Veliké Deo gratias!

Dneska se připravte, že to nebude krátký.

Mám den výročí od biřmování - 22 let od seslání Ducha Svatého na mě a to je jen jeden z momentů, za co bych měl říci Deo gratias! Od včerejšího dne se to však navršilo tak, že z toho vzniknou chvály, jak Duch svatý působí skrze každého člověka a jak provází životem. Jenže to by bylo zas dlouhý na strašně moc knih, které celý život ani nedokáže napsat. A tak snad jak čerstvý vysokoškolák, pokusím se udělat jen ten vysokoškolský výčet, který sám bude dost dlouhý. Neobhajuji to před žádnou komisí, takže to budu psát v klídku - teda ne až tak úplně, protože to jistě přijde ke komisi nebeské a ty naše lidské komise jsou proti tomu jen slabý odvárek.

Včera (rozumějme tímto termínem čtvrtek 24. května 2018), jak psáno ve stagu (studentské agendě) v 9:36 nastala pro mě chvíle státnic tím více, že jsem byl stanoven v rámci předmětu Biblické vědy jako první v pořadí, což se mi stalo, myslím, po prvé v životě (vlastně po druhé za 10 dní, protože tomu tak bylo i u obhajoby bakalářské práce). Vstal jsem tedy v obvyklou dobu pro tuto příležitost, tj. ve 4:30, o něco později ve farním kostele v Drahotuších, když jsem kostel otvíral asi v 6:00 vznikla tato fotografie, kterou v úpravě budete moci shlédnout hned záhy jako takové předstátnicové sefie nazvané "Pod ochranou sv. Vojtěcha":

Ano, svému patronu, kterého ctím patří veliký dík, ale také Panně Marii, sv. Janu M. Vianney, andělům strážným, zemřelému knězi P. Michalu Jadavanovi, na jehož přímluvu mě napadlo se též obrátit i před státnicemi a v nebeském zástupu tomu všemu velí Duch svatý. Tito všichni a také Vaše přímluvy byly zajisté při mě, když jsem si vytáhl otázku č. 7 a měl hovořit o poselství listu Galaťanům.

Bylo to náročné. Na potítku jsem si připravil text poznámek, který si pak komise ponechala. Nepoužíval jsem Bibli a to byla docela chyba při zkoušce z Biblických věd. Ó, jak často jsem psal na Signálech výmluvu, kterou jsem snad nejčastěji psal Karlu Faltovi: "Kde mám tady najít Bibli." U státnic jsem ji měl jak na potítku, tak před komisí připravenou a stejně jsem chtěl ukázat, že to dám bez ní. Tu jsem pokorně použil až na výzvu pana doc. Chalupy a při samotné zkoušce objevil nesmírnou krásu tohoto listu, o kterém jsem měl povídat. 

Ano, normálně jsem ukecaný, ale na zkoušce mě vždy veškerá ukecanost přejde, protože mě zkouší ti, kteří jsou osvědčení a znají předmět zkoušky velmi dokonalé, zatímco já nedokonalý student mám v mnohém mezery ve vědomostech a někdy mě vypadne i to, co vím. Nicméně, jak jsem na potítku zpozoroval u kolegyně, která měla jiný předmět zkoušení a tím pádem šla ještě přede mnou, komise dolovala z nás to nejlepší, co mohla a skutečně pracovala na tom, abychom v té zkoušce našli krásu poselství, ze kterého jsme byli zkoušeni. 

Cítil jsem velikou podporu nejen zmíněných svatých v nebeské radosti, ale také těch, které jsem požádal o modlitbu a kteří na mě mysleli i tak. Na zkoušku jsem šel vždy s vědomím, že to zvládnu jen a pouze s pomocí Boží, neboť mé vlastní síly na to skutečně nestačí, jelikož Boží věci mě silně přesahují a to také tím více, když pracuji nebo resp. mám pracovat pro dobro církve jako pastorační asistent. Díky tedy moc všem, které nedokážu vyjmenovat, protože jich bylo mnoho, ale Pán má u každého spočítáno všechno vč. vlasů na hlavě (se mnou s tím nemá velkou práci).

Jsou však mnozí, kterým by se slušelo poděkovat jmenovitě, neboť zcela viditelně a citelně vnímám, že byly příčinou ať už mého rozhodnutí dát se téměř do sedmi letého boje a nevzdat to, i když to mnohdy vypadalo velice zoufale, jak ostatně svědčí celá rubrika CMTF a někdy velmi zoufale, že jsem školu mohl opustit i po druhé a to by bylo asi nadobro. Ač to tak nevypadá, tak nejtěžší pro mě byl právě tento poslední rok, kdy už jsem se cítil velice unavený a výsledek jsem viděl jako velice nejistý, byť jsem za to putoval až do Fatimy jako poděkování za studia, která jsem už loni měl mít udělané, ale ještě všechno se mi nezadařilo. Jako student jsem se cítil po celou dobu velmi slabý a vnímám, že příklad mého studování je spíš pro zoufalce, rozhodně ne pro premianty. Chci prostě říci, že to jde.

Ano, jde to s Boží pomocí! Deo Gratias.

Po rozhovoru před komisí už jsem byl naprosto klidný, neboť jsem věděl, že jsem nakonec řekl všechno, co bylo předmětem otázky a už jsem na rozdíl od jiných zkouškách nepochyboval o slušném výsledku, byl jsem již vnitřně klidný a zcela klidně přijal to, že je to Dobrý, tedy D jako dobrý. Po celou dobu studia jsem tedy držel jako standard C nebo D, vyjimečně E (z nichž za některé se musím stydět - jedno jsem odmítl a šel na zkoušku raději po druhé, jinak jsem pár krát přijal i toto hodnocení) a velmi si cením hodnocení B z fundamentální teologie již na prvním studiu. Byla to nejlepší známka, které však předcházel vyhazov z první zkoušky a díky tomu jsem se začal učit učit, protože toto jsem neuměl, jak pravil třídní profesor ze střední školy, zcela trefně, nikdy a nikdy jsem se do té doby učením nezabýval, protože až do matrurity včetně jsem to zdánlivě nepotřeboval, vždycky jsem nějak prošel.

I na vysoké škole jsem vždycky nějak prošel, vlastně po prvních dvou letech jsem musel ukončit protože filosofií jsem neprošel pro nedostatek filosofických předpokladů, který vnímám do teď (a proto i přímluva zemřelého kněze P. Michala Jadavana) a ze stejného důvodu jsem málem ukončoval i druhé studium ve stejném oboru - to bylo jediné E, které jsem přijal s povděkem vědom si toho, že na víc prostě v otázce filosofie momentálně nemám. Oč větším překvapením pro mě byla na poprvé udělaná etika na přímluvu tehdy čerstvě zemřelého kněze. Přesvědčilo mě to, že mnohé mé nízké úspěchy jsou zapříčiněny také tím, že se stále moc neumím učit, že si na učení nehledám a nenacházím čas a stále ho podceňuji. Za tento můj nevztah k filosofii opravdu může hodně má neochota k učení, jak dosvědčuje můj úspěch v základech systematické filosofie 2, kdy vyučující řekl přímo a trefně: "Když mi ještě řeknete něco o Sartrovi, dám vám C a nebudeme se trápit." Ano, nebudeme se trápit - to řekl naprosto trefně tak, že věděl, o čem mluví.

Velkou lekcí pro mě byly vybrané kapitoly z českých církevních dějin, na které jsem se zcela dobrovolně přihlásil netuše, že mě to vyučí natolik, že se budu dějiny šprtat a také jsem s povděkem přijal ochotu pana doktora církevních dějin novověku, který si na mě udělal čas v posledních dnech před odevzdáváním studijních výsledků, čímž pádem jsem se musel také patřičně připravit až nezvykle dlouhým a náročným studiem. 

Na ony české dějiny jsem se jako student pedagogického modulu hlásit nemusel, přesto jsem ten předmět chtěl hlavně pro přehled a nakonec se mi málem stal osudným, ale osudným se stal, protože díky tomu při druhém studiu a jeho prodloužení jsem si udělal i modul teologický a skončil studium místo se 180 kredity rovnou na 200.

Vůbec dějiny opravdu naučí učit. Mají v sobě mnoho zajímavostí a je jich tak mnoho, že si to nejde jenom pamatovat z přednášek. Církevní dějiny mě ve studiu zdržovaly natolik, že jsem pak musel dohánět nedodělané a dělat to, co normálně nedělám. Vděčím tak i za církevní dějiny Starověku a středověku, které jsem udělal na první pokus E, které jsem na výzvu vyučujícího nepřijal, neboť vnímal, že mám navíc, abych pak nakonec při druhém pokusu byl odsunut o něco později a ve třetím pokuse vyhodnocen, že přehled mám, ať se to doučím za obvyklé D. 

Občas se našly i předměty, které byly odpočinkové a neměly na mě velkou náročnost v učení. Byly významné, ale na tzv. dávačky přijdete sami podle svého. Pro mě to byla Latina pro liturgii jako první zápočet, ze kterého jsem byl natěšený, pak 2/3 pedagogických předmětů, naopak zbytek jsem si přepisoval do dalších ročníků a dával na x tý pokus, liturgika 1 i 2, u nichž mě nepřipravenost mrzela, ale termín zkoušek nedovolil jinak (z Liturgiky 1 jsem měl za B, ale to byl jen zápočet nakonec napsaný splnil a z Liturgiky 2 obvyklé D dáno také faktem, že den před tím jsem pracoval na zcela jiných pastoračních záležitostech a díky nemoci kněží, kteří měli v tom taky něco dělat, ale tím pádem za to nemohou, dokonce i bez možnosti jídla, abych stíhal udělat záležitost za 3 lidi dohromady a spal jsem jen několik málo hodin). Podobně mě mrzelo i E z pastorální teologie, které jsem mohl odmítnout, ale nakonec ze strachu, abych neměl další problémy jsem si ho ponechal, ale také tehdy mi čas nedovolil se na látku předmětu vůbec podívat a byl to rekordně rychle udělaný předmět.

Tyto "dávačky" byly hlavně v předmětech mého denního žití, takže, co se týče Písma Svatého, na to jsem se příliš nepřipravoval, vyjma státnic, kterých přípravě jsem věnoval něco přes týden intenzivního učení a vždycky to dopadlo za D jako díky. Nicméně vyplatila se mi příprava na morální teologii byť jen z materiálů připravených kolegy, ale bez těchto materiálů by mnoho věcí bylo složitějších, jak jsem poznal v posledním roce, kdy jsem neměl za sebou žádnou třídu a tím pádem ani žádný sekundární materiál, ze kterého bych se učil, učil jsem se tedy četbou biblických knih a úvodů k nim a bylo toho hodně.

Dogmatická teologie je také celkem oříšek, který je potřeba se naučit, ale nikdy se mě to nepodařilo celé, při čemž v dogmatice 1 pan profesor ze špatných odpovědí hned odhalil, že druhou knihu jsem neviděl ani z rychlíku, ale za to v dogmatice 2 jsem mohl sebevědomě prohlásit: "dobře jsem to udělal", jak je ostatně v tomto blogu mnohem podrobněji.

Ještě bych se vrátil k liturgice, kde jsem také na katedře dělal svou bakalářskou práci. Předmět byl pro mě jednoduchý a to, že jsem měl z ZL 1 D bylo spíše termínem zkoušky a momentálním stavem rozespalosti, než neznalostí chlebodárné disciplíny, kterou mám tak rád. Vybrat si téma bakalářské práce nebylo tak jednoduché, ale P. Walerian Bugel mě zcela dobře navedl a nakonec P. Pavel Kopeček byl vynikající vedoucí práce, který mi dal i dobrý posudek a mohl jsem tuto práci minulý týden obhájit. Ač věc obhajoby se zdála jistá, přesto jsem se na to také raději připravil a nevím zda dost dobře jsem čelil všem oprávněným vítkám napsaných v posudku, ale udělal jsem, jak mi bylo oznámeno, velmi dobře, tedy C.

Touhu po studiu teologie a po jistém povolání jsem cítil už velmi dlouho, dá se říci, že od té doby, co jsem se stal ministrantem, což už je 3O roků, řekl bych, že i v těchto dnech přesně. Díky tomu, že jsem na Signálech (čímž děkuji taky všem Signálníkům a zvláště těm, kteří mě ve svých diskusích k tomuto kroku přiměli) a dostával jsem se do mnohých spletitých diskusí a také díky jednomu zvídavému tehdy někdy po jeho první třídě (dnes už je z něj prvák vyššího gymnázia) s pomocí jeho kmotry jsem do toho prásknul a rozhodl se opravdu studovat. Podporou mi byli též četní studenti, se kterými jsem se potkával v pastoraci, také kolegové na fakultě. Prostě bylo to a je to krásných 7 let mého života, za nějž velmi pozitivně mohou mnozí konkrétní. 

Zážitků z fakulty a zásluh mnohých profesorů i obyčejných lidí by bylo ještě moc, ale tady bych to už utnul s tím, že teologii jsem studoval rád, studovat dál chci, ale vím, že bez Boha to prostě nemám šanci dát. 

Jedině s Boží pomocí! Deo gratias!

Samozřejmě jsem nezapomněl jako při celém studiu na to, abych se pomodlil celý růženec. Modlil jsem se většinu ještě před státnicemi, kdy mě chybělo už jen vyvrcholit růžencem slavným, který jsem se modlil v kapli ještě před vyhlášením výsledků. 

Vždycky po celé studium jsem pamatoval na to poděkovat modlitbou růžence za každý zápočet, kolokvium či zkoušku a také v době zkoušek jsem nechtěl nikdy zapomenout i na všechny ostatní základní (přijímačky), střední (maturity) i vysoké (státnicové) studenty, kteří touto dobou prožívají velká dramata. Nechci je opomíjet v modlitbě ani teď ani v budoucnu. Zvláště při studiu teologie jsem si uvědomoval, jaké to jsou důležité kroky na cestě životem.

Tady je ještě zbývající foto: https://www.signaly.cz/fotky/70949

A ještě jedno: Vnímám, že mnoho lidí se za mě modlilo. A hlavně jim patří také můj dík.

Bohu díky za modlitbu.