Milost volného času na modlitbu

Když jsem doma, modlí se mi růženec trochu hůř. Mám čas na rodinu a rodina je ráda, když mě konečně vidí a tak jsem všude možně s nimi, ale s modlitbou to bývá horší. Za normálních okolností jsem z rodiny, která by se dala nazvat vlažně věřící a domácí modlitbu jsme u nás nemývali. Jediná, co byla, byla modlitba před jídlem o štědré večeři a už i ta opadla.

Říká se, že doma není nikdo prorokem a ani já nejsem výjímka, dostal jsem od Pána různými cestami trochu více toho daru víry a ne takové jednoduché jako věřím nebo nevěřím - tedy pouhé jedno slovo, do kterého se schová celá teologie. Jaký by měl být obsah víry, to už je u nás poněkud slabší.

Pravda, moje maminka je v tom taky jiná, ale nijak mi evangelizaci v rodině svou vírou neulehčuje, ba někdy ještě ztěžuje, když nutí vnoučka, aby odříkával modlitby kdy chce a jak chce babička. To se většinou obořím a vymyslím něco jiného, než takovou nezvedenou modlitbu potají za zády rodiče.

O to větší radost mám, když jsem doma a vymíním si čas na nedělní mši svatou a jelikož svému synovci jsem kmotrem, tak i jej rád motivuji a dokonce jsem na mši i včas přivezen a po mši zase odvezen.

O to víc jsem to zažíval o letošních vánocích. Většinou si vždycky najdu někde půlhodinku, kdy se pomodlím růženec někdy i uprostřed rodinného hluku. Letos to bylo však o poznání lepší. Sice pro nemoc bratra jsme párkrát museli na mši svatou pěšky, ale to právě bylo požehnané, protože to bylo spojené i s procházkou a také návštěvou Betléma.

Letos už je synovec zas o rok starší, tak to bral i jako příjemné rozptýlení a smysluplné trávení času. Když se zpívalo Narodil se Kristus Pán, na to se moc těšil, tak jsme během vánočního oktávu byli na mši sv. 5x. Na dětské půlnoční v Zábřeze jsme byli v předu i s příbuznými a prožil to velice hezky, pak druhý den ve farním kostele ve Svébohově, kde pan farář zval synovce za dětmi, aby šel do průvodu s dary - ještě nešel, na Štěpána v Zábřeze jsme byli opět blízko, pak jsme se na pár dní rozloučili.

A v pátek jsme měli mši v rodné vesnici a to byl slušný duchovní skok. Zatáhl jsem ho do ministrování a on skutečně chtěl a chtěl i něco dělat. Pan farář měl taky velkou radost a on se konečně tomu pobývání v kostele naučil říkat mše a ještě toho dne jsme byli na koncertě české mše vánoční ve Svébohově v podání místního sboru Gaudium a hostů.

V sobotu jsme byli na horách, aby si užil trochu bobování. No a jelikož jsem neměl řádné vybavení, jen jsem se díval a při tom modlil růženec, na který jsem si vždy ten čas nějak vyzískal. 

A při další nedělní mši už Martínek šel normálně s dětmi pro dary a do kruhu k Otče náši sám. Pan farář už by mu málem dával sv. přijímání, ale na to ještě nemá. Každopádně jsem rád, že ho to baví a také, že může vidět dobrý příklad a umí se ptát. Růženec v mé ruce už viděl mnohokrát.

Vypadá to, že píši jen o synovci, ale ono to platí i o ostatních v rodině. Každý prostě bere, že křesťanský způsob života do naši rodiny patří a nebojí se mluvit i o zbožných věcech. Prostě cestička každého je trochu jiná.

Ač se možná zdá, že z toho nic moc nebude, právě proto stojí za to se modlit.

A když jsem se dnes vracel zpět do Drahotuš, dal mi Pán ještě jeden mimořádný čas na modlitbu. Když jsem nastupoval do vlaku, cítil jsem se unaven a byl jsem rád, že jsem se pomodlil radostný růženec a desátek živého růžence. Když jsem však dojel do Hranic, zjistil jsem, že nic nejede do Drahotuš, tak mám úžasný čas, který jsem využil k modlitbě celého zbytku růžence i k modlitbě korunky k Božímu Milosrdenství.

Vlastně jsem chtěl napsat jenom ten poslední odstavec a zase mě z toho vyšel ten dlouhý výčet.

Říkal jsem si, že si dám pro tento rok předsevzetí a budu prosit, aby se mi splnilo, že se opravdu denně budu modlit růženec.