Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Každá zkouška jako maturita

10. 2. 2018 21:41
Rubrika: CMTF

Neděste se, bude to dneska dlouhé. Ostatně, často mám dlouhé články.

Zkoušek na dálkové vysoké škole už mám docela dost za sebou. Když mi před 7 lety říkal Ing. Jindřich, že na vysoké škole má každá zkouška váhu maturity, tak jsem mu nevěřil. Dnes mám za sebou, Bohu díky, předposlední zkoušku (resp. kolokvium) a nuceně musím toto tvrzení nejen potvrdit, ale ještě přitvrdit.

Když si vzpomínám na svou maturitu, rozhodně jsem to neprožíval tak, jak zkoušky na vysoké. Maturitu jsem viděl jako mladý 19 let starý kluk "pohoda, klídek", než přišla Čeština a mé před maturitní komisí "25 jsem si nechtěl vytáhnout."

Když teď se připravuji na zkoušky, ty poslední vidím skoro jako bod zlomu: buď zkoušku udělám a budu nadšený, nebo mě vyhodí a nevím, co bude. Je ve mě obrovské napětí, které před zkouškou se snažím, aby bylo alespoň stejné, jako maturitní klídek, ale ve skutečnosti by se ve mně dalo krájet.

Ale Bohu díky a skutečné Bohu díky za to. A v dnešním čekání na zkoušku jsem si to uvědomoval ještě mnohem víc, ono Bohu díky třeba i za to, když to nedopadne. To napětí ve mě působí, že nechci ani spekulovat, jestli to udělám nebo ne. Rozhodně mi to není jedno, ale držím se zásad, že o sobě neřeknu, zda jsem či nejsem připraven a o zkoušejícím, zda učí dobře nebo špatně. Tak v sobě udržuji jakýsi klid, velmi praktický.

Včerejší den jsem věnoval opravdu opakování, ale k poslední 10. otázce etiky pro TENA už jsem se nedostal, ale opakoval jsem si ji, že jsem ji snad uměl a možná bych svou přednášku tu i napsal, ale radši ne. Filosofie je opravdu důležitá, ale já mnohem víc si ctím své myšlenkové pochody a nedokážu myslet myšlením jiného, ani Sokrata, který ví, že nic neví (a já to vím většinou ještě více). Filosofie má prostě svůj systém a já mám úplně jiný, ale radši ho nepsat, aby si o mě nikdo neříkal, že jsem nějaký filosof. Do stavu moudrosti se musím ještě nějak dostat.

Dnešní ráno bylo krušné, oblékání a pod. mi trvalo 45 minut a vstával jsem 20 minut po prvním časovém oznámení, že už je 4:55. To mě pak provázelo každých 10 minut a po proběhnutí normálního budíku na 5:40 již každých 5. Po nachystání věcí za množství střelných modliteb a to jsem se opravdu modlil, protože bez toho jsem si zkoušku z filosofické disciplíny nedokázal představit ani v možnosti, byť uskutečnění by mohlo možná být.

Snídani jsem stihl za zvuku TV Noe asi v 6:00, byl tam zrovna pěkný pořad, vynikající svědectví. Kafe jsem stihl taky a pak otevřít kostel a šup na autobus a po koupi lístku na vlak jsem započal modlitbu růžence a to hned od začátku, kdyby se náhodou stalo, že zkoušku neudělám, tak ať mám alespoň povinnou část, kdyby se mě po eventuelní neúspěšné zkoušce nechtělo nic modlit, což se mi taky stává - a není to správné.

Netušil jsem, že se ho stihnu celý přemodlit (všechny destátky), ještě růženec k Božímu milosrdenství a kromě krátké návštěvy drahotušského kostela taky návštěvu katedrály sv. Václava, kostel sv. Michala a fakultní kapli, kdy jsem vždy udělal alespoň krátkou adoraci a pomodlil se nějaké další modlitby (u sv. Michala jsem přišel v čase mše a vyslechl dnešní evangelium, které mě velmi povzbudilo). Už jak jsem vystoupil na nádraží z vlaku, říkal jsem si, že tentokrát půjdu na fakultu pěšky. Proto jsem také navštívil katedrálu a kostel sv. Michala.

Mimochodem, ten kostel sv. Michala mě napadl i v souvislosti s dnešním pohřbem P. Michala Jadavana, na něhož jsem se obrátil již ráno sotva jsem vytáh nohy z postele a taky na fakultě, když padla 10. hodina a začínal jeho pohřeb v Ostravě.

Když jsem potom po návštěvě fakultní kaple měl již přemodlené všechny modlitby, vyšel jsem na správnou chodbu, kde už byl zkouškový ruch. Než se začlo zkoušet, bylo mohutné opakování a já si tak trochu uvědomoval o co víc vědí moji kolegové, než já. Rozhodl jsem se do těchto hovorů příliš nezapojovat, ale poslouchal jsem je, což mě bylo také velice k užitku.

Dneska jsem si taky všimnul další věci, že ve své dnešní zkouškové náladě jsem snad pozoroval všechny lidi, které jsem potkával, mnohem více jsem si jich všímal a taky se za ně modlil. Zdálo se mi to a myslím, že to i bylo hezké, ale už není tak hezké, že se tím tak chlubím.

Při zkouškovém čekání také prošel o. Jan Koblížek. Nebylo to rozhodně náhodou, byl si vyzkoušet své žáky. Pro mě byl však také velkým povzbuzením. Vždycky, když ho potkám, většinou zkoušku udělám, ale souvislost v tom nehledejme, neboť občas jsem ho nepotkal, ale nevím o příležitosti, kdy bych ho v den zkoušky potkal a neudělal jsem. Ani toto povzbuzení pro mě neznačilo polevit v hustotě toho, co jsem před zkouškou prožíval.

Bylo nás 12, vlastní zkoušku toho druhu nás dělalo nakonec 10, rozděleni jsme byli po třech, šel jsem až v třetí řadě, když mě kolegové spolužáci, které jsem znal jen 2 přesvědčili, že právě teď mám jít. První dvě skupiny to měly po půlhodinách, v našem případě byl čas kratší a úspěch jistý. Sebekriticky však přiznávám, že já jsem to měl nejméně jako přednášku, bylo vidět mé napětí a nebyl jsem schopen souvisle mluvit, tak mě zkoušející pomáhal kladenými otázkami, doplňováním, naváděním, prostě asi bych to odříkal, kdybych měl téma přednášky a ne číslo vytažené při zkoušce. Nicméně výsledek stačil, Sokrata jsme dali společně dohromady a mohl jsem jít. Jsem rád, že i zkoušející dokáže být milosrdný, protože milosrdenství vyučujícího je pro mě u zkoušky nevyhnutelná potřeba. Každopádně díky všem, kteří na studenty a jejich zkoušky myslí a mnoho jich myslelo taky na mě.

Když to zkoušení začínalo a bylo vidět, že je to půlhodina na skupinu a když jsem si namlouval, že pro jistotu půjdu mezi posledními, pomalu jsem se loučil s tím, že stihnu pohřeb P. Michala. Ale stal se onen zázrak, a podle toho, co jsem potom slyšel na pohřbu o o. Michalovi, si myslím, že za to + o. Michal může, protože mě všechno začalo vycházet na minuty přesně tak, že o minutu později by bylo pozdě.

Tentokrát jsem si pořídil lístek na tramvaj a takto dojel na nádraží. Před tím jsem stihl kontaktovat maminku, která sledovala pohřeb o. Michala na TV Noe. Potřeboval jsem, aby kolem 11:30 jel vlak. Jel. Vybral jsem nakonec osobní stavějící v Drahotuších, protože rychlík by mě zavezl do Hranic a jet na pohřeb v oranžové bundě, to by asi nebylo ono (navíc jel o půl hodiny později). 

Ve vlaku mě napadlo pomodlit se denní modlitbu církve, na kterou jsem ještě nesáhl. Začal jsem tedy uvedením a tu jsem si vzpomněl, že je zrovna sv. Scholastiky, tak jsem dal i oblíbené čtení a navázal modlitbou uprostřed dne přesně v poledne. Když jsem se domodlil nešpory, vystupoval jsem z vlaku a spěchal na faru. Když o. Radomír slyšel dveře, přestal psát sms, že vezme jiné cestující, protože jsem to nestihl a tak nakonec místo jednoho 7 místného auta jela dvě s obsazenými 8 místy, ale proti těm, kteří už byli připraveni k liturgii pohřbu v Odrách to byla jen malá skupinka.

Co se týče pohřbu, navštívil jsem oderský kostel jen pod věží, protože dál jsem se nedostal. V liturgii však nemusíme vidět jenom očima, je třeba prožívat, tak jsem byl rád za to místo pod věží. Celkově to byla veliká chvíle dnešního dne, která znásobila všechny moje prožitky. Nešlo mě vůbec o organizaci liturgie, která, mimochodem, byla velice perfektní, co se týče všech možných hledisek, které mě mohou napadnout vč. liturgické hudby nebo výběru textů. Zasahovala mě každá modlitba, každé slovo, nic nebylo řečeno nebo uděláno zbytečně.

Možná má někdo pokušení stavět do centra mše kázání. Ale to dnešní stálo za to. Otec biskup Martin oplatil o. Michalovi "primiční kázání". O. Michal loni kázal na jeho první veřejné biskupské mši právě v Odrách a maturantům. A o maturitě a zkoušce bylo také kázání o. biskupa. Ta nejtěžší a neopakovatelná zkouška nás všechny čeká na konci života. Těch myšlenek tam však bylo plno a to i od všech řečníků a byly plné naděje.

Jinak pohřeb o. Michala je  kněžským pohřbem nejmladšího kněze. Ono těch kněžských pohřbů jsem zas nezažil tak moc, ale neodvažuji se je všechny vyjmenovávat, mohl bych na někoho zapomenout (a navíc nejsou důležité pohřby, na kterých jsem, ale všechny pohřby, ve kterých se zvěstuje naděje věčného života). Podobně mladý kněz byl také P. František Beníček, posledně jako farář v Hustopečích nad Bečvou, ale pro mě byl významný hlavně jako luhačovický kaplan a stále ho mám ve svém srdci. Jak významný pro mě byl sic z jediného setkání o. Michal, to už jsem zmínil v předchozím článku.

Mše svatá má být středem křesťanského pohřbu, potom je poslední rozloučení a část na hřbitově s uložením do hrobu. Čím víc stárnu a mé klouby mě občas zlobí, tím víc tu část na hřbitově vynechávám, což taky není správné a dnes se mě to vynechat nechtělo, i když mé tělíčko po dvouhodinovém stání před zkouškou i po víc, jak hodinovém na mši sv., resp. nožky, byly poněkud unavené, přece jsem to dnes vynechat nechtěl.

Kromě toho návštěvu hřbitova mám rád taky proto, že se zde setkává nejvíce nám naprosto neznámých svatých. A o dnešním pohřbu si myslím, že byť sv. otec František v Římě to určitě neví, tak v Odrách na hřbitově mají dalšího světce - o. Michala. 

Stala se tak i jedna věc naprosto nepředpokládaná - tedy u mě se předpokládat dá. Na pohřbu by se nemělo spěchat, nicméně kněžské povinnosti jsou kněžské povinnosti a odsloužit nedělní mši svatou je docela podstatná kněžská povinnost. O. Radomír proto říkal, když jsme vystupovali z auta, že budeme pouze na mši sv.

Trochu mě to mrzelo, ale stal se další "zázrak". Po mši sv. jsem se podíval na hodinky a říkal si, slyše už z projevů o dochvilnosti o. Michala, že se to stíhá a spolu s panem Richtrem jsme vyšli do průvodu s tím, že o. Radomír tam bude určitě taky, jenže nebyl. Nicméně, když už jsme šli do průvodu, tak jsme šli až tam, kde byl ukládán a celé uložení do hrobu jsme prožili s tím, že pak okamžitě půjdeme, protože čas se nachýlí k bohoslužbě někde jinde. A tak o. Radek rozhodnut, že už musí jet, nás naštěstí zahlédl ve zpětném zrcátku, takže ještě 3 minuty počkal.

Pak, protože jsem o. Radkovi zkomplikoval situaci a do vsi Milenov jsme dorazili přesně na hodinu, byl jsem tedy neplánovaně ještě na další, tentokrát nedělní mši. Potom už den proběhl normálně, tedy ještě po tom co to tu napíšu dám modlitbu před spaním, která provázela o. Michala na poslední cestě "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka..."

No, už je tu toho moc, tak mě Signály jistě propustí k té modlitbě. Ale každopádně Bohu díky! 

Zobrazeno 563×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio