Osobní duchovní obnova

Nebojte se, neplánuji pravidelné středeční příspěvky na Signálech. Že jsem tu cosi napsal minulou středu je pouhou shodou okolností a možná momentální touhou něco napsat, když už to zaplňuje poslední dobou velkou část mých dní. Jednou je to nějaká seminární práce, jindy farní Infolist, pak jako třeba dnes, scénář letošního živého betléma, nějaká úprava divadla, příspěvek na facebook (to běžně nedělám), prostě pořád samá písmenka a jejich velké množství, tak proč ho ještě nezvětšit.

Jako normální křesťan se pokud možno pravidelně každý měsíc zpovídám, ale jak rubrika napovídá, nebude tento článek o zpovědi, která je pro mně takovou každoměsíční duchovní obnovou. Většinou jeden den přijíždím za svým zpovědníkem, probereme mnoho témat, společně se pomodlíme denní modlitbu církve, příp. růženec a o. Pavel někde celebruje mši sv. Druhý den pak většinou během modliteb se zařadí i sv. zpověď. Takže to zhruba prožívám každý měsíc. Občas se stihne i nějaký výlet. Většinou si to plánuji tak 3 dny předem.

Tentokrát jsem to měl trochu hutnější a zažil i občerstvující Boží pomoc. Chtěl jsem si tuto duchovní obnovu naplánovat na minulý pátek, ale  o. Pavel měl Bohulibější program Kursila pro svou biřmovaneckou mládež, tak jsme to naplánovali na úterý. Avšak tímto tahem se stalo, že jsem měl volnou sobotu a co teda s tím.

Božím vnuknutím mě napadlo si udělat osobní pouť na Sv. Hostýn. Rozhodnutí bylo jasné a má duše s tím souhlasila. Ale jaksi se vzepřelo tělo, takže během páteční noci na sobotu toho moc nenaspalo - prostě zánět mojí pravice otravoval, takže jsem moc nehodlal vstávat a vstal jsem až na poslední chvíli.

Většinou cestou na pouť jsem se začal modlit, ale tentokrát mi to moc nešlo, dokud jsem nevstoupil na půdu Svatohostýnské baziliky. Ani počasí se moc nevybralo - byl pořádný vichr. Ale už jsem byl na místě a hodlal jsem se modlit. Poslední mše sv. byla naplněna poutníky, i když už je po sezóně. Byla to moc hezká mše sv. a celebrující kněz nádherně hovořil o vzkříšení. Ač na baziliku dorážel vítr a rušil tak i mši, přesto jsem byl uchvácen tím, že se chci modlit. Když jsem pak vyšel po mši sv. a několika desátcích růžence z baziliky, chtěl jsem občerstvit své tělo, aby mělo větší sílu čelit větru. Pak jsem se vydal po Jurkovičově křížové cestě s růžencem. Rychle jsem pochopil, že to nebude na dlouho.

Zbytek růženců jsem strávil v skrytu na zastávce. Tělo mírně prochladlo, ale příliš neprotestovalo - muselo vydržet zpáteční cestu. Ta byla jako zázrakem návazná a vrátil jsem se zpět do Drahotuš, kde jsem prožíval to, co normálně, když jsem na faře. Vyjímku tvořilo jen nedělní odpoledne, kdy si mě bratr se synovcem odvezli domů a zkoušeli jsme vláčky - ovšem ještě večer jsem se vrátil na faru a prožíval pak normální pondělní den - tedy ne úplně, protože mé tělíčko ukázalo svou nelibost nad sobotním počínáním a vysílalo přízdnaky mírného nachlazení. Nicméně s končícím listopadem jsem usoudil, že je konečně dobré napsat alespoň pár řádků scénáře k živému betlému a udělal jsem tak po výuce náboženství. A ejhle, šlo to jako po másle. Napadalo mě spoustu podnětných věcí a to naprosto přirozeně, prostě pořád jsem psal, dokud nepřišel čas jiného běžného programu.

Úterní den byl tedy naplánován jako výjezdový a to jak ráno, tak večer. Čas mezi tím byl jistý jen pohřeb, po němž jsem měl odjet za o. Pavlem s tím, že na mě čeká s tradiční mší svatou, aby měl ministranta. Nezapomněl mi připomenout, abych si před tím procvičil Latinu.

Po pravdě mi na to během dne zbylo asi čtvrt hodiny času. Onen ranní čas jsem ztrávil půl hodiny u lékaře, aby zhodnotil mou ruku postiženou zánětem. Věděl jsem, že ještě nebude v pořádku. Přece jen nemám ve zvyku obtěžovat lékaře zbytečnostmi a pak se to někdy tím déle léčí. Tak jsem mírně přemýšlel, jak při tridentské mši budu fungovat bez pravačky, i když jsem levák (ale na některé služby je třeba obou rukou).

Po pohřbu jsem se hned vydal na autobus a následně na vlak. Cestou ve vlaku jsem se modlil růženec radostný a následně zavolal o. Pavlovi čas příjezdu. Těšil jsem se na naše duchovní rozhovory, které mě vždy obohatí a zvlášť jsem se těšil na mši svatou, ač už jsem vlastně na jedné byl. Konec konců v neděli také bývám zprav. na dvou mší sv. Tak trochu jsem si plánoval, že přijedeme, bude mše sv., duchovní rozhovory a denní modlitba církve.

Čekalo mě však překvapení pro mé tělo trochu zátěžové, ale nikoli špatné. Začali jsme společnou večeří a rozhovory, pak byl výlet, při kterém jsem se pomodlil na žádost o. Pavla spolu s ním bolestný růženec, pak na faře, kde jsme přijeli, jsem stihl růženec k Božímu milosrdenství a část růžence světla.

Po té krátké návštěvě jsme jeli zpět do kostela, kde jsme v 9 večer byli připraveni ke slavení mše svaté, na kterou jsem se moc těšil. Byla pro mě mimořádně zážitková. S velkým podivem jsem mnohem více rozuměl a naslouchal slovům kněze i při čtení z Písma Svatého. Latinské odpovědi mi šly lépe, než posledně, nikoli však zpaměti, to bych musel fakt chodit alespoň 1x týdně a musel bych cvičení věnovat podstatně víc. 

Vzpomněl jsem si, jak jsme před měsícem a něco byli ve Fatimě na portugalské mši, ze které jsem rozuměl jen několik slov na základě Latiny a odvodil jsem si, jaké bylo čteno evangelium podle Bible, kterou jsem měl s sebou, samozřejmě české vydání. Pak mezi tím jsem si párkrát pustil přednášku P. Špidlíka, kde také říkal, že je dobré mít jakékoli Písmo Svaté a číst si ho třeba v jazyku, kterým nerozumím. Třeba nevím, o čem se tam Píše, ale ďábel moc dobře ví, že je to Slovo Boží a bojí se toho. A tak nějak to může být i s Latinou při mši sv.

Ale já jsem tentokrát pociťoval zvláštní blízkost a uvědomil jsem si, že ty dva roky Latiny na knihkupecké střední škole, kterým jsem osobně moc nedal, mi daly pro můj život hodně a že nejen v liturgii to pro mě není úplně neznámý jazyk. 

A ještě jedna věc pro mě byla podstatná: ještě nejsem dokonalý, ale už se mi mnohem víc vštěpuje struktura staré mše do ministrování a už to nejsou takové kroky nejistoty. Ano, ty postoje musím ještě vypilovat, ale ono se to těžko piluje, když se to málo zažívá. Pořád je to pro mě velmi vzácná příležitost.

Ono včerejší duchovně nabité úterý tím ještě neskončilo. Ještě jsme se občerstvili, pohovořili a podívali na zprávy, u kterých o. Pavel usoudil, že už usínám (byla to pravda) a rozhodl pomodlit se poslední modlitbu z denní modlitby církve. Následující den, ještě dnešek, tedy středa se budíček naplánoval na nutných 5:45 (tedy 5h a něco možného spánku) a já se pomalu těšil na očištění svého srdce.

V udanou hodinu jsme se sešli u společné snídaně, následných společných modliteb vyvrcholených svátostí smíření, tak jako správná duchovní obnova. Pak byla hodina volna (tedy pro mě, pro o. Pavla hodina povinností), kterou jsem využil k modlitbě růžence a pokání. Pak měl o. Pavel cestu do Hranic a tak jsme jeli společně a pokračovali už v lehkých rozhovorech. 

Brzy po společném rozchodu mě čekal autobus a pastorační povinnosti vůči výuce náboženství a pastoračním potřebám v Potštátě. Koupil jsem si asi 1kg mandarinek, abych zmírnil tělesné obtíže související s mírným nachlazením.

S Boží pomocí a v síle této obnovy se mi podařilo udělat scénář k letošnímu živému betlému, z čehož mám obrovskou radost.

Ale teď už jdu spát, předchozí noc byla krátká a tato se mi také podezřele zkracuje, když je 22:20 a mám vstávat na modlitbu v 6:30.