"Tys ale přitáhl decibelů"

Možná se očekává, že bych po setkání Antiochie, které proběhlo o tomto víkendu napsal několik moc řádek. Tentokrát však napsat nemůžu, protože jsem dal přednost Christologii v rámci Dogmatické teologie II na dálkovém studiu CMTF a víkendu doma, kde zase probíhá po celý týden festival amatérských divadelních spolků o Václava z Václavova v pořadí 10., takže na 3. akci během jednoho víkendu už nezbylo místa, ale přesto neubylo mého zájmu. Sešlo se prý 12 jako apoštolů a 13. Ježíš mezi nimi. Nevím tedy jediný závěr z tohoto setkání, ale setkalo se víc lidí, než na kterémkoli turnuse loni, což je dobře. Po celý víkend jsem na toto setkání myslel a mám radost z toho, že se uskutečnilo a že Antiochia jako Boží dílo pokračuje dál. Má velký smysl se za to modlit i účastnit se této Bohulibé akce. Tímto konstatováním jsem nucen skončit, protože víc opravdu nevím.

Za to vím, že Antiochia má i své ovoce. Z toho ovoce jsem trochu ochutnal a baví mě ho rozdávat dál. A tak každé pondělí mám náboženství celkem 2 hodiny pro skupinku 6 dětí v Drahotuších a 8 dětí v Partutovicích a pak až ve čtvrtek pro 2 děti v Potštátě. Všechny jsou velice živé a křesťanského vzdělání chtivé.

Živost u dětí mám velice rád, protože tyto děti se nikde neztratí a já mezi nimi taky ne. V jejich živosti vím, že mě poslouchají a co všechno slyší mimo to, co vydají svým hlukem nad můj hlas. Takže hodina náboženství rozhodně pro mě není monologem, ale velice tvárná. Už i tím, že nemá šanci být stejná, protože děti jsou pokaždy jinak živé a vymýšlejí stále nové věci, takže musím nové věci vymýšlet i já. A to se dělá i při Antiochii, takže mě ten styl velice vyhovuje.

Tak třeba dneska jsem byl s drahotušskými dětmi v kostele, vyšlo nám to přesně na polední zvonění (a ještě budu za chvíli /14:05/, proto píši tak rychle, s Partutovskými a to bude trochu jiné). Věděly to už od minula a velice se těšily, hlavně, jak půjdou "spořádaně" ke kostelu. Kolemjdoucí neviděli mateřskou školku s vzornými dvojicemi, ale běhající děti, skovávající se vždy za rohem vystrašujíc pana katechetu.

V kostele jsme ztrávili krásných 15 minut plných jejich zájmu, hlavně, kdo je ten muž s mečem (tak přišlo i na vyprávění o sv. Vavřinci, sv. Petrovi, sv. Pavlovi a pro holky o sv. Anežce a Ludmile a k mému vlastnímu potěšení i o 2. dílu sv. Vojtěcha a o sv. Václavovi). A tak jsem využil příležitosti podle osnov a popovídal jsem jim všechno důležité a pak i to, co po mě chtěly, abychom pak hned po společné modlitbě přešli na faru a zahráli si stolní fotbal, na který bylo taky 15 minut, zbytek byla cesta tam a zpět do školy. 

Tak, jak se hrnuly do kostela, tak vylítly z kostela a stejným způsobem i z fary. Stolní fotbal, co máme na faře a na který se také moc těšily zvýšil jejich hlučnost při obědě pana faráře, kterého málem neměly čas si ani povšimnout. Byla to prostě živá hodina a přitom velice krásná a děcka se hned těšily na další, kterou jsem jim při tom všem ještě stihnul slíbit. A takovou Antiochii s radostí prožívám každý týden, někdy i vícekrát.