Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Velbloud uchem jehly

6. 9. 2016 17:01
Rubrika: CMTF

Spíš projde velbloud uchem jehly, než bohatý do nebeského království.

Tato známá věta z Písma mě provázela poslední 3 týdny, až jsem měl z toho skoro "ignaciánské exercicie" a to v pravém slova smyslu. Trochu jsem si to modifikoval ke svojí studijní situaci, která tou dobou opravdu tak vypadala, neboť jsem neměl dosud za sebou dějiny filosofie a církevní dějiny novověku, bez kterých bych se nepřehoupl do dalšího ročníku. Tento úkol se mě zdál tak nemožný, jako možnost, že velbloud projde uchem jehly. Jen pro připomínku - nejedná se v Písmu o ucho jehly s prostorem zlomku mm2, kterým těžko projde nit - ne tak ještě velbloud.

Na tuto větu jsem myslel kdykoli jsem se začínal učit nechtěje vzdát možnost do toho třetího ročníku nějak proklouznout. Pokorně jsem si uvědomoval, že bez Boží pomoci to prostě nedám. Vědom si všech filosofických hloubek, kam moje ne moc filosofická mysl nemá šanci dosáhnout, jsem se snažil alepoň něčemu naučit a to vpravdě systematicky, až jsem přistoupivší k testu věděl jako Sokrates, že nic nevím a test jsem prostě úplně nedal. Přesto s vědomím toho, že mám velkou i modlitební podporu jsem se rozhodl přistoupit ke zkoušce a náš vyučující mě milostivě připustil. Aby však Boží velikost byla zvětšena, otázky, které vylosoval kolega, který měl pověst štěstěny byly pro mnohé velmi nešťastné a ve mě to vzbudilo další stín pochybnosti, že ještě mám šanci. Nicméně začal jsem psát alespoň to, co vím a zjistil jsem, že toho trochu přece jen vím, ne všechno, co mělo být předmětem možně zodpovězené otázky.

Pan doktor to nakonec zhodnotil tak, že mě nechá projít, takže toto 14 denní trápení mi neskončilo, ale ještě se mnohem více prohloubilo, neboť mi připadlo blbé vypadnout z fakulty kvůli církevním dějinám, které mě naopak velice baví, ale díky tomu, že jsem se připravoval na filosofii, necítil jsem se řádně připraven ke konání zkoušky z církevních dějin novověku, která ještě neměla ani svůj termín, neboť nebyl žádný vypsán.

Odhodlal jsem se tedy napsat našemu vyučujícímu z církevních dějin novověku, zda by si na mě mohl udělat čas a zkoušku mi udělit. Ten mi s velikou rychlostí odpověděl, že jedinou možností je zítra ráno v 9:00, jenže já jsem téměř okamžitě po napsání zprávy a po přečtení mailů za poslední 2 měsíce, mezi nimž byla i zpráva vyučujícího z filosofického semináře antropologického, jemuž jsem odevzdával na poslední chvíli práci, že mu tu práci mám poslat v jiném formátu, tento mailbox opustil, takže onu zprávu "zítra v 9:00" jsem četl až druhého dne v 11:00.

Nechtěl jsem to vzdát a pořád mě provázela ona věta z Písma, která dává velbloudovi možnost protáhnout se uchem jehly. Navíc jsem mnoha lidem říkal o tom, že ještě tuto zkoušku musím udělat s tím však, že se musím potkat s vyučujícím. Cítil jsem, že mnoho lidí mě drží na modlitbách a stále jsem viděl nutnost to vyřešit. Rozhodl jsem se tedy vyřešit ten problém přes studijní oddělení, kde však mi řekli, že není žádná jiná cesta, než se dohodnout s vyučujícím.

Vrátil jsem se tedy zpět už trochu rezignovaný, neboť šance, že pana doktora potkám, když psal "jediná možnost" je velice mizivá. Nicméně, když jsem se svěřoval s tímto problémem dalším, tak mě nabádali, abych to zkusil osobně. A když jsem volal mamce, protože se mě snažila dovolat, a ono to není občas jednoduché, tak mě povbudila: "Potkáš ho."

A nevím proč. Vůbec se mě nechtělo učit, potřeboval jsem se projít, tak jsem se rozhodl modlit. A když jsem se tak rozhodl, tak mě probleskla hlavou jedna věc: "pošli ještě jeden e-mail a přesvědč ho!" A ještě mě problesklo, že mám některá ručně zpracovaná témata a že mu jedno pošlu spíš proto, aby viděl, že mám skutečný zájem. A najednou jsem byl klidný a po modlitbě jsem se šel poctivě učit, neboť má existence na fakultě už se mi zdála býti reálnější, ale stále nejistá. E-mail jsem se rozhodl napsat až druhý den ráno, aby to nedopadlo jako posledně "zítra v 9:00" a zároveň jsem předpokládal, že v pondělí stůj co stůj prostě pojedu v každém případě do Olomouce.

Ráno jsem se probudil. Bylo mi značně nevolno. Rozhodl jsem se však věc dotáhnout do konce, tak jsem otevřel svůj fakultní e-mail, převedl seminární práci z antropologie do požadovaného pdf, odeslal a pak napsal další vyučujícímu církevní dějiny novověku přesně tak, jak mě napadlo včera a odeslal. Odpověď obou dvou vyučujících byla rychlá, vždy do 45 minut (jako ostatně i první mail). Pak jsem se učil s velkou námahou přes velké tělesné potíže - cítil jsem, že mám snad i horečku. Večer přišlo velké překvapení.

Opět jsem otevřel mail a měl jsem tam nový zápočet - z antropologie. Takže předmět, který jsem se rozhodoval, že převedu, už jsem převádět nemusel. To byl jakýsi bonus navíc. A aby toho nebylo málo, byl tam i onen očekávaný - v pondělí v 10:30, jestli vám to vyhovuje, v 11:00 už něco mám. Tak to bylo opravdu nádherný. Začal jsem vidět jako pravděpodobné, že velbloud projde uchem jehly, ale stále nejisté.

V sobotu jsem se probouzel ve velice špatném tělesném stavu. Byl jsem i trochu naštvaný na to, že stále mám ještě povinnosti vůči farnosti, přestože jsem všechno připravil, jak jsem měl. Ale někteří posílají zprávy rádi i po poslední chvíli a je velmi vhodné je kladně vyřídit, protože i mě byla věc kladně vyřízena. Tak jsem nevrle zasednul k Infolistům farnosti a začal jsem je předělávat. Pak byl už čas oběda, na který tělo nemělo vůbec chuť, ale rozhodl jsem se tělo donutit alespoň k něčemu, takže nakonec 2/3 zamýšleného oběda skončili v ledničce (a po 3 dnech polovina ze zbytku z bezpečnostních důvodů v reciklovaném odpadu). 

Cestou na oběd a zpět jsem poděkoval za včerejší zápočet, jak bývá mým dobrým zvykem, a že je to dobrý zvyk, to mám skutečně ověřené, modlitbou všech tajemství posvátného růžence. Pak jsem se opět učil, mezi tím oholil a vykoupal a počkal na o. Radomíra, který se vracel z manželské dovolené, abych se zúčastnil mše sv. v Milenově, po které jsme se společně dívali na českou pevnost Boyard.  

Po pravdě řečeno, farní záležitosti jsem dělal jen ty, co byly urgentní a co jsem skutečně musel. Vše ostatní jsem se snažil věnovat učení, příp. relaxací od učení. Nicméně i tak se toho relativně hodně stihlo - naplánovat bohoslužby ve farnostech na celé září, připravit Infolisty, posbírat ovoce a připravit k hruškovici do beček, uspořádat táborák pro děti, které přišly, resp. 2 táboráky, vyřídit poštu a návštěvy, účastnit se mší sv. a vést adorace v Potštátě a Drahotuších.

Nedělní ráno bylo opět velice krušné. Tělo protestovalo proti jakékoli stravě, tak jsem si udělal alespoň čínskou polévku a během drahotušské mše sv. se proti veškerým zvykům ("v neděli se neučí - učení = práce"), které jsem porušil jen jednou na církevní dějiny starověku a středověku, věnoval hodinu učení. Pak byly dožínky v Potštátě, kde jsem si spíše z poslušnosti vzal pár plodů lidské práce, načež při mši v Partutovicích žaludek proti tomu výrazně protestoval. O to větším divem pro mě bylo, když jsme potom jeli na oběd do restaurace, kde jsem si přece jen objednal nějaké lehké jídlo, ne lehčí, než židovský řízek. To veškeré protesty těla přestaly.

Byl jsem stále více přesvědčen, že zkoušku udělám v rozmezí od C po E - na víc jsem si ani netroufl pomyslet - to by to Ucho jehly muselo prasknout a spadnout nebo spíše být dobyto jako hradby Jerycha. A najednou místo učení jsem se po obědě díval na pohádku a pomodlil se růženec, alespoň ten, který musím. A pak se jelo do Partutovic, kde místo sbírání ovoce na další hruškovicu do bečky, jsem se rozhodl se opravdu učit a přečíst si co nejvíce ze spracovaných materiálů, ze kterých jsem čerpal na zkoušku a povedla se mi poměrně velká část, než měl být táborák s rodiči a dětmi, na který nakonec přišla jen jedna rodina, neboť byl po celý den v Partutovicích hasičský turnaj, o kterém jsme nebyli dříve informováni. 

To, že asi skoro nikdo nepřijde už jsme předpokládali a ti, kteří přišli, nám pomohli s ovocem a pak jsme si ten táborák opravdu udělali a o. Radek šel hrát s mládeží, která přišla na hřiště nad farou volejbal. A tak jsem si s paní vychovatelkou popovídal o škole a o náboženství a pak šli domů a já jsem měl další příležitost ke studiu, které jsem využil. A po návratu do Drahotuš jsem se také šel učit, takže jsem za 1 den a ještě k tomu neděli stáhl celý materiál ke zkoušce,přičemž jsem si dal předsevzetí, že se k tomu zítra opět vrátím.

A přišlo ono zítra - pondělí, den zkoušky. Vsal jsem v natočených 3:55 po necelých 6 hodinách spánku. Odcestoval jsem do koupelny, ze které jsem proti zvyku vyletěl velice rychle, protože začíná být na faře dobrý zvyk vypínat bojler na teplou vodu, když se nepotřebujeme koupat, takže teplé vody bylo jen minimum, takže 30 min se zkrátilo na 5. Pak jsem se slavnostně oblékl a rozhodl jsem si uvařit kafe, abych měl obranu proti spánku, nachystal si vzorně věci a tentokrát vzal i cestovní pas, neboť od včerejšího dne po celý následující týden mi neplatí průkaz občanský, takže kdyby bylo třeba legitimace. Všechno jsem se snažil chystat do nejmenších detailů, přesně tak, jak to nikdy běžně nedělám.

Než se to všechno dalo do pohybu, už jsem šel otevřít kostel a spěchal na autobus, abych byl v Olomouci co nejdříve. Cestou jsem se chtěl pomodlit růženec pro případ neúspěchu, že bych pak možná nebyl schopen. Tou cestou se to nepodařilo, neboť jsem potkal čerstvého středoškolského studenta Ríšu, který mě také velice povzbudil moudrou radou, že v tuto chvíli je již naprosto zbytečné dívat se na učení a také stejně jako Vojta, jehož jsem také potkal vyjádřil důvěru, že to udělám. Byl jsem až nějak podezřele klidný.

Ono vlastně o nic nešlo - prostě hop nebo trop. Toto jsem si říkal před filosofií, tak jsem se snažil uklidnit před zkouškou, ale tentokrát to pro mě bylo spíše pokušením, jehož trop jsem se snažil si nepřipouštět byť v možnosti existovalo, než se uskuteční opak.

Ještě ve vlaku mě napadlo při příležitostném usínání, že v 8:00 je mše sv. u sv. Mořice a rozhodl jsem se na tu mši sv. jít. Byla velmi povzbudivá a pamatoval jsem při ni na všechny studenty, také na ty známé i neznámé, kteří mají dělat maturitní zkoušku. Vlastně už během té doby, co jsem prožíval své studium jsem se dozvěděl o některých maturantech, kteří budou maturovat (v době, kdy to píšu snad už maturovali) v září a jímž bych moc přál, aby maturitu udělali a v tomto smyslu jsem za za ně modlit po celou dobu, co jsem to věděl, zvláště však právě při této mši sv. A vzpomněl jsem si také na různé patrony studentů a další světce, z nichž mě napadla včera (4.9.) svatořečená Matka Tereza, jejíž památku votivně slavil pan farář od sv. Mořice právě při té mši sv., na které jsem byl.

Po mši sv. jsem šel do fakultní kaple a tam jsem se pomodlil onen růženec, který jsem se chtěl pomodlit již dříve a pak se vydal čekat, ale opravdu jen čekat na katedru církevních dějin a křesťanského umění, kde jsem předpokládal, že vyučující přijde. To do zkoušky zbývala už pouhá hodina.

Najednou ta pouhá hodina byla "věčnost", ale snažil jsem se být klidný. Měl jsem pokušení sejít dolů, kdyby náhodou pan doktor byl v jiné části fakulty, abych ho potkal u dveří a měl jistotu. Ale toto pokušení jsem zahnal a Bohu díky za to. Když už zbývalo pouhých 10 minut, napadlo mě, napsat si předmět do indexu, tak jsem to udělal. V čase zhruba 3 min před zkouškou jsem vstal, do té doby jsem seděl, a začal být mírně nervózní. Přišel čas zkoušky 10:30 - nikdo nikde. Teď běží čas. Tato doba bude trvat max. 30 min., pak už to bude konec.

A pak se to stalo... 10:35 přišel pan doktor (v e-mailu psal cca 10:30), šel jsem dovnitř, vytáhl otázku, mohl psát...

Nebyla to otázka, kterou bych chtěl. Když jsem tak rozjímal, co bych si chtěl vytáhnout, nechtěl jsem nic konkrétního, jen jsem věděl, s čím bych měl asi problém, ale celou tu hodinu, co jsem čekal, rozjímal jsem a nikoli bezpředmětně posvátný tridentský koncil. Ale vytáhl jsem Josefinismus.

Podobně se mě stalo i u dějin filosofie, kde jsem celý den rozjímal sv. Augustina a onen kolega, kterému všichni důvěřovali (a byli i tací, kteří přímo jmenovali, že by mohl Augustin padnout, když má za dva dny svátek) vytáhl 3 otázky následující po sv. Augustinovi, tj. Scholastika, Sv. Albert Veliký a Tomáš Akvinský a jako třetí, což jsem nakonec nejraději psal, protože na charakteristiku Scholastiky, byť se o tom dá hodně napsat, jsem si netroufl a tím méně myšlení sv. Tomáše Akvinského, které je skutečně nádherné a obsáhlé, sv. Bonaventuru a Johna Dunse Scota.

A tak vlastně každý zkouškový den o prázdninách (mimochodem skoro polovinu zkoušek, zápočtů a kolokvií jsem měl přiznáno až o prázdninách - takže letošní prázdniny byly pro mě vpravdě studijní) jsem měl hodně rozjímavý.

Potom jsem nechtěl moc dlouho zdržovat vědom si povinností vysokoškolského učitele a také toho, že kostru svého povídání o Josefinismu jsem vypotil a víc z toho moc nevypotím, začal jsem tedy povídat a pan doktor, co potřeboval vydolovat zpravidla nějak vydoloval a doplňoval, čemuž nakonec odpovídalo i ohodnocení D - jako děkuji.

Ano, díky Bohu, velbloud prošel uchem jehly!

A díky i panu doktorovi, kterému jsem se také omluvil za to, že jsem mu to zkomplikoval. Vím, že už jsem toho napsal asi hodně, ale to není ještě všechno.

V samé radosti, co se s Boží pomocí podařilo jsem se rozhodl také pohledem na úřední hodiny studijního oddělení věci dotáhnout do konce a pozval jsem maminku na obvyklý oběd, který byl ve volném čase mezi polednem. Zašel jsem ještě do knihovny, abych vytisknul zápočtový list, sic jsem na poprvé vytisknul něco jiného, tak jsem se pohledem na to, kolik studentů vyčkává, až budou moci vejít do dveří, šel vytisknout ten správný list a osobně ho odevzdal.

Maminka mě ještě doprovodila k vlaku a já jsem se pak během cesty domodlil zbytek růžence jako poděkování za udělanou zkoušku a s velikou radostí se vrátil na faru, kde jsem povolán, abych ještě fungoval v Božích rukou jako pastorační asistent a zároveň student CMTF ve 3. ročníku studia (s tím, že mám ještě dluhy v ročníku 2. a jeho Základech systematické filosofie I a II a zároveň náskok v Základech liturgiky II, kterou už jsem absolvoval v 1. - 3. ročníku, resp. ve 3. semestru 2. studia - no sám se v tom nevyznám). V každém případě uděláním vybraných kapitol z dějin filosofie dva dny před sv. Augustinem jsem přestal být "prvákem" a dá-li Pán, 20. výročí od maturity oslavím bakalářským titulem, ale to má ještě svůj čas.

Tak, to je vše, přátelé...

Velké Bohu díky a Panně Marii také... a sv. Alfonsovi z Liguori, sv. Janu Maria Vianney, sv. Dominiku Saviovi, sv. Matce Tereze z Kalkaty, bl. Zdeňce Šelingové... 

 

 

 

 

Zobrazeno 909×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených;
27ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné;
28neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic –
29aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.
30Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením,
31jak je psáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘

Marti, díky za toto povzbuzení.

votom

Bohu díky za to fšeko, i Tobě Vojto :-)
Halelujah...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio