Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Dobře jsem to napsal...

19. 2. 2017 19:01
Rubrika: CMTF

Jak jsem tak před chvílí procházel blog, zjistil jsem, že poslední dobou jsem nějak aktivní a píšu nějak moc. Popravdě, není to tím, že mám extra moc času, ale že možná oddaluji to, do čeho se mě zrovna moc nechce. Komu ze studentů by se chtělo do učení, že? A to už mě čeká pomalu vrchol mého studia a musím sebekriticky zhodnotit, že se mě chce čím dál tím méně, že už mě škola jaksi unavuje. Ale nechci to vzdát, chci se teď prát a možná právě proto toto píšu aktuálně po další udělané zkoušce, jak jsem shora napsal: "Dobře jsem to napsal..."

Už jsem na tom docela optimisticky, ale ještě není vyhráno, neboť mě čekají ještě 4 předměty, zápočet ze semináře k bakalářské práci, vlastní bakalářská práce, její obhajoba a státnice. Takže jednoduchý program na následující čas zhruba půl roku, alespoň co se týká studia, o pastoračních plánech se raději nezmiňuji.

Udělám-li to úspěšně, bude to výhradně s pomocí Boží. A skutečně beru to tak. Od začátku studia jsem si dal předsevzetí, které jsem vpodstatě vždycky dodržel a to jsem nazval jako takový projekt "zápočty za růženec", ostatně...zde, ale je to dlouhý.

Udělat všechno to, co mám teď předsevzaté nebude skutečně nic jednoduchého, bude to po mě chtít práci, hlavně na poli filosofie, kterého se týkají zrovna 3 předměty, z nichž dva dlužím ještě z druháku. Opravdu, obdivuji filosofy, pro mě je to "zabijárna", ale zase krásná věda, které nerozumím.

To, co mám již v rámci třeťáku již za sebou jsou tedy 3 zkoušky, resp. 2 zkoušky a 1 kolokvium. Výsledky jsou možná podle "Marečku, podejte mi pero", ale přece jen první vlaštovky se vynořily a ne zrovna ty nejjednoduchší, což mě docela uklidňuje, ale zároveň mě to nenechává na pochybách, že další pokračování bude vyžadovat úsilí. Blbě se mi o tom píše.

Někdy jistota je předchůdcem pádu. Prostě, zažívám chvíle, kdy na učení "nemám čas" a přesto si klidně naplánuji zkoušku, že toho času mám alespoň minimum, z čehož i to minimum se někdy ztratí a zůstanou jen modlitby. Přesně tak jsem to zažil při své první zkoušce třeťáku a to základy pastorální teologie. Napsal jsem k tomu domácí úkol, který byl pozitivně ohodnocen, takže již týden po přednášce jsem absolvoval zkoušku, což je můj studijní rekord. Ale za tu dobu jsem nestihl přečíst ani studijní oporu, natož povinnou literaturu. Ale říkal jsem si: "jsem pastorační asistent, tak základy pastorální teologie jsou dávačka." A byť jsem to promodlil, regulérně jsem se moc nepřipravoval, protože oba večery, kdy jsem se hodlal připravovat mě překazily nečekané, leč nutné návštěvy, takže udělání zkoušky bylo možná věcí Boží prozřetelnosti a mé nepatrné pastorační zkušenosti. Tím, že jsem to svěřil Bohu jsem šel ke zkoušce s klidem vědom si své nepřipravenosti a zdánlivé jednoduchosti předmětu zkoušení. Písemka však byla těžká a navíc se dost často ptala na povinnou literaturu, kterou jsem neviděl ani z rychlíku a pak ještě jsem pozapomněl některé termíny, jejichž smysl jsem zjistil až po zkoušce a při tom to byly jasné věci a za nejvíc bodů. Nakonec jsem byl postaven před rozhodnutí, zda si nechám poslední možnou nebo přijdu příště. Nerozhodoval jsem se dlouho a konstatoval: "příště by to bylo jedině lepší, ale další termín se mi může hodit na jinou zkoušku" a nechal si napsat poslední možnou. Bohu díky alespoň za to.

Základy pedagogiky byly velice pěkné, společně jsme komunikovali a panu Docentu dlužím ještě to, co jsem mu slíbil, tak mu to v týdnu pošlu, nicméně v první části výuky nám přednášel a nechal nás sdělovat svoje zkušenosti a v druhé části dokončoval přednášku a vybídl nás k většímu zapojování, začež nám přítomným napsal kolokvium. Tak Bohu díky, jedna zkouška hladce.

Během toho jsem tak nějak psal svůj seminář k bakalářské práci. Vždycky, když jsem měl chvilku. Píšu rád a to je možná můj problém. Zatím vnímám, že vlastně si dělám spíš výpisky k tomu, co hodlám psát a co jsem s pomocí Boží v těchto dnech pomalu dokončil, nicméně je to delší, než zřejmě bude výsledná bakalářská práce a snad v tomto týdnu seminář pošlu, což bylo také veliké povzbuzení k přípravám na zkoušku z Christologie, o které je nadpis shora - velice podivuhodný.

Kolegové z nižších ročníků se ptají na zkoušky u těch, kterých profesorů a donedávna se mě ptali i spolužáci, neboť jsem vlastně "starší spolužák", který první dva ročníky zažil před tím, než jsem musel školu na rok opustit, abych mohl začít znova a Bohu díky mnohem úspěšněji, i když výsledek svých studijních počinů vidím jako takovou prolézačku.

Ostatně mohl jsem dělat ještě několik filosofických zkoušek, ale tyto jsem z několika důvodů odložil na jindy. Jeden z nich byl i ten, že jsem ne úplně šťastně začal jarní prázdniny na Hranicku, když po společenském večeru, o kterém ještě napíši níže a jen lehce, celý unavený jsem ráno pospíchal na modlitbu a zjistil jsem, že cesta je poněkud kluzká, po návratu zpět s předsevzetím, že půjdu opatrně, jsem se poctivě natáh na zem a natáhlo se mi taky něco v noze. To mě 3 dny komplikovalo chůzi, spánek i přemýšlení, až jsem se zpomalil také návštěvou lékaže, který mi nožku zabalil do modrého sundávacího obalu a dal mi tak víc času na učení a méně na chození, takže i na chození na zkoušky. Druhý pak byl, že jsem prostě normálně nedal připouštěcí test 3 dny před zkouškou, na kterou bych stejně došel jen s velkými obtížemi, ostatně ty trvají dosud.

Před tím, než jsem se připravoval na Christologii, pořádalo se v Jezernici "společenské posezení s vodníkem Jezeráčkem", kde jsme měli předvést nějakou scénku a tak týden před touto zábavou, která je vlastně pro mě "jedinou povinnou", tedy tak to beru, vznikla avízovaná scénka pracovně nazvaná a nakonec tak i ohlášená "Anděl Páně III", kdyžtak se můžete podívat na její výsledek, ale upozorňuji, že to, co jsem jakoby četl z pohřebních obřadů není to, co je výsledkem této scénky, resp. spoustu věcí se improvizovalo na místě, jelikož já když něco hraju, nejsem schopný se držet scénáře, tím méně, že občas nemůžu najít text. Inu, podívejte se sami:

 

Tak tak se tedy student připravuje na zkoušku z předmětu, který je velice důležitý. Poctivě řečeno - nahrávky pana profesora jsem si přehrával již od první přednášky a také knihu "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" jsem si také od té doby chvíli od chvíle četl, neboť jsem věděl, že na pana profesora je opravdu vhodné a velmi důležité se řádně připravit a tak jsem se snažil tak konat.

Podle mé studijní kázně jsem toho však tolik nedal a tak v posledních 14 dnech jsem se opět občasně vrátil ke čtení nedočteného a opětovnému poslechu již slyšeného a poslední den jsem tomu poslechu a zároveň čtení věnoval všechno, co bylo možné. 

Ovšem večer jsem však se rozhodl vydechnout u televize a druhý den, den zkoušky, tedy sobota 18. února se dal přirovnat k exerciciím a Bohu díky za to. 

Přes veškeré přípravy jsem si byl vědom, že nejsem plnně připraven a že věc udělání zkoušky je věc nejistá. Tím více jsem se tedy od rána modlil a všimnul jsem si, že vlastně tak prožívám všechny poslední zkoušky. Bylo ve mě obrovské napětí, ale divil jsem se, že jsem nezačal modlitbou růžence ani denní modlitby církve, ale prostě střelné modlitby v každé chvíli, všechno, co jsem si pamatoval z Bible i z žalmů, ale dnes již nevím, kolik žalmů znám vlastně zpaměti - a to mám po zkoušce nějakých 33 hodin.

Těsně před zkouškou jsem se v kapli na fakultě pomodlil první část růžence - radostný růženec a pak šel s klidem do třídy. Pomodlit se růženec před zkouškou jsem opravdu chtěl, protože už jsem se poznal, že při neúspěšné zkoušce jsem se často nedokázal modlit vůbec nic - a to je samozřejmě špatně. 

Ve třídě jsem byl včas, ale ne moc brzo, prostě, jak jsem se domodlil onen růženec. Napětí sílilo, střelné modlitby také až do té doby, než přišel pan profesor. Má velikou úctu před námi studenty, takže jsme všichni povstali. Vstupní modlitba byla modlitba za zemřelé: "Odpočinutí věčné". Všichni jsme se zbožně pomodlili. Pak jsme všechny věci mimo indexu a propisek schovali do tašky. Inu, já jsem to trochu popletl a schoval jsem i ten index, tak jsem ho ještě na poslední chvíli lovil z tašky a podle instrukcí jsem do tašky na poslední chvíli vložil vypnutý mobil. Tedy zásada udělat vše, co pan profesor žádá, abych nevypadl dřív, než zkouška vlastně začne.

Pak byly rozdány papíry... a bylo ticho. Otázky byly jasné, věděl jsem na co se ptá, ale správnost odpovědí mi byla záhadou. Ne, neodhadoval jsem. Něco jsem slyšel za celý pátek, něco jsem věděl, něco se mi pletlo. Vůbec jsem si nebyl jistý uděláním zkoušky. Nakonec jsem test odevzdával jako druhý s vědomím, že nic škrtat nebudu. Co je špatně, zůstane špatně...

Těžkost testu komentovali snad všichni spolužáci. "I já jsem s tím měl problémy." Když nás pan profesor zavolal po tom, co už všichni odevzdali, poslední snad pár minut před limitem, napětí ve mě rostlo a nehodlalo končit a to ani ve chvíli, kdy byly řečeny správné odpovědi. 

Nebyl bych schopen říci, a nejsem ani teď, jedinou otázku, která padla ze všech různých možných oblastí christologie. Když však byly předčítány správné odpovědi, počítal jsem si chyby a došel ke stejnému výsledku, jako nakonec pan profesor, tedy jsem přesně věděl, co jsem napsal špatně. Někdy to bylo těsně vedle, v jednom případě si uvědomuji, že jsem přemýšlel o správné odpovědi, ale nakonec zvolil špatnou. Měl jsem tedy přesně 6 chyb. 

To mi dávalo velikou naději, že zkouška je úspěšně za mnou, ale kupodivu mé napětí nepovolilo. Byl jsem si sice skoro jist jen oněmi 6 chybami, ale pořád ve mně hryzalo, "co když tam bude ještě další..." - nebylo nic dalšího nebo "nebude už 6 chyb za hranicemi?" - nebylo.

Pan profesor si vyvolával jednoho po druhém a opravoval test před každým z nich. Atmosféra již byla lehčí, ale napětí pořád. "Kdy přijdu na řadu?" Hned, jak nás zavolal, tak nám oznámil smutnou zprávu, že zatím nejlepší měl 3 chyby. Pak jsem ale došel k tomu, že vlastně přede mnou již opravovat nebude, protože já, jakožto druhý odevzdávající jsem už vlastně opraven, což ve mně vzbudilo další napětí, jak to dopadlo. 

Inu, pan profesor to bral podle Písma: "První budou posledními" (ovšem nechtějte po mně odkaz, zkoušku z Nového Zákona už mám za sebou, ale nevím, kde mám Bibli).

Nakonec, už se blížíme k vrcholu, to dopadlo tak, že nejlepší měl pouze 2 chyby a ten a ještě další dostali za A. Když došlo k pěti chybám, bylo to za B. Ale pořád ve mně hryzalo, i když jsem věděl, že 6 chyb se v jednoduché matematice a při příchodu kolegů, kteří měli rovněž 6 chyb rovnalo známce C, tedy jsem věděl, že "je-li pravda, že jsem udělal 6 chyb, dostanu C", tak ani přes to mě to napětí neopustilo, ale bylo nějaké jiné.

Tak když jsem tedy byl zavolán jako předposlední a pan profesor mi sdělil: "Máte 6 chyb," hned jsem to spontánně okomentoval: "Dobře jsem to napsal" načež pan profesor se udivil mé samolibosti a třída se zasmála. A to je konec? Ne. Ještě chvíli, neboť je 7 minut, než budou zprávy.

Měl jsem velikou radost a exercicie pokračovaly celým zbytkem růžence, velikým děkováním, návštěvou katedrály, slavnostním obědem, denní modlitbou církve (celou naráz), jízdou vlakem, veselým telefonátem, výborným setkáním, díky němuž jsem byl i odvezen na faru, odpočinkem, umýváním nádobí, již nedělní mší sv. (z nedělní platností) a pak dalším odpočinkem od všeho, načež jsem šel spát. 

Tento den jsem vnímal, že mi Pán žehnal a že se mi všechno podivuhodně dařilo. Navíc, všechno, co jsem slyšel v Písmu a vnímal při denní modlitbě církve jakoby ukazovalo na právě prožívaný den.

Byl večer a bylo jitro, den další, pravá neděle. Ráno jsem vstal a zjistil, že jsem to všechno včera nevychytal. Moje nožka dostala moc pohybu a teď mě nechce nechat chodit. Ale Bohu díky jsem to rozchodil a můžu dál.

A teď už musím nějak pokračovat dál v plánu, abych plnil co nejlépe a s Boží pomocí všechno to, co se ode mě jako od studenta chce. Kéž mi Pán k tomu pomáhá. 

 

 

Zobrazeno 587×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio