Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Oslava základního kamene sboru

V pátek 19.8. 2016, tedy včera slavili bratři a sestry církve Československé husitské v Drahotuších v nadpisu uvedenou vzpomínkovou slavnost 82 let od položení základního kamene jejich kostela. Říkal jsem si: "Co je to za divné výročí?". A když jsem den před tím (díky otci Petrovi a nepatrné ohlášce u sboru) zjistil, že se to slaví, byl jsem nahlodán k tomu, abych se toho osobně zúčastnil a vnímám, že Pán mě tam skutečně vedl, abych posílil naše spolubratry ve víře.

Možná to vypadá, že hodlám hřešit proti katechismu, ve kterém se píše, že zalíbení v účasti na jinověreckých bohoslužbách je zapovězeno. Tuto věc nepopírám, protože ono zalíbení může vzbudit pohoršení a to nejen souvěrců, ale i oněch jinověrců a v neposlední řadě to onoho účastníka může uvést ve zmatek, že se nakonec bude u jinověrců cítit jako doma nebo bude mít pokušení si říci, že je to vlastně jedno - církev jako církev. Popravdě, jedno to není a každý má rád to své, v čem je vychován. Tedy já svou katolickou církev.

Motivem mé účasti nebyla záliba v jinověreckých bohoslužbách, ale spoluúčast na slavnosti, která je pro toto společenství velice důležitá. Možná si někdo řekne, že to mohla být zvědavost. Ano, mohla. Ale já jsem se chtěl s nimi především modlit a sdílet v modlitbě. Nemůžeme přece našim bratřím zapřít, že mají platný křest, že se platně modlí a že Bůh jejich modlitby slyší. To bychom popírali mnohé základní principy naší víry, protože náš Bůh je Bohem pro všechny, jak ostatně víme z mnohých slov Písma Svatého. 

Cestou na onu slavnost jsem tedy začal a posléze před bohoslužbou i dokončil modlitbu svatého růžence. Potkal jsem sestry vystupující z autobusu a hned jsem se s nimi dal do hovoru. Byly naprosto potěšeni. Než začala bohoslužba, zajímal jsem se o její průběh a také mimo jiné jsem zjistil, že nejen 82 let od základního kamene, ale 80 let od vysvěcení - to už je možná slavnostnější výročí. 

Vzpomínali také na ty, kteří ten kostel stavěli a bylo i vzpomenuto, že když jej světili, tak se do toho sboru nevešli. Nyní však je situace trochu jiná. Bohoslužby zde jsou jen 2x do měsíce v neděli a navštěvuje je někdy jen 5 lidí vč. faráře. Na tuto slavnost nás bylo myslím 19 vč. bratra faráře a pozvaného vikáře z Olomouce.

V průběhu bohoslužby jsem sledoval vše, co se dělo. Už velkou slavností pro ně bylo, že opět slyšeli jejich sborové harmonium, které se již používá zřídka a velmi mnoho se zpívalo, jak to ostatně při husitských bohoslužbách chodí, neb jsou hodně založeny na zpěvu a občas se zpívá i to, co by nás v katolické liturgii nenapadlo zpívat. Pokoušel jsem se zpívat vše, co se dalo, ale pokud možno opatrně, neb jsem písně a odpovědi lidu moc neznal. První píseň, vyzývající k obrácení mi trochu připadala jako pro mě ne moc oblíbené zpívané kázání (tedy ne styl modlitby).

Co se týkalo výběru z Písma, byly to celkem krásné pasáže, z čehož ještě včera jsem si pamatoval evangelium. Když to píšu, zrovna si nevzpomenu, tak alespoň po vydání to byl spor o uzdravování v sobotu podle Lukáše, k němuž bylo vázáno i kázání, které mě oslovilo také, ale musím říci, že jsem na to pohlížel i trochu kriticky.

Připadalo mi, že husitská víra je poněkud opatrná a diplomatická, aby se příliš moc nedotkla Boží velikosti či jakýchkoliv sporných věcí a mluvila o tom všem jako nějaký nestranný pozorovatel, který obdivuje to, co raději příliš nepojmenovává. Oslovilo mě v tom, jak si Husité váží Boha - Otce, neboť nejčastěji k Božímu pojmenování používali slůvka Hospodin, ale začal jsem uvažovat, jak teologicky vnímají Nejsvětější Trojici. 

Při onom kázání jsem si také mírně připadal jako u bratří adventistů sedmého dne, neb kazatel několikrát řekl sedmý den, ale jak z toho vyplynulo, myslel tím neděli, nicméně to nedělí přímo nenazval, aby to nebyl blud, čímž pádem se elegantně vyhnul adventistickému sporu, načež by ho běžný adventista zřejmě utopil v jeho vlastních argumentech. Ale to je styl, který může někomu vyhovovat.

Husitské vyznání víry jsem si spíš pročítal, ale nemodlil jsem se ho, protože prostě naše je naše a má pro mě jasný obsah, který vyznávám a snažím se žít. A drsná byla pro mě "eucharistická část", kde jsem spíše mlčel a nakonec nešel k přijímání (což samozřejmě nemohu), nicméně některé sestry to trochu pohoršilo (neb oni to rádi připouštějí).

Po bohoslužbě jsme se ještě krátce kontaktovali a fotili a já už jsem pak s velkým zpožděním (asi 15 min) upaloval na již běžící mši sv., abych zakusil opravdového Krista v Eucharistii a potom byla ještě adorace, na které jsem s radostí zůstal a uvědomoval jsem si, jaký dar máme právě v Eucharistii, v Ježíši skutečně přítomném mezi námi.

Ale i z této husitské slavnosti jsem si odnesl spoustu dobrého a přátelského a to mě velice těší. 

Zobrazeno 453×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio