Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Dej si kafe a smiř se s tím, že Bůh není

Kafe už mám zažité a už jsem smířený. Tehdy jsem měl kafe taky zažitý, ale smířený nebyl. Jaká se to stala proměna? O tom bych chtěl snad krátce něco napsat.

To, že Bůh není, to se dočteme zcela určitě na přesném místě v Bibli a každý jen tak běžný křesťan ví, kde to najde. Jestli ne, tak mu nehodlám radit, ať si to najde pěkně sám. Kde mám ve své situaci hledat Bibli. Po kapsách ji rozhodně nenosím.

V Drahotuších na faře je zajímavý zvyk, že se zde občas někdo objeví. Z někoho mám velkou radost, někdo mi udělá radost menší a někdo se mě snaží naštvat a docela se mu to povede. Věta z nadpisu je toho dokladem.

Při prvních návštěvách pracovně nazvaných utěšené římské vojsko plné miláčků jsem byl naprosto klidný. Když ono vojsko po prvé ztratilo moji zbroj, snažil jsem se to řešit klidně, když už po druhé, bylo mi jasné, že si dělají legraci, ale hlavně proto, že potřebují mě a ne moji kulatou zbroj. Po třetí už jsem jim svoji kulatinu nepůjčil, ale půjčil jsem raději cizí a také sama sebe, protože jsem měl ten pocit, že to tak bude lepší a že ta kulatá věc neskončí zase u sousedů. Skončila a schválně skončila. Když jsem to tak viděl, tak jsem prostě a jednoduše řekl dost a to byla poslední návštěva, která byla pro mě rozhořčenou.

Od té chvíle jsem se rozhodl, že se budu na ně těšit a budu s nimi rozmlouvat o tom, o čem mě chtějí, nechtějí přesvědčit a čím chtějí nechtějí provokovat. A naráz to bylo úplně jiné. Ne, že by se změnili příliš moc ti vojáci, popravdě bych to teď už moc ani nechtěl, ale změnil jsem se já. Začal jsem je brát úplně jinak - jako perfektní kluky, kteří ve svém věku na to mají právo - vždyť jsou to ještě děti, jak říká sv. Josef v Anděl Páně II. A stalo se pro mě taky něco nečekaného - stali se mi přáteli a také těmi, s kterými chci být blíže, rozmlouvat s nimi a modlit se za ně.

A ještě jedna věc - jeden z nich je dítětem svých zbožných rodičů a právě on vyřkl větu z nadpisu. Pro mě to bylo také znamením, že mě zná, že ví, jak mám rád kafe a tak jsem mu slíbil návštěvu doma. Ne, že by byl rád, ale já jsem byl rád, a moc jsem se na to připravoval, abych na návštěvě mohl být tím, jak mě rodiče pojmenovali - útěchou a jak jsem pojmenoval sama sebe - radostí. A tak po skoro měsíci jsem se zastavil, abych se nechal pohostit rodinnou pohodou a taky povzbudit jejich synka a říci rodičům, jaký je borec a co všechno dobrého v něm je a co dobrého pěstují, i když popravdě se to jiným jako dobré jevit moc nemusí. Ale je jasné, že když je někdo živý a nebojí se ozvat a provokovat, tak se Pánu Bohu určitě neztratí, protože je studený či horký, ale není vlažný.

Nevím teď kolik jsem za ten už delší článek napsal teologických či výchovných chyb, ale určitě to není špatně. Jak jsem shlédl se svou maminkou Anděla Páně II, tak jsem si uvědomil také, jak hereze mohou být roztomilé a také slušným nástrojem moderní evangelizace. Lepší je hlásat drobné hereze, než s teologickou přesností chybující utvrzovat v chybném postoji, protože na teologický ideál nemají a konec konců většinou i ten, kdo si myslí, že je dobrý teolog, může být stejně vynikající heretik. A pak často se stává, že čistá biblická zvěst může být pro někoho odpuzující právě proto, že ji nemusí rozumět, zatímco lehká nepřesnost může být srozumitelnější a rozhodně je humornější. A otázky dnešních dětí jsou docela husté, mnohdy takové, o kterých si jen myslíme, že máme na ně srozumitelnou odpověď.

A tak to, že Bůh není, beru jako fakt, který je v Písmě velmi dobře napsán, když si to říká nerozumný. Teď je však otázka, jak rozumě dokázat, že Bůh je! A jak to dokázat těm, kteří se ve škole učí, že byl velký třesk a že člověk vznikl z opice.

Ale toto tady přece nemusíme rozebírat. Já jsem jenom rád, že Bůh je a že mě poslal tuto bandu, která mě má tu drzost přesvědčovat, že Bůh není.

Bože, děkuji Ti za ně, protože i když provokují, přece se po tobě ptají a já jim mohu něco říct a můžeme být a jsme mezi sebou přáteli.

 

Zobrazeno 1129×

Komentáře

kacarovi3

Kdo popírá existenci Boha,tak o něm přemýšlí a hledá.Je cennější,než ten,co věří,že je Bůh nad námi ale nemá zájem jej poznávat,je vlažný a duchovně líný.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Ano, Pavle, s tím souhlasím. Nicméně jedná se o děti, které jsou tvárné a odpírají existenci Boha jen proto, že nechtějí být nuceni do náboženských aktivit nebo že se náboženským aktivitám vysmívají a potažmo také věřícím. Je to projev jejich puberty, ale také nezdravého prostředí drahotušské školy, jejíž vedení a mnozí učitelé takto posměšně představují dětem náboženství. A to je, myslím si, větší problém, se kterým bojujeme. Náboženství na drahotušské škole učíme jen proto, že jim to nařizuje zákon. Být na vůli ředitelství, až na některé dobré učitele, nedopustili by náboženskou výuku, protože jsou pokroková škola. Náboženská vzdělanost některých učitelů je totiž, jak jsem osobně zjistil, naprosto katastrofální, když si ještě uvědomíme, že základní náboženské povědomí patří do vzdělání.

kacarovi3

Evangelizovat druhé,to je cesta poznávání,učení a překonávání sama sebe.Pro mnohé je toto nestravitelná úloha.Jiným jen chybí schopný učitel nebo odvaha oslovovat druhé.Je také jeden důležitý fakt :Když chci někomu něco dát,musím to mít pro něj připravené a schopné k předání.U víry je nutné mít v mnohém jasno a v sobě si to řádně uspořádat.Největší sílu má vlastní svědectví.To je nutné vložit do pár zajímavých vět,do kterých se nezamotáme.Budme srozumitelní a zajímaví.Potom i posměváčci v pubertě se zaposlouchají do Božího slova a jejich mladá horoucnost předčí nás starší.Vím přesně o jaké náladě píšeš.I má dcera jí v mládí podlehla,těm výsměchům od ostatních a přestala chodit do náboženství.Ani po 15 letech se z toho nevymotala.Mě bere jako fanatika,který žije mimo tuto realitu.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

No, a když už teď v Drahotuších nejsem a potkal jsem jednoho z jmenovaných, jež mi řekl, že si mám dát kafe a smířit se s tím, že Bůh není - původně pokřtěného a u prvního svatého přijímání, znovu chodí ke svátostem i do kostela, mám z toho velikou radost a jsem vděčný za to, že byl ke mně takový, jaký byl. Ostatně, moji "raubíři", kteří dospěli k prvnímu svatému přijímání, zůstali stejnými i u otce Milana a myslím, že z nich vyrostou také vynikající Boží děti.

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio