl na tom posezení, že jsem nevěděl, co mám říct, asi jako Petr, když mu bylo s Ježíšem krásně na hoře a chtěl stavět stromy. Tak jsem ze sebe něco málo nepodstatného vykoktal, neb jsem byl trochu v rozpacích. Pak byla společná snídaně a následovalo oblíbené balení na dlouhou cestu zpět.

Inu, nestihl jsem to do ranní modlitby, tak za chvíli budeme pokračovat, jen co se pomodlím. Myslíte-li si, že už to pomalu končí, tak očekávejte ještě zhruba délku jednoho mého průměrného článku. Tento článek asi zklidí rekord, jako nejdelší článek blogu, ale nemylte se. Když si stáhnete přílohy z některých článků o Antiochii, budete číst dlouhé romány na stovky stran. Když by měl být tento blog vydán knižně, byla by ta knížka hodně tlustá. Tak se jdu pomodlit a potom už konečně napíšu poslední část.

Tak teď už snad to započaté dílo dokončím k vydání. Nejsem, ovšem, ještě po snídani, ale snad to do půl hodiny zvládnu, možná i rychleji, ale nevylučuji ještě posnídaňové opravy a doplnění. Jsme teď na nějakých 6419 slovech, jestli počítadlo počítá správně. Každopádně děkuji Vám za vytrvalost, pokud jste dočetli až sem, věřím, že dočtete i ten zbytek.

Balení bylo načasováno velice přesně a všichni čas dodrželi. Do autobusu se pak nakládalo tak, jak kdo vystupoval od posledních k prvním vystupujícím. Po naložení nám chyběl ještě jeden důležitý zážitek a to byla návštěva katedrály, kterou jsme měli po celou dobu na očích, katedrály sv. Martina. Také jsme ji navštívili spolu s našimi spolubratry místními Slováky, kteří ještě zůstávali v semináři. Výklad nám udělal o. Martin ze Slovenska. Přiblížil nám také osobnost biskupa Jana Vojtašáka, za jehož blahořečení se modlilo v přímluvných modlitbách a v jehož semináři jsme se celou dobu pohybovali. Po prohlídce katedrály směřoval náš autobus vzhledem k počasí neznámo kam.

Původní směřování totiž mělo být na Štrbské pleso, kde včera chtěli ztrávit čas naši slovenští bratři, ale počasí jim to nedovolilo. Počasí dnešního rána bylo počasí nejisté a tak až v průběhu cesty se rozhodl raději náhradní program. Cesta byla dlouhá, tak někde nevím přesně kde sic jsem využíval času odpočinkem, byla pauza na luxusní WC a koupi sýrů. 

Nový cíl byl tedy stanoven na poutní místo Rajecká Lesná, kde je Slovenský betlém a také krásná křížová cesta, kterou se o. František modlil s ministranty. Pro některé jakožto i pro mě to byl náročný výstup, tak jsem vystupoval svým tempem a modlil se velmi krátce pohledem na zastavení a úklonou. Jelikož kapličky křížové cesty mají prosklené dveře, vypadalo to při blízkém pohledu ve správném světle, jako byste sami byli součástí křížové cesty. Však se názorně podívejte, už dlouho jste nic neviděli: https://www.signaly.cz/fotky/71626/1630908

Poutní místo jsme neměli šanci projít celé. Ale musím říci, že na českých poutních místech bývá často hodně stánků. Tady je to víc o místě samém a modlitbě. Nicméně našli jsme alespoň stánek se zmrzlinou a tak jsem si rád dal. Než jsme nastoupili do autobusu, ještě jsem se krátce stavil v místním poutním kostele.

Autobus jel pak už jen chvíli a ještě na Slovensku jsme se loučili s kluky z Velkých Karlovic, kluky ze Střelné jsme nechali přímo doma a už byl Horní Lideč a loučení s našim autobusem, který pokračoval ještě do Zlína s celou mou skupinkou výborných hochů z Milotic a také s těmi, kteří byli z okolí Štípy a Velkého Ořechova. Všichni ostatní, kromě Kryštofa a jeho maminky, jež tam čekali raději na expres, jsme ještě nasedli na jeden osobní vlak a postupně pak vystupovali nejprve s o. Kájou kluci ve Vsetíně, pak s o. Pavlem kluci ze Zubří a Vidče ve Valašském Meziříčí, kde už jsem zůstal sám a pomalu dokončoval příběh našeho ministrantského putovního tábora. Není to však konec, ještě je potřeba napsat jednu důležitou věc, tak ještě chvíli vydržte, tedy, jestli chcete.

V Hranicích totiž došlo ke změně pana děkana a o. biskup Josef Nuzík přijel, aby poděkoval dosavadnímu děkanovi P. Jiřímu Doležalovi a uvedl nového také při mši sv., která byla v 18:00. To však z našeho putovního tábora nešlo stihnout, ale paní průvodčí mě uklidnila, když jsem se v Horním Lidči ptal, zda stihneme do 18:00 do Hranic, přičemž vlak vyjížděl 17:25 a dostal jsem odpověď, že mají příjezd v 18:50. Tak jsem přemýšlel nad variantou, že tedy pojedu tím vlakem až do Drahotuš a setkání oželím. Jenže jsem se zmínil o. Kájovi a až jsem byl ve vlaku sám a modlil jsem se růženec, uvědomil jsem si, že jsem v osobním vlaku, který zastavuje ve stanici Hranice, město, což je celkem blízko kostela na rozdíl od velkého nádraží, tak jsem nakonec vystoupil tam a spěchal do kostela, kde tou dobou bylo sv. přijímání, pak ještě děkovačka a po tom posezení na faře.

A tak jsem hned všem, které jsem potkal zvěstoval radost svého putování s ministanty a na prosbu o. Káji jsem o. biskupa Josefa, když už odcházel za dalšími povinnostmi své biskupské služby oslovil a pozdravoval od ministrantů z putovního tábora a zároveň se seznámil s novým hranickým děkanem. Hned po příjezdu na drahotušskou faru jsem začal psát tuto stať a nahrál fotky na Signály, jak jsem slíbil ministrantům v Horním Lidči, takže už 3 dny si je mohou prohlížet a za chvíli konečně uvidíte ten článek i vy, milí čtenáři a možná po zítří budete číst tuto větu.

P.S.: Když se fotí tydle fotky, dívejte se dobře, kam si stoupnete. Bratři ze Slovenska se také tak vyfotili se svým biskupem a jejich o. Martin si stoupl někde daleko od biskupa, načež ho biskup pozval: "Pojď blíž. Podívejte, jak má rád svého biskupa."

  

 Deník pouti ministrantů.doc

Tady si můžete to povídání stáhnout a přepsat na svoje lepší.

 

 

 

 

 

Zobrazeno 1155×

Komentáře

verbum

Super jste si to uzili. Pan Vam všem žehnej....zvláště zdravím otce, který vás vedl. Všechny od doby co jste byly i u nás nosím ve svých modlitbách.

Zobrazit 8 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio