Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Moje "první svaté přijímání"

Tak prvně to uvedu na pravou míru, abyste věděli, o čem se hodlám bavit. Sice letos, nevím přesné datum, ale mám výročí 30 let od prvního svatého přijímání a jistě by si to zasloužilo samostatnou pozornost, tak se podívejte alespoň na dostupné fotky, na které se já rád dívám sice málo, ale skutečně přijímám poslední dobou skoro každý den, což je dobrý základ dobrého křesťanského života: co nejčastější posila svátostným Spasitelem. Tady tedy jsou ty fotky, ale tím mé vyprávění o události prvního svatého přijímání, za nímž následuje dlouhá řada dalších a doufám, že také bude následovat, skončí a budu se bavit o jiném v rámci výše uvedené rubriky:https://www.signaly.cz/fotky/15201

Nyní tedy obracím list pozornosti na stejné svaté přijímání, ale na jiný způsob. Martince, která nám vaří na farních táborech a také byla na liturgii sv. Jana Zlatoústého, na kterou nás velmi úspěšně pozvali animátoři hranického děkanátu v čele s Kájou, která má řeckokatolické příbuzné v Olomouci s využitím toho, že v Hranicích je vojenským kaplanem řeckokatolický kněz P. Rostislav Strojvus, jsem to vysvětlil takto: "To máš jako s bramborami: Můžeš si je uvařit jako vařené nebo jako hranolky a pořád jsou to brambory."

Takto mě to tedy napadlo a pak jsem si uvědomil, že s hranolkami mám trochu problém ve svých stravovacích návycích, načež mě došlo, že to přirovnání, které pochopitelně není zcela adekvátní je o to pevnější, neboť jinou liturgii někdo podle své chutě nemusí, protože mu chutná "ta jeho", na kterou je zvyklý nebo kterou si oblíbil a tu druhou prostě akceptuje, ale nezařazuje.

Na druhé straně je třeba si uvědomit, že se zde, u řeckokatolíků i u nás římských jedná při liturgii o skutečné spojení s Kristem a církví, ne jen o nějaký symbol, jak to můžeme brát u evangelíků a jiných podobných, kde ke sv. přijímání nechodíme, protože nemůžeme spolu jíst u jednoho stolu stejný pokrm. To jejich nekatolické bych v tom "kuchařském rozpoložení" přirovnal jako, když už jsme byli u těch brambor, že my máme při hostině brambory a jiné křesťanské konfese, kterým neupíráme křesťanství, něco zcela jiného, každý ze svého domu a každý si jí to své nebo nabídne jen těm u stolu či jde k dalším podobným stolům, ale když nabízí u nás, říkáme, že nevíme, co to je a proto to raději nebudeme okoušet, protože si myslíme, že to není pro nás dobré, ale pro ně to dobré je.

Byl jsem velmi rád, že mládež zorganizovala tuto mši a také to nalákalo mnoho lidí. Ona Martinka se těšila také z toho, co to bude. Já mám rád liturgii a toužil jsem více poznat a také přijmout "řeckokatolické" Tělo Kristovo. S touto touhou jsem si to nenechal ujít ani při množství práce, které momentálně máme s oslavami 740 let Drahotuš. Hradišťan v Drahotuších měl sice návštěvnost zcela podstatně větší, ale jedinečnost hranické události "Studentské mše" přitáhla více lidí, než zde běžně přijde na mši sv. ve všední den, tj. zhruba víc, než 50.

Ptá-li se někdo na rozdíly, dalo by se říci, jak to rád říkal papež Jan Pavel II., že církev má dýchat oběma plícemi a to východní i západní. Rozdíl je tedy v pojetí vnímání člověka. Nedá se to říci jednoduše, že římský obřad spíše hledí na člověka, který se odevzdává Bohu a předkládá mu Kristovu oběť a západní na Boha, který přichází mezi nás a my vnímáme jeho velikost a přinášíme mu Kristovu oběť. Strukturálně je liturgie katechumenů a liturgie věřících podobná jako v římském řečená bohoslužba slova a bohoslužba oběti. V byzantsko-slovanském pojetí je hodně zpěvů, opakování a nejčastěji vůbec slyšíme zvolání "Pane, smiluj se." Pochopitelně po celou dobu historie východní liturgie probíhala vždy v národních jazycích, zatímco západní měla jisté období a řekněme, ač se to nezdá, že má jazyk církve. Římská liturgie je střízlivá a jasná, řecká zase docela květnatá. Na novou formu mše se kytara docela hodí, na řecký ritus by to bylo jako pěst na oko, ale prý se to také zkouší (to však nepíši proto, že bych neměl rád kytaru, která do liturgie vhodně může být zařazena).

Tak takto jsem to rozebral a kdo chcete, tak si to ještě přeberte klidně nějak jinak.

Ještě jsem říkal, že přecházím k řecko-katolíkům, neboť mají "chutnější přijímání" (vždy pod obojí, takže při dobrém víně je z toho dobře namočený chléb a lžička se neolizuje!) a potom ještě rozdávají požehnaný chléb po skončení liturgie. Jen jsem si říkal, zda by nemohli používat raději bílé víno, mám ho radši, než červené. 

Ono těch rozdílů třeba v začátku liturgie, kdy přípravu darů mají ještě dlouho před liturgií, není tak důležitý průvod na začátku mše, neuslyšíte zvonky, ale cinká kadidelnice, která je při celé liturgii, ale na druhou část už se moc neokuřuje, služba jáhna u řeckých katolíků mnohem významnější při liturgii a tak dále. Není to přece fundovaný článek o liturgii.

Potom bylo na hranické faře ještě nějaké povídání, které bylo velmi zajímavé a přínosné pro hrstku z těch, kteří se zúčastnili liturgie, teda pardon, pozváni byli všichni, ale na faru přišla jen ta hrstka.

Tak tedy takové bylo mé "první svaté přijímání" včera večer.

Zobrazeno 829×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio