Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Pouť o svátku Božího milosrdentství

Po několika letech (tedy teprve po 2. za 13 let v Drahotuších) a posledních událostech, které prožívám jsem se rozhodl, že opět budu putovat s našimi farníky autobusem na Sv. Hostýn. Toho dne (tedy včera, resp. NE 8.4. 2018) se událo mnoho zázraků, o kterých v té knize není řeč (viz nedělní evangelium). Tak o těch některých nenapsaných chci teď psát.

V Soběchlebích prožívali celý týden Boží milosrdenství vždy v 15h adorací, zpověďmi, novénou a mší svatou. Místní pan farář o. Josef hodně moc zval zvláště na neděli. Když jsem se s Ním v pátek osobně setkal, řekl jsem mu rovnou, že dnes není na to počasí a uvažoval spíše o sobotě a když to nevyšlo v sobotu, tak za příslibu dobrého počasí a možnosti se tam nějak dopravit, příp. i poutníky na Sv. Hostýn, jsem si byl jist nedělí, že to vyjde. Na tu neděli totiž pozval pana biskupa až z Českých Budějovic, který byl pro nás poutníky na Sv. Hostýně velkým překvapením, jelikož jsme to nevěděli, ale o Soběchlebích jsme věděli, že je tam pozvaný a tím větší byla moje touha jet právě tam a setkat se s biskupem. To by byl první zázrak této poutě, že jsem se setkal s biskupem místo jednou, hned dva krát při mši svaté.

Jelikož náš akolyta Jindra měl tu pouť na starosti, byl jsem na mši sv. již ráno, abych mu ušetřil starostí a tak mé první setkání s živým Kristem právě o této neděli bylo, když jsem ho při té ranní mši mohl osobně podávat věřícím (normálně jsem mimořádnější akolyta). Po té mši sv. jsem nasedl na autobus a sednul si do zadu. Kolo mi bylo dovoleno, tak už jsem věděl, že si odpoledne zpestřím poutí na kole z Vitonic do Soběchleb. Počasí mělo být hezké. Většinu celého dne jsem ztrávil v modlitbě a v rozhovorech z poutníky, v autobusu a u oběda s těmi nejmladšími - Vojtíkem a Maruškou.

Po příjezdu na Sv. Hostýn jsem si šel někde pořídit snídani a při tom se podíval po stáncích. Získal jsem spoustu materiálů do náboženství a také v kamenném obchodě našel sošku Panny Marie Fatimské, kterou jsem si pak nesl všude, kde jsem od té doby byl. Byla velmi krásná. Tak jsem prožil druhý zázrak a důvod, proč jsem byl pozván právě sem. Ještě v týdnu před tím jsem nepřemýšlel o tom, že bych jel s poutníky, až když jsem se podíval na rozpis poutníků a zjistil, že se do autobusu klidně vlezu a velice jsem zatoužil s nimi jet. Také jsem si uvědomil, že po dlouhá léta to byl původní den pouti Antiochie a moje první pouť Antiochie byla ve Šternberku a pamatuji si ji do dnes. Byla to taková připomínka. 

Když měl biskup mši sv. v 11:15, vzpomněl jsem při tom i na Čínské křesťany, viz http://www.modlitby24-7.cz/cinsti-krestane/rozpis?week=6 . Čas, proč se píšu právě na neděli v 11, je právě proto, že tou dobou jsem téměř vždycky na mši svaté. Když mše sv. s biskupem Mons. Pavlem Posádem vrcholila, odešel jsem před sv. přijímáním, abychom si v restauraci vybrali dobré místo a byli rychle obslouženi a stihli tak ještě požehnání, po němž byly požehnány všechny drobné předměty náboženské úcty, takže Pannu Marii a obrázky, které jsem měl v batohu, jsem již dál táhnul požehnané. Po požehnání jsme opět nasedli do autobusu, který jsem ve Vitonicích opustil i přes to, že s biskupem jsem se již setkal, ale vnímal jsem potřebu načerpat kromě radostné zvěsti Zmrtvýchvstání i radost z Božího milosrdenství. 

Do Soběchleb jsem přijel včas. Již po druhé jsem se společně s ostatními, ale tentokrát beze slov modlil růženec k Božímu milosrdenství. Ten se modlil též na Sv. Hostýně. V Soběchlebích jsem ho prožíval mlčky právě proto, že jsem byl trochu schvácen cestou a odpočíval jsem pohledem na Krista v Nejsvětější svátosti oltářní. Po mši sv., kdy se zpívala postní píseň 301 a otec biskup kázal jinak, než na Sv. Hostýně, nicméně velmi krásně o Božím Milosrdenství (na Sv. Hostýně to bylo o zázraku Zmrtvýchvstání - obojí mám v paměti, ale nehodlám tu vypisovat ještě kázání) jsem se setkal s mnoha lidmi a také s těmi, které mě doporučil pan Šimon, z nichž Vojta na pokyn svých rodičů mě potom doprovodil na nejbližší cestě k Drahotuším, což mi ušetřilo dost fyzických sil, protože to byla cesta nejbližší, ale značená až z jistého místa, které jsem neznal. Kdybych jel přes Lipník, skoro bych asi zatměl. Další zázrak byl tedy v tom, že jsem dostal dobrého průvodce na cestě (taky Vojtu), který mě bezpečně dovedl k cíli.

Ano, tento den měl mnoho zázraků. Budeme-li žít evangelium, můžeme si klidně zapisovat zázraky, ale nikdy je nenapíšeme všechny. Ani zde není všechno zapsáno a to je celkem slušně dlouhý článek.

Po mši svaté dnešní slavnosti, jež se slaví letos první den po oktávu jsem si ještě uvědomil krásnou myšlenku ze včerejších ohlášek pana faráře v Soběchlebích: "Mariino ano je to nejkrásnější slovo, kderé kdy člověk řekl Bohu."

A ještě mě zaujal článek Tisíckráte, který vyhrožoval, že letos nebudou Vánoce, protože Ježíšek by byl v té době ještě nedonošený, ale to už je jen taková legrace.

 

Zobrazeno 246×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio