"To jsem ráda, že nejsem sama"

Dnes večer jsem potkal jednu ženu, která mě předbíhala právě s touto větou. Byl jsem tím velmi potěšen a povzbuzen a uvědomil jsem si velký rozměr svědectví, které vydáváme, když se viditelně modlíme růženec držíce ho v ruce právě tak jako ona paní, která mě předbíhala. Oba jsme se tou dobou modlili takto viditelně růženec. A já jsem si také tím něco důležitého uvědomil. 

Dnes také byla svatba posledního syna Filipa z rodiny paní Marie Kohoutkové z Luhačovic. Právě této rodině vděčím za to, že se umím a rád modlím růženec. Oni mi během mého knihkupeckého studia dali příklad modlící se celé rodiny právě tuto modlitbu denně v 19:30. A myslím, neptal jsem se na to, že se to modlí doposud a že modlitba v jejich rodině má své pevné místo.

Já jsem se do té doby modlil růženec jen velmi zřídka. Když jsem se k nim nastěhoval na privát, začal jsem se po jisté době modlit denně a snažím se to dosud udržovat sic jsem na to mnohdy "sám", ale uvědomme si, že v modlitbě nikdy nejsme sami!

A tak někdy občas se modlím růženec takto cestou a držím jej viditelně volně v levé ruce (v pravé bych ho dlouho neudržel). Připadá mi to přirozené, což mě zase naučila Antiochia - nebát se modlit i veřejně.

A samotná modlitba růžence mě naučila se tuto modlitbu s věrností a láskou modlit. A dnes jsem si více uvědomil také to, že právě tato modlitba spojuje, vždyť růženec ve své celistvosti tvoří kruh, který je jistým znamením společenství.

Tak a to je nezvykle skoro všecko, jestli ještě něco nepřipíšu.