Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Jak se cítím po Božím Těle

Slavnost Božího Těla zavedl o. Radomír ve farnostech kolem Drahotuš hned na začátku v r. 2006. Z počátku se slavilo jen v Drahotuších a Partutovicích, potom se přidalo Podhoří a začalo se střídal s Jezernicí a Loučkou a s Partutovicemi se střídal Potštát. Časy bohoslužeb byly v 8:00 (či 7:50) Drahotuše, 10:30 nebo 11:00 "Jezernická strana" a v 15:00 Partutovice nebo Potštát, mezi tím oběd. Bylo to vždy náročné a krásné a ministranti si mohli vypomáhat, takže jsem často nebyl sám, kdo byl v onu neděli na třech Božích Tělech.

Říká se "Po Božím Těle do vody směle." Ale to bych se neodvážil nejen proto, že jsem neplavec, ale to sem nepatří.

I po tom, co se do Jezernice vrátil farář jsme to měli jeden rok tak, jak před tím. Loni jsem však logisticky naplánoval velkou změnu a to takovou, že se zrušily mše sv. ve farnostech (to bylo i před tím), které nebyly na řadě a ti, co na řadě byli, měli mši svatou ve svůj zvyklý čas. Stíhala to i Partutovjanka, která vždy doprovázela a také doprovází všechna ta Boží Těla, což je obdivuhodný výkon tím více, že se to tímto způsobem, na který pastorační rady i kněží přistoupili "zmáklo" za jedno dopoledne s tou nevýhodou, že se ministranti moc prostřídat nemohli a spíše si měli vypomoci pouze farnosti, které se střídají. Já jsem tak loni byl jen na jedné mši sv. v Drahotuších ještě v 7:50 a třech průvodech (Drahotuších, Partutovicích a v Podhoří už jen jako lid, což byla pro mě pohoda, ač ne taková, protože při třech průvodech najdete kilometrů!). A říkal jsem si, že jsme to tak dobře udělali.

Bez tak nejlepší prožitek jsem měl z Božího Těla ve Štítech, když ho tam o. Radomír zavedl někdy po r. 2000, protože bylo jediné a nebyla vůbec žádná honička na další. Také jsem byl poutník, který se zapojil do ministrantské služby a kromě přiděleného kadidla jsem neměl žádnou odpovědnost.

Letos jsem Boží Tělo prožil duchovně opravdu nádherně, byla to opravdu po této stránce duchovní bomba. Byl jsem tedy na dvou mší sv. a dvou průvodech a skutečně jsem si to duchovně užil. Těšil jsem se na to celou dobu, protože už mě netíží tolik starost o studium a také jsem se těšil, že si odpoledne krásně odpočinu a ještě se podívám na Boží Tělo z Říma. Bůh však ví, proč mě dal dar ukecanosti, takže do Říma jsem se nakonec nepodíval.

Avšak některé okolnosti způsobily (např. podezříváme pan děkana, že schválně vymyslel první sv. přijímání, aby v Drahotuších přišlo celkem ne mnoho farníků), že bylo málo služebníků u oltáře a museli jsme to zvládnout ve 4 ministrantech, což při počtu věcí, které se tahají do průvodu, může vypadat komicky jako příliš obložený chlebíček. Tato skutečnost mě však neodradila, neboť už mám jinou z Partutovic, kde jsme to museli zvládnout vyjímečně jednou i ve dvou. Nicméně je třeba přiznat, že mi to způsobilo ne malý stes.

Oč větší jsem měl radost z Potštátu, kde začínala mše sv. v 11:00, když sotva jsem dorazil mi hlásili, že pan kostelník je indisponován a je to všechno na mě. Při příchodu do sakristie jsem viděl perfektní ministrantskou partu, která však tvořila jen 1 ministranta Martina z Partutovic, žádného z Potštátu (avšak nakonec se museli zapojit mezi lidem) a perfektní kluky z rodin z Valašska, které měly víkend na faře a jelikož si byli faru 14 dní před tím prohlédnout, tak o tom věděli. 

Pořádně jsem se nadechl a začal seznamovat s neznámými, kteří se mi jako kolegové hned stali známí, jako bych je znal po celý život: Mikuláš, Marek, Dominik, Jirka a Vojta. Jirka se ke mně hlásil, že mě zná z Prahy a tu jsem si na něj vzpomněl i já. Všichni byli velice schopní a sehraní a ministrantskou službu jak při mši, tak při Božím Těle zvládali znamenitě, byť některé věci, jako třeba velum k požehnání měli na starost po prvé v životě. Instrukce jsem dával tedy jen spoře a hlavně se staral o kadidlo, což nebylo jednoduché, protože nejprve kadidelnice nebylo, protože nebyl pan kostelník a byla v druhém kostele.

Když tedy byla přivezena, potom i loďka, tak uhlí samozapalovací zapálit nešlo, protože bylo mokré a rozpadalo se mi v rukou. Musel jsem se smířit tedy s obyčejným dřevěným a lihem, čímž pádem bylo třeba oheň udržovat roztáčením, ale neměl jsem drát, tudíž se roztáčela celá kadidelnice (a kromě dechu nebylo ani nic na foukání). Na udržování ohně při mši to šlo, ale ještě další hodinu na průvod Božího Těla točit u skoro každého oltáře, bylo fyzicky skutečně náročné, skoro i nad moje síly, takže tělo se tím hodně oslabilo a u posledního oltáře už jsem byl celý mokrý potem nejen proto, že bylo celkem teplo. Začínal jsem se podezřívat z hříchu nedělní práce, ale uklidňoval jsem se Lotrandovským: "To není práce, to je šolichání."

Musím ještě podotknout, že na obou Božích Tělech bylo hodně družiček i hodně květin. Květiny sypané po cestě potom zdobily jak Drahotušské náměstí, tak celé centrum Potštátu.

Každopádně jsem si toto potštátské Boží Tělo moc užil a nejvíc jsem se těšil na to, že jsme to krásně naplánovali z kostela Panny Marie dolů kolem 4 oltářů do farního kostela sv. Bartoloměje, takže jsme měli dokonalejší průvod, než mají v Římě s papežem.

Při obou mší sv. jsem také podával sv. přijímání, resp. v Drahotuších Krev Kristovu mezi knězem a kolegou akolytou a v Potštátě uprostřed služby turiferáře jsem si musel řádně opláchnout ruce (alespoň vodou, nic jiného tam zrovna nebylo) a též se podávalo pod obojí způsobou - kněz držel kalich s Kristovou Krví a přidržoval si obětní misku a já jsem opatrně od něj namáčel Kristovu krev a podával se slovy "Tělo a Krev Krista" polovině kostela, asi tak 50 lidem, z čehož jsem měl také radost, protože normálně je v Potštátě v kostele okolo 40 duší i s těly, o čemž svědčí, že byla hojná účast sousedních farníků a také poutníků.

Aby toho nebylo málo, tak se stala taková malá nehoda. Partutovjanka zapomněla na oběd, který pro ně farníci nechali připravit, tak to nakonec bylo, že hostina je připravená, ale pozvali jsme všechny, kteří zůstali ještě a tak po tom průvodu bylo i společné agape - oběd, u kterého se sešel výkvět farnosti a který by se normálně tak nesešel. Nikdo nebyl vyhozen ven, protože všichni přišli ve svatebních šatech. Někdy se prostě něco nějak jinak vyvrbí a vůbec to není špatně.

Po odpoledním vydechnutí jsem pak ještě nasedl na kolo a šel navštívit kluky za účelem společného výletu a díky mé vyřídilce jsem se vrátil až pozdě po půl deváté.

 

Zobrazeno 341×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

To jsem přesně věděl, že se dostane do výběru blogů. Začínám mít cenné zkušenosti.

xpatty

A ja se ptám proč? Řekni mi proč?

Vojtěch Hýbl (VVRH)

No hlavně proč co? ...se tak cítím po Božím Těle nebo mě dali do výběru blogů nebo ještě něco jiného? Abych mohl odpovědět, potřebuji předmět. Odpověď na první možnost je v článku, na druhou by měli odpovědět výběrčí, nicméně velmi často vyprovokuje samotný název článku, obsah už někdy může být cokoli. Proč se slaví Boží Tělo nebo ještě jiná proč zřejmě na to nevystačí délka komentáře.

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio