Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Jedna duchovní obnova aneb dnešní pouť na hřbitovy

Dnes je už 5. dubna, tak se rozhodně nejedná o žádný apríl. Jen vlastně dodržuji, jak jsem zjistil, dobrý zvyk, že se v den či blízko dne, který je nějakým přelomem v mém studiu teologie prostě modlím a hodně to připomíná duchovní obnovu, na které jsem oficiálně už docela dlouho nebyl, ale letos ji poctivě plánuji a doufám, že naplánuji a už teď se na ni pořádně těším.

Možná se dá říct, že i mé každoměsíční zpovědi jsou jistou duchovní obnovou. Většinou bývají přes noc a vždycky se bavíme nad duchovními tématy, přičemž zpravidla druhý den následuje zpověď. Nechci zde však popisovat, jak se duchovně obnovuji - to už v tomto blogu najdete někde jinde na mnoha místech.

Protože jsme v rubrice CMTF, tak je to možná další zpravodajství o dalším postupu, ale nikoli za účelem chlubení, protože své studijní výsledky kromě jakž takž nějakého studia rád dávám do rukou Božích, protože tak je to v těch nejlepších rukou - žádné jiné ruce nejsou lepší, než ty Boží. Kdyby to mělo být v mých rukou, bylo by to už dávno roztříštěné a nedalo by se to dohromady. Boží ruce jsou velmi spolehlivé a často mě uvádějí do situací, kterým se nedá říkat náhody, ale Boží řízení.

Tak to je dnešní dlouhý úvod. Teď se pokusím přejít k vlastnímu tématu shora danému, které se tak vyvynulo až postupně. Původně jsem to chtěl nazvat jen první půlkou, ale to by asi nebylo ono a nevím, jestli by to někdo četl. Duchovních obnov přece je...

Občas se to tak stane a mě se to tak stalo, že prostě bodá nějaký osten, jak sv. Pavla, když to popisuje někde ve svém listě. Něco takového mě potkalo a měl jsem s tím co dělat, abych to zaháněl. Co je to za osten je však věcí svátosti smíření, proto to zde nebudu rozebírat s nikým jiným, než se zpovědníkem, ale rozhodně bodal pořádně, tak pořádně, že jsem se musel modlit, jinak bych na něj pořád myslel. Bodal od samého rána až skoro do poledne velmi výrazně.

Těšil jsem se, až to skončí, ale kdykoli jsem se vzdálil od Krista ve svatostánku, kde mi bylo nejlépe, začalo to zas jak prudká horečka. Byl jsem tedy od rána schopen se modlit spíš střelné modlitby, než něco dlouhého rozjímavého. Abych to dal na pravou míru, nebylo mi špatně tělesně. Vyspal jsem se docela dobře a byl jsem fit. Ale ani Otče náš mi nepomáhal na ten osten. Byla to moc těžká modlitba.

Včera jsem v rámci studia tisknul, psal a plnil spoustu věcí k dnešku. Pak bylo modlitební společenství, adorace - velmi hezká, pak jsem si vyřizoval věci cestovní a šel včas spát, že noc bude krátká.

Po brzkém vstávání hned přišel onen včerejší osten, který pokazil všechno to duchovní bohatství, co jsem načerpal během svátků a také onoho včerejšího večera.

Ale ten osten mě motivoval po celou dobu k modlitbě, byť stále přicházel a stále víc bolel jako nůž, co se zabodne blízko srdce a zneschopní člověka cokoli dělat. Modlit se mohu vždycky a vím, že je se mnou Pán. Uvědomil jsem si, že ten osten byl pro mě velice důležitý, ale "běda člověku, který ho zabodl..." Více jsem si tak připomínal zmrtvýchvstání a to mě velmi povzbuzovalo.

Ráno jsem tedy zjišťoval ještě poslední důležité věci stran toho, v kolik hodin mám vlastně odevzdat bakalářskou práci, od čehož se odrážel další program dne v Olomouci. Snídat jsem nestihl, což bylo možná dobře. Do té doby jsem se stále modlil rozhovorem s Pánem a když ho nebylo, byl opět osten, který prostě drtil a ne málo. Když jsem otvíral kostel, při čemž mi ujel jeden z možných autobusů, zastavil jsem se chvíli u svatostánku a zjistil jsem, že je mi dobře. Zároveň však z daru rozumu jsem tam nebyl moc dlouho, protože jel autobus další.

Na nádraží jsem potkal několik lidí, kterým jsem sdělil účel dnešní návštěvy Olomouce - tj. vykázat výsledky svého studia, přihlásit se ke státnicím, požádat o slevu z posledních studijních poplatků (aspoň co se týče bakaláře) a v neposlední řadě odevzdat bakalářskou práci. Když toto všechno udělám, spadne mi velký kámen ze srdce (doufám, že ne na nohu, která se ještě moc nachodí). Aby těch úkolů nebylo málo, o. Radomír mě požádal a já rád vyhověl tomu, vědom si, že času bude dost, abych se stavil na arcibiskupské kurii a předal důležité dokumenty.

Vlak RJ, který jsem si včera objednal na kreditovou jízdenku jel včas. Jako vždycky mě stačilo jen přijmout vodu a posedět necelou půl hodinu. Během ní jsem konečně smysluplnně začal nejprve s živým růžencem a pak s růžencem k Božímu milosrdenství. Konečně už to trochu šlo, ale nebylo to ono.

Když jsem přijel do Olomouce, bylo dost času na to zakoupit si tramvajovou jízdenku na celý den, protože se bude hodit, jelikož se dnes bude taky hodně chodit i tak. Pak jsem přejel ke sv. Mořici, kde jsem prožil mši sv. Bylo mi tam velmi dobře. Kázání měl jáhen a upozornil na jednu věc z evangelisty Jana, kdy začíná a končí jeho pašije a také událost zmrtvýchvstání vždy v zahradě jako k připomínce rajské zahrady. Mám toto kázání celkem v paměti. Potřeboval jsem znovu načerpat, když jsem včera o skoro všechno duchovní bohatství letošních velikonoc jedním vrzem přišel. Ne, nebylo to tak hrozné, nenechal jsem si všechno vzít, to by měl pokušitel moc velikou moc, ale měl ji rozhodně ne malou. V onom ostnu jsem zcela zřetelně cítil, kdo má moc větší.

Další moje cesta kupodivu nevedla k nějaké snídani, brzy jsem pochopil, že to vyřeším zřejmě až obědem. Možná to byla škoda, ale teď vidím spíše, že to bylo dobře - ušetřilo se dost času, který byl potřebný jinde. 

Nasedl jsem tedy na tramvaj k Dómu a odevzdal na kurii svěřené papíry. Bylo to sice rychlé, ale vždy krásné setkání s pracovníky, kteří dokážou šířit dobrou náladu. Zbavil jsem se tedy jedněch papírů, načež jsem se šel zbavit druhých. Kdybych věděl, kde všechny ty potřebné kanceláře jsou, jistě bych návštěvy prohodil, abych ušetřil kroky nahoru a dolů.

Pokračoval jsem tedy na studijní oddělení na naši fakultu pěšky (1 zastávka tramvaje nemá cenu) a tam jsem opět stavil v kapli před NSO, kde jsem rozmlouval s naším Pánem. Když jsem vyšel z kaple, nějaký profesor jel zrovna výtahem vyučovat, tak mě pozval do výtahu. Píšu to proto, že za normálních okolností, i když už jsem měl i pár krát nohu v ortéze, se raději po fakultě pohybuji po schodech pěšky. Jako kluk z vesnice nemám moc rád výtahy. Ale, když mě vlídně pozval pan profesor, rád jsem přistoupil a ušetřil tak nohy, které se dnes měly ještě hodně nachodit. Vyřizování tam bylo jednoduché a rychlé -  pár autogramů. Avšak s papíry s odvoláním mě poslaly na rektorát, takže jsem se zas pěšky vrátil a tam zas pěšky až do 3. patra, což bylo dobře a pak kousek zpět na podatelnu.

Když jsem toto vyřídil, bylo 10:15 a s maminkou jsem byl domluven, tak jsem ji zavolal, že už může jet na oběd. Zvedla mě to však paní ošetřovatelka s tím, že mamince se udělalo nevolno a pojedou k lékaři. Nakonec pak skončila v nemocnici, kde ji budu muset v brzku, ne však dnes, navštívit. Stalo se tak nepředpokládané 3:15 dlouhé volno, než byly konzultační hodiny pro studenty k odevzdání bakalářské práce na katedře liturgiky (teď už však vím, že jsem to mohl odevzdat klidně dříve během pracovní doby).

Onen osten, který je v dnešním dnu tak důležitý, se pozvolna vytrácel řekl bych, že vyřizováním právě těch povinností. V návalu náhlého volného času jsem se rozhodl jít tedy na snídaňo-oběd do jídelny na náměstí, kterou však nepředpokládaně mají zrovna zavřenou, proto jsem se tramvají přesunul na nádraží a tam si dal něco dobrého. Do toho mě napadl zvláštní nápad, že se mohu celý den projíždět tramvají, tak proč to neudělat.

Po obědě jsem tedy nasednul na tramvaj č. 7, která má směr Neředín - krematorium a tam jsem se začal modlit růženec pěkně popořádku, načež mě napadlo ještě něco dalšího - téma mé bakalářské práce se ke konečné stanici tramvaje docela hodí. Za modlitby růžence jsem tedy vystoupil tam a podíval se na plánek olomouckých hřbitovů. Zaujalo mě množství staveb, takže jsem si za modlitby dalších desátků prohlédl olomoucké hřbitovy - urnový, běžný, památníky padlým, hroby Rudé armády, evangelickou kapli s květinami a na židovský hřbitov zrovna připadal desátek růžence o Ježíši zmrtvýchvstalém, kterého židé vlastně neuznávají. Takže takto jsem si udělal pouť na hřbitov jako poděkování za to, že už mám hodně studijních povinností za sebou. Zbytek růžence jsem se pomodlil, než přijela tramvaj na zpáteční cestu, kdy už byl také čas jít konečně odevzdat tu velkou zátěž knih obsahujících mou bakalářskou práci "Pohřební obřady ve 20. století v olomoucké arcidiecézi". 

Když jsem dojel na fakultu, opět jsem se stavil před Nejsvětější svátostí v kapli, následně jsem byl naveden k sekretářce katedry, která však po mě chtěla další papír, který jsem si včera nevytisknul, jelikož mezi jinými, jako např. i tématy státní závěrečné zkoušky z biblických věd, nenašel. Bylo to dobře, ale hodně cestování: kaple - přízemí, katedra 1. patro, sekretariát katedry 5. patro, knihovna - přízemí, sekretariát katedry z 5. patra už na tramvaj a vlak. Mezi tím po telefonu jsem se spojil s maminkou, jak na tom je a též s o. Radomírem, abych se od něj dozvěděl, že v Partutovicích mši sv. již zvládne sám a já mohu napsat tento ne úplně krátký článek a po něm jít dělat ještě několik užitečných věcí, abych vykázal pracovní morálku a nezabýval se jinýma zbytečnostma, které mě trápí.

A na večer den opět odevzdám do Božích rukou, protože mé ruce jsou slabé nebo jak se na jistém místě v Písmu píše: "Duch je ochotný, ale tělo je slabé." Ale dá se použít ještě spoustu jiných moudrých biblických výroků, ale tady zrovna nemám Bibli. Měl bych ji ještě honem sehnat, neboť z jejího obsahu budu zkoušen a nechci propadnout. 

Zobrazeno 692×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio