Co jsem o tradiční mši ještě nenapsal

Výše uvedená rubrika vznikla nedávno (19.10.2016) právě kvůli tomu, o čem budu psát. Vím, že toto téma může rozdělovat, proto prosím o shovývavost všechny ty, kteří mají jakýkoliv problém. Pokusím se nahlížet z úplně jiného úhlu pohledu a to v zásadě v pozitivním slova smyslu jak pro tradiční slavení liturgie, tak pro obnovené. Proč? Protože máme dvě podoby jednoho ritu a to přesně tak, jak to vyhlásil papež Benedikt XVI. ve svém Mottu proprio v r. 2007. Opravdu stojí za to si to přečíst a podle toho jednat. Pak mám jistotu, že budu mít radost jak z tradičního slavení mše svaté, tak z obnoveného a nebudu se zabývat věcmi, které mě od Krista mohou oddělovat.

O tradiční mši sv. jsem psal již před tím, nicméně v jiných rubrikách tohoto blogu (právě proto jsem udělal na blogu trochu pořádek a články o mši sv. dal do této rubriky), chcete-li, můžete si to pročíst více, chcete-li nahlédnout do mých důvodů, proč mě zajímá tradiční mše sv. a proč stejně rád a mnohem častěji a vždy s velkou zbožností, kterou se však nechci vychloubat, se účastním spíše obnoveného slavení mše svaté.

Když budu psát tento článek, pokusím se napsat něco nového, co není v předchozím, avšak pokud bych byl někde v jakémkoli rozporu, platí "římské pravidlo", tedy to, jak by to mělo být správně, protože já nejsem nástrojem učitelského úřadu církve.

Velice jsem se těšil, když mě můj zpovědník, o. Pavel, pozval do Olomouce na zpívanou mši, která se slavila druhého dne po mé svátosti smíření, v den, kdy by moji rodiče mohly slavit 40 let svého manželství, v 15h odpoledne u Dominikánů (nakonec to bylo v kapli sv. Alexia při kostele sv. Michala). Rozhodl jsem se zcela jasně a bez váhání, že pojedu co nejdříve po mši sv. v Partutovicích, i když to bude v pořadí 3. nedělní mše svatá.

Tato nedělní mše, kdy jsem také děkoval právě za manželství svých rodičů (jak o tom píšu jinde v blogu), byla první nedělní tradiční mší svatou ještě navíc s chorálními zpěvy, na které jsem se také moc těšil a musím říci, že to byl opravdový nejen duchovní, ale i kulturní zážitek, jak to chápala paní varhanice, kterou jsem potkal cestou na vlak, neb v tom spíše viděla mou zálibu v chorálu, než ve staré mši, o které měla běžnou představu "zády k lidu", což bohužel je představa i mnohých kněží, kteří nezažili tradiční mši a nechtějí ji zažít, protože přece jsme pokrokoví a jednáme v duchu 2. vatikánsho koncilu, což je poněkud podivný důvod odsouvat tradiční mši na nějakou vedlejší kolej.

Čekal jsem, že na ne zrovna dobře hlášené mši svaté bude nějaká ta desítka účastníků a byl jsem velice příjemně překvapen, když jsem vlivem nesprávné informace přišel až po kázání (kde byl stejně jako na všech předchozích mších pastýřský list otce arcibiskupa Jana k modlitbám za zemřelé a list národního ředitele Papežského misijního díla) a tedy vyslechl jsem celou mši plnou očekávání. Nedělal jsem si před tím žádnou latinskou přípravu, tak jsem odpovídal jen známé odpovědi a orientoval se díky vhodnému posazení vedle zkušené paní, která tuto mši prožívá každou neděli a znám ji jako vzdělanou paní, která je živým svědectvím víry. Zpěv chorálu byl opravdu přenádherný, při mši jsem se cítil velice blaženě ve společenství farnosti všech generací. Překvapili mě i ministranti ze svíčkami, kterým nebylo víc, než 7 let a i na nich bylo velice pěkně vidět, že mši svatou skutečně prožívají a dělají vše, co mají dělat, že jsou tomu učeni od malička od svých rodičů. Každý běžný kněz by měl z této farnosti radost, že je opravdu živá. To jsem si odnášel ještě po dlouhou dobu, než jsem se seznámil z realitou, že se mše účastnili věřící z celé Moravy a tato účast, že rozhodně není běžnou účastí. Ale ani to nezmenšilo mou radost při uvědomění toho, že rozhodně nejde o nějakou zanedbatelnou skupinu křesťanů, jak se s nimi často jedná. Dokonce jsem tam potkal i paní ze Stříteže nad Ludinou, která byla skutečně zapálená, protože, jak sama říkala - touto mší byla formována do svých třiceti, myslím, tří let.

Tato paní se mě také zeptala, zda se budu účastnit ohlášené přednášky "Deset důvodů proč se účastnit tradiční mše." Mě osobně už se nelíbil ani název přednášky ani její čas, ani jsem v ní neviděl žádnou přínosnost pro sebe a také tak jsem to řekl, že nevím, protože já mám své odpovědi na tuto otázku, ale rád jsem paní doprovodil, protože nevěděla, kde to je a také přece jen ve mě rostl "kořínek zvědavosti". Ach, Pane, co jsi mi to dal za dar? Ta přednáška ve mě stále ještě hryže a právě proto se z toho musím tak trochu "vypsat"...

Nebojte, nezkazila mi mši ani ten nádherný nebezký zpěv, který vycházel z hrdla přednášejícího, jehož knihu jsem si potom z jistých svých důvodů nezakoupil ani na ni nepřipil, to už jsem stihl odejít, ale až po poctivých 70 minutách přednášky, o které se pokusím něco napsat, ale ze svého pohledu, jako by byla diskuse, která po přednášce nebyla nebo jsem se jí neúčastnil, ale spíš nebyla, protože po přednášce byla autogramiáda, které sic jsem knihkupec, ale nemám moc rád (mnoho jsem jich viděl, ale nikdy na žádné nebyl - kulturní nedostatek).

Nakonec, ale spíše v dalším článku, se pokusím napsat některé svoje důvody, které nemusí být zjevné z předchozích článků, proč je pro mě mše sv. - a to myslím ve všech podobách - ne v jedné konkrétní, velmi vzácná a zcela nenahraditelná součást života.

K té samotné přednášce mě ve skutečnosti přednášející celkem zaujal a po chvíli poslouchání jsem chápal, že přece jen má ta přednáška název 10 důvodů proč... a ty důvody jsou především autorovy důvody, autora, který nežije v naší zemi a nezná naši situaci. Velmi dobře chápal předsudky, která má i naše společnost na tradiční mši, ale zároveň je třeba si uvědomit, že za mnoho předsudků si mohou sami protagonisté svým postojem, kterým se snaží získat co největší počet příznivců tím, že předsadí tradiční mši nad mši obnovenou a že obnovené mši přisoudí nějaké ty bludy dnešní doby, za které ovšem nemůže mše, ale společnost. V centru přednášky byla tradiční mše a Kristus byl zmíněn až jakoby okrajově jako ten nejpodstatnější, který je obětníkem i obětí.

Z přednášky jsem si nedělal žádné zápisky a sic bych třeba ty důvody dal dohromady, přece jen to není podstata toho, co chci napsat. Spíše bych chtěl oponovat těm důvodům, které nesdílím a ani principiálně sdílet nemohu. Mnohá tvrzení sic byla velmi odborná a dobře vysvětlená, byla nedostatečná sic pravdivě míněná, ale přehnaná vždy na jednu stranu a potírala možnost jiné volby, prostě za každou cenu nadsazovala tradiční mši někdy i za cenu neúplných tvrzení a dokonce v jednom případě se mě jedno tvrzení zdálo i nedůstojné sic pro všechny velmi úsměvné. Nevím, zda to bylo dáno kvalitou překladu z Angličtiny, ale fakt je, že úsměvů tam bylo více a také na pravém místě.

Byla tvrzení, s kterými jsem rád souhlasil a rád bych je vyzdvihl také. V místě, kde hovořil o tradici staré 1400 let jsem určitě souhlasil sic horší bylo tvrzení o tom, že tradiční mší byla formována většina svatých, když si uvědomíme, že někteří svatí vůbec nemuseli poznat mši svatou, hlavně starozákonní a pak pronásledování křesťanů minulé i současné a také různost liturgických tradicí před Tridentským koncilem, který kvůli vlivu protestantismu porušil rity mladší 200 let a také východní liturgickou tradici, která též byla bohatá na světce, ztratí toto tvrzení na důvěryhodnosti. Ale tradice 1400 let od Řehoře Velikého si nezaslouží být zapomenuta.

Ano, bod po bodu jsem přemýšlel, zda zůstanu a zůstal jsem vždy zvědav, co z toho vznikne. Jiným argumentem byla degradace světců v obnovené liturgii či obhajoba pedagogiky tradiční liturgie s jednoročním cyklem vybraných čtení oproti tříletému programu v obnovené. Řekl bych, že k degradaci světců určitě nedošlo, jen se změnila intenzita jejich slavení a řekl bych, že nyní je naopak bohatší také ještě o mnohé světce, kteří se dříve tolik nepřipomínali, stejně jako je bohatší výběr z lekcí Písma Svatého. Co se týkalo kalendáře, je naprosto pravdivé, že termín "mezidobí" v obnovené liturgii je skutečně trochu komický, ale spíš bych to bral tak, že mezi dobami je jakoby výdech na další slavení.

Že je tradiční liturgie všude stejná a vždy předvídatelná je opět tvrzení pravdivé, ale nová je všude stejná v jisté rozmanitosti jazyků i kultury a v mnohém překvapivá, přesto však důstojná a spravedlivá oběť Ježíše Krista. Mohu jít na mši třeba do Turecka, bude turecká, ale bude to mše a budu to jako mši prožívat. V tom nevidím žádný problém.

Liturgické excesy se bohužel dějí hlavně v obnovené mši, kdy si možná služebník Boží neuvědomí, že vlastním výkladem rubrik, přidáním něčeho někde a ubráním jiného jinde, ruší řád, který je nastaven, ale neruší mši. Za velmi komický jsem bral argument, že je tradiční mše tak jednoduchá, že ač se může fušovat, zůstane vždy důstojná. Je nastavená tak, že ji může řídit i "idiot". Tomu se mnozí smáli, já teda ne. Řekl bych, že v Novus ordo je to ještě drsnější. Když ji kněz zfušuje, zůstane podstata a věřící budou rozumět, že byli na mši svaté.

A že tradiční mše nedopouští, aby se eucharistických způsob dotýkala nevysvěcená osoba či aby se do liturgie Božího slova zapojovaly ženy, jistě není nesprávné. Avšak tvrzení, že se tak nikdy v církevní tradici nedělo, mě nechalo lehce na pochybách, kým, že byl sv. Tarzicius, který nesl eucharistii vězňům - obyčejný malý kluk. Ano, ale to zřejmě hovoříme o období liturgické improvizace a to není tradiční mše.

Ledajaké písničky se také do tradiční liturgie nevejdou a je fakt, že pro tradiční mši svatou bylo vytvořeno spoustu hodnotných uměleckých děl. To je někdy mínus oné většinové mše svaté, kde se přehrajou někdy nejnovější novinky, které mají dojem krásy a jsou poněkud nevkusné, ale to je otázka vkusu, ne liturgie samotné. Nevkusné obětní stoly je opět otázka vkusu podobně jako mohou být i nevkusně upravené oltáře, jak jsem viděl jinde. Ale stejně tak a mnohem lépe existují umělecká díla, která podtrhují prožívání liturgie.

Velmi mě pohoršilo, když přednášející mluvil o podávání přijímání na ruku s tím, že většina takto přijímá při nové mši. Toto mě osobně téměř rozčílilo, když vím, že nejméně u nás se jedná jen o některé pokrokové jednotlivce mezi něž se řadím, když sám přijímám přijímání od mimořádného udělovatele, když sám jsem z dovolení biskupa jako církevní autority mimořádným udělovatelem.

Ano, čekal jsem od té přednášky něco jiného: čekal jsem, že dostanu odpověď na to, jak mám prožívat liturgii mše svaté, abych se více přiblížil Kristu a více vstoupil do tajů a symbolů tradiční mše a toto mi ta přednáška nějak nepřinesla. A tak jsem věrný svým důvodům, proč občas a rád se účastním slavení tradiční mše a o tom zas příště. Konečně jsem se tedy trochu vypsal a neberte tak vážně tu kritiku. Mě to nijak neodradilo a dokonce jsem rád, že jsem tak prožil celé to odpoledne.