Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Jak se mi nechce, ale přece se musím vrátit do reality

Otec Radek se dívá na tenis či co a tak mám večer u Signálů, protože si potřebuju trochu odpočinout, tak teda odpočívám pokračováním předchozího příběhu tak, jak u mě ležel a běžel dál: https://vvrh.signaly.cz/1607/denik-prekvapeni-antiochie-v-dlouhe

Připravte se, bude to dlouhý, jedeme z kopce...

Kdo mě zná, tak ví, že "sbírám céčka" - tedy turnusy C na Antiochii, tato 21. Antiochia byla 18. oficiální céčko. Nicméně v odkazu výše je příběh předchozího turnusu B, na kterém jsem strávil srovnatelně času jako teď, kdy v tomto příběhu zmíním hlavní hrdiny týmu C, tedy na prvním místě Milana, dále pak bohoslovce Lukáše, který Antiochii absolvoval po prvé, Filipa, již zkušeného a v mnohých věcech originálního, který to se mnou táhne od Rejchartic a Tondu, který z nich byl nejmladší, nicméně loni zažil Antiochii se mnou jako vedoucím, tak si musel trochu zpravit chuť.

Tito všichni hrdinové kromě Filipa absolvovali před tím náročný program světového dne mládeže a hned brzy po návratu začali své působení. Jelikož jsem s nimi první týden nebyl, nebudu ho komentovat - úspěšný průběh, kterým navázali na jejich předchůdce je podrobně zapsán v kronice, která se vzorně vede vždy na každém turnuse nejen pro inspiraci.

Když jsem začínal svou dovolenou, k jejímuž druhému týdnu patřila i Antiochia, nevěděl jsem přesně, jak to bude, jak ji budu prožívat, věděl jsem jen to, co jsem slíbil rodičům synovců a neteřinky, tedy, že musím něco vymyslet. A tak mě napadlo, že začnu na Sv. Hostýně a až cestou jsem si uvědomil, že jsem tam vlastně byl přesně před rokem a to jako pouť mého turnusu C v Horním Újezdě a proto jsem tuto pouť obětoval za Antiochii. 

Po příjezdu na Sv. Hostýn spolu s jednou farnicí z Partutovic, která měla stejný úmysl poutě jsem se pomodlil cestu světla, křížovou cestu a začal jsem růženec, který jsem se během pouti domodlil a také růženec k Božímu milosrdenství jakožto i celou denní modlitbu církve, kterou jsem se však modlil již od začátku cesty. Po prožití poslední mše sv. (jako loni) jsem poobědval, domodlil se a pokračoval v cestě domů, kde jsem s rodiči domluvil podrobnosti našeho rodinného výletu nejdříve s Pavlíkem a Julinkou a potom s malým Martínkem.

Můj příběh začíná tedy po prožití rodinné dovolené, kterou jsem slíbil neteřince a synovcům v případě neuskutečnění farního tábora, který se skutečně z důvodu nedostatku dětí neuskutečnil (a taky proto, že má ruka se ještě necítí v pořádku a ještě jí to potrvá podle toho, jak s ní zacházím, tak typuju do konce prázdnin).

Takže po rodinné dovolené, kterou obsahovala návštěva různých koutů naši Moravy (Zbrašovské jeskyně, hranická propast, Helftýn, Zubří s kostelem sv. Ducha ve Starém Zubří, ZOO na Sv. Kopečku, Olomouc - návštěvu babičky, Velké Losiny - muzeum papíru a zámek Úsov) jsem v neděli zůstal v Drahotuších, abych se připravil na další dovolenou, kterou jsem chtěl prožít na Antiochii. V neděli jsem tedy kontaktoval vedoucího turnusu Milana a ten mě s radostí přijal a dokonce podle toho udělal i program.

Jak jsem psal, k Dlouhé Loučce mám vztah, který se Antiochií ještě upevnil a můžu říci, že od brečení mě odrazovala a odrazuje skutečnost, že jsem muž a proto tyto hlouposti zásadně nedělám, pokud k tomu není nějaký důvod, prostě nebulím - to by byla nemístná slabost. Už tak ukazuji slabostí víc, než dost.

Pondělní den jsem tedy zasvětil chystání na Antiochii a měl jsem na to čas do času před obědem, protože tou dobou zastavoval autobus na náměstí směr Lipník, kterým jsem byl odhodlán jet. V Lipníku jsem měl chvíli čas, tak jsem se stavil v lékárně a svou modrou ortézu sbalil do batohu a vyměnil za ztahovací obvaz, který bude pohodlnější a praktičtější. Z Lipníka do Olomouce, kde jsem si dal nějakou drobnost k snědku a pak jel autobus na Dlouho Loučku na rozcestí, kde už jsem vystoupil a spěchal do parku plného dětí.

Lukáš je tam organizoval a bavil a těšil se jejich poslušnosti. Byli nadšení a každou soutěží jejich nadšení stoupalo. Bylo jich tolik, že jsem je radši nepočítal a tak bych se nedivil, kdyby se skutečné počty lišili od reality. Zdálo se mě, že jich bylo kolem 30, ale možná to byl tak zhruba počet těch kteří se tam pohybovali, ale těch bylo snad i víc. Já jsem se zapojil ze začátku jen pozorováním dění, než jsem našel děti, kterým by bylo potřeba se věnovat, aby si ostatní mohli hrát s větším klidem. Mezi dětmi byli i děti z Plinkoutu a z Klokánku. Zbytek Antiochie a ještě Martin a Kika, kteří byli již od časů Honzových (z turnusu B) našimi velkými a výraznými pomocníky.

Jak se všichni dostatečně unavili, spěchali jsme na mši svatou - tj. Lukáš nás musel stihnout unavit za 2 hodiny, jinak bychom nestíhali přechod do chrámu Páně, který je od parku tak daleko, jak dlouho trvá pomodlit se růženec. Mši svatou slavil otec Ladislav a Tonda doprovázel na varhany. Potom, jak byla večeře, přijel také otec Stanislav Trčka, aby rozmnožil naši mužskou Antiochii. Společně jsme večeřeli, diskutovali, modlili se, hráli a já nevím, co všechno, ale bylo na to relativně málo času, neboť záměrem otce Stanislava bylo nám udělat mši sv. ke cti sv. Terezie Benedikty, tedy v úterý ráno docela brzy, takže jsem šel pozdě spát a vstával ještě za tmy, abych stihl alespoň část zamýšlených modliteb po vesnici, o které jsem po zhruba 5 letech stejně netušil, jak je dlouhá.

Na rozdíl od předchozí návštěvy, jsem stíhal pouze to, co jsem slíbil, že se budu modlit, tedy jeden růženec denně a možná někdy během dne něco navíc. Úterní ráno pro mě bylo nádherné po téměř probdělé noci, která se pak trochu podepsala, že jsem každou hodinu nejpozději čučel na mobil a ještě za hluboké tmy vyhodnotil, že nemá cenu se pokoušet dále spát a šel jsem se modlit nejprve po vesnici a jak se trochu rozednilo, měli jsme setkání na modlitbu se čtením a ranní chvály, načež mohl klidně navazovat další růženec, než byla slíbená mše svatá, kterou celebroval zmíněný o. Stanislav a o. Ladislav koncelebroval, Tonda hrál a několik farníků přišlo, z nichž nejvěrnější paní Bendová, bez které by to nešlo. Společně jsme pak posnídali a kněží nás opustili.

Dopoledne bylo pro mě dopolednem přípravným. Popřemýšlel jsem, co bychom všechno mohli dělat v akčním odpoledni v kulturním domě, jehož naplánování na ono místo mě bylo poněkud záhadou, neboť počasí se jevilo velice příznivě, nicméně Antiochia je zmodernizovaná a má nejmodernější techniku zvanou internet na předpověď počasí, které já starý antiošák dosud nevěřím.

Po prozkoumání možností i na základě výše zmíněné kroniky, úklidu, nákupu, materiálů na hry a jistoty spolupráce všech nás, co jsme na faře přišlo i na přemlouvání Lukáše, aby zůstal, protože je potřeba, ale jeho vdor byl nezlomitelný - po výtečném obědě, který nám osobně na rozloučenou nachystal prostě se rozloučil a prchnul - díky mu však za jeho služby, které byly významné a i on sám prchal s tím, že musí, ne, že by chtěl. Tou dobou se začalo ukazovat, že moderní technika má pravdu a z nebe začalo cosi kapat, pod čímž se nedalo dlouhou dobu zůstat. 

Po nachystání všech věcí, které jsme mohli potřebovat na "hrách bez hranic", jsme v KD očekávali děti, až jsme se dočkali prvních jedinců, z nichž se nakonec vyklubalo 13 + jejich doprovod a hrálo jich 9, zbývající se se zájmem dívali, jeden klučina s babičkou odešel, protože se mu hůř zapojovalo pro mírný handicap, že měl podobně jako já nefunkční ruku a stejný handicap měl jiný klučina, jehož tetu jsem ujišťoval, že ty naplánované hry zvládne i s celou rukou v sádře, nicméně teta si po správnu držela své a vysvětlila mě, že podle nařízení doktora má mít klid - a měla pravdu (až v průběhu jsem si uvědomil, že některé hry by mohly být nebespečné).

A tak zbytek, který mohl hrát se s pomocí zvolených kapitánů rozdělil na 2 skupiny, třetí skupina pak byla skupina diváků. Já jsem vždycky vytáhl jednu pomůcku, která byla potřeba pro hru a vysvětlil, co s tím budeme dělat. Každá ta pomůcka vyžadovala jiný pohyb i jinou hru. Správnost provedení každé hry kontrolovala porota, která byla složena z přítomných Antiošáků a ti měli za úkol počítat, stopovat, kontrolovat, takže těmito věcmi jsem se nemusel zabývat a při hrách se mohl věnovat skupině diváků k občasnému oslovení jakožto i vymyšlení a domýšlení her následujících. Pozorující diváci vyjádřili, že některé hry mám mírně nebezpečné a skutečně byly. Když měly děti provázet slepce, kterého si štafetově střídali a měli ho provázet po židlích, došlo k nějakému tomu nepředpokládanému pádu, takže se musela trochu upravit pravidla, abychom to mohli bezpečně dohrát. Nadšení ze soutěží bylo veliké.

V rozumné době jsme ukončili soutěže a než všechno porota sečetla a rozdělila spravedlivě odměny za skvělá umístění, mohli si děti libovolně hrát se všemi pomůckami, co  byly přineseny za účelem her, abychom si vzájemně oddychli. Užíval jsem si toho docela hodně. Pak bylo vyhlášení vítězů a byli oceněni i diváci, že se na tu podívanou vydrželi dívat. Další kolo už bylo nesoutěžní a prosté - hráli jsme židličkovanou a tentokrát byli oceněni vítězové a zároveň i ti, kteří už pomalu odcházeli, protože čas zrávený v KD se přiblížil zdravé době zábavy, neboť tou dobou měla být večeře a to jsme začali po svačině, takže jsme uklidili sál (mě to teda bylo zakázáno, abych netáhal ty židličky) a již pěšky za počasí poněkud slušnějšího, než toho, se kterým jsme do KD přišli. Večer jsme pak trávili v rozhovorech a noc na modlitbách, které ukončili tento překrásný den, aby ho vystřídal den středeční.

Středa vypadala jako den poklidný. V Drahotuších, kde by měli slavit sv. Vavřince, taky není příliš bujarý. Ráno jsem se do vesnice nevydal, neboť jak internet předpověděl, lilo jako z konve a přece se nebudu mýt, když jsem se myl včera večer, tak jsem se tedy růženec modlil na chodbě fary, protože se mě nechtělo o patro výš pro klíče, abych si mohl otevřít faru (od kostela jsem si klíče vzal). V dobu určenou k modlitbě jsem tedy šel s ostatními do kostela a pak na snídani. Nevím proč, ale bylo mi poněkud nevolno, což se mi moc nehodilo pro činnost, kterou skýtal tento den. Ono nevolno však bylo způsobeno nedostatkem spánku z předchozí noci (prostě tělo protestovalo už ráno proti modlitbě) a po snídani jsem usoudil, že mé tělo je poněkud nepoužitelné a tak se svolením Milana jsem se rozhodl to na hodinku vyležet.

A ejhle, po hodince spáku se poněkud ulevilo a bylo dobře. Jenže, co dělat, když už se nebezpečně zchyluje k obědu? Nic mě nenapadalo, což bylo špatné. Venku nic moc, jít někoho navštívit, to se nehodí - vypadalo by to divně. Na faře pořádek, všechno připravené a oběd ještě daleko, ale připravený. No nic, zbývá růženec a úkol jít někde sehnat pruty na večerní táborák. A tak jsem objevil, že Dlouhá Loučka je delší, než jsem si myslel a to jsem ještě netušil, že brzy objevím, že je to ještě horší, že prostě nemám žádnou šanci tu dědinu projít svou chatrnou chůzí. Šel jsem ulicí, na které leží fara opět na délku jednoho růžence a teprve tehdy došel na konec oné ulice, kterou jsem do konce ještě nešel a to jsem si donedávna myslel, že farní kostel je skoro na začátku té krátké ulice.

Objevil jsem tedy další trasu na své ranní modlitby a také skvělé místo, které by potřebovalo očesat o pár prutů. Toto jsem pak navrhl Milanovi a Tondovi a nakonec jsme se rozhodli nechat si poradit Kikinou a Martinem, kteří pak už jen s Tondou šli odpoledne poněkud blíže tím směrem jako já a nachystali vzorně pruty na opékání. Mezi tím Filip dostal dřevo na táborák, které vzorně naštípal a já s Milanem jsme šli v tom nečase na hřiště, Milan ještě na poštu poslat pohled Antiošákům do Čech, abychom si společně s těmi, kteří se v tom nečase rozhodli s námi hrát fotbal, pohráli s míčem. Bylo nás jen 6 i s Milanem a se mnou. V rozumném čase jsme šli na bohoslužbu slova, po které následoval táborák, na kterém nás bylo asi 20 a u něhož jsem si společně s dětmi a rodiči hráli právě vymyšlené hry. Nedaleko hřiště, kde jsme měli táborák bylo občerstvení, kde dávali skvělou točenou kofolu, kterou jsem už několik dní neměl.

Milan nám vzorně dovezl věci na táborák a potom na žádost o. Ladislava se věnoval biřmovancům a vydal jim své svědectví o tom, jak se dostal k víře a do semináře. Na táboráku jsme dostali pozvání ke Kikině, z něhož jsem měl velikou radost, protože tato posezení mám skutečně rád. Po táboráku jsme se pomodlili a posdíleli jenom stručně, abychom ve slušnou dobu šli spát a čekali nemálo překvapení následujícího dne, kdy měla památku sv. Klára.

Den sv. Kláry byl posledním celým dnem, kdy jsem byl na Antiochii a i tento den byl velmi pestrý, přestože se mě zdálo a Milanovi taky, že je takový odpočinkový. Noc jsem si vychutnal a ze včerejšího poučení jsem se vstáváním tolik nespěchal, nicméně jsem nechtěl přijít o svou pověst ranního ptáčete, tak jsem musel alespoň s rozbřeskem slunce vstát a modlit se tentokrát nově objevenou cestou (neboť ta stará mě i trochu nudila) a pak jsem se připojil k ostatním v modlitbě ranních chval a následující snídani.

Oběd byl opět velmi jednoduchý a procházka obcí za účelem potkání pocestných se mě líbila a opět mi ukázala další záludnosti Dlouhé Loučky, protože se mi podařilo zabloudit do slepé ulice, z čehož jsem se ovšem velice rychle vymotal, takže jsem pořídil v obchodě, co bylo třeba i pro mé zdraví a přišel na faru, otevřel kroniku a udělal úvod turnusu C, přičemž mírně jsem se podílel na přípravě brambor, které Milan pak starostlivě hlídal, protože jsem moc nezměnil své kuchařské zvyklosti a usedl ke kronice nehledě na čas, kdy by měly být brambory hotové.

Dílko se podařilo a odpoledne po obědě jsme společně navštívili podnik s vynikající kofolou za účelem vzájemného prožívání společenství a sdílení, které jsme měli už po obědě na faře. Bylo to takové spontánní, že se při tom dalo dělat úplně všechno, vymýšlet různý blbiny a hrát si se slovíčky tak, aby to bylo pro nás zábavné (těžko se to popisuje, co jsme vlastně dělali, ale nic nemravného to nebylo).

Následoval pravidelný čtvrteční duchovní čas, ovšem před tím bylo třeba řádně všechno v kostele nachystat a tentokrát i kadidlo. O to se částečně postaral Filip, ale viděl jsem, že to potřebuje zdokonalení, protože v oblasti liturgie jsem přece jednoznačně zkušenější. A pak začala adorace vedená Milanem, nešpory, kterým předsedal o. Ladislav a po nich svátostné požehnání a růženec, při němž přišel P. Petr Bulvas s 16 katechetkami a katechety, takže počet věřících v kostele se náhle rozrostl na 30, z čehož měl nejen o. Ladislav opravdovou radost.

O. Petr se nás ptal na Antiochii, na to, jak působíme a prohodil se mnou a Milanem a posléze snad i s Tondou a některými dalšími i mládežníky krátkou řeč. Také po mši sv., kterou celebroval o. Ladislav, jsem promluvil s rodnou sestrou o. Radomíra Šidleji, Evou, která byla mezi nimi a okolní katecheté nás se zájmem poslouchali.

Čas večeře byl tentokrát u Kiky doma, kde jsme měli připravené nejenom výborné špýzy, kofolu a pivo a kafe a chleba a rohlíky a vynikající sekanou a prožívali jsme všichni takový rodinný večer, na který jsem se těšil už od rána, vlastně od včerejška. Uvědomil jsem si, že tam, kde Kiky bydlí, to vůbec nemám prozkoumaný a cestou, kterou jsem tam šel, jsem nikdy před tím nešel, takže ještě pořád doufám bude čas na další objevování.

Když už noc nebyla mladá a nastal čas loučení, byla taková tma, že mi Milan s Tondou byli záchranou, neboť jsem nevěděl, kde vlastně v Dlouhé Loučce jsme, až než jsme přišli k hospodě (ve které jsem nikdy nebyl, ale vím o ni), mě bylo všechno jasné a už jsem trefil. Napadlo mě, že když jsme tři, uděláme tříkrálovou sbírku, ale tento záměr mi Milan neschválil. Opět následovalo jen stručné kolečko, modlitba a spánek.

A už zbývá jen páteční den, tedy ještě dnešek, který už jsem neprožil v Dlouhé Loučce celý. Můj ranní program se ospíšil, nicméně ospíšil se i program Milanův, takže spolu s o. Ladislavem a Tondou byli v kostele o dvě minuty dříve, než začíná ranní modlitba, čímž mě opravdu překvapili a pak po snídani, která byla skrovná páteční jsme společně šli já a Milan na obecní úřad za účelem oficiálního loučení a poděkování za spolupráci jakožto i k nakoupení potřebných věcí k závěru turnusu, který stále je naplněn podstatným programem až do svého nedělního konce a cestou jsme se společně pomodlili růženec. Na faře pak už jsme potkali i Kiki, z čehož jsem měl velikou radost, i když bylo jasné, že se brzy rozloučíme, neboť nastal čas, kdy se vzpomnělo na o. Radomíra a on skutečně přijel pro věci, které patří na drahotušskou faru, pro mě a pro Tondu. Ještě jsme společně pojedli před časem oběda a se zvoněním zvonu opouštěli místo Antiochie.

Těžko se mě opouštělo, hlavně, když odpolední program měl být florbal, který bych si velice rád zahrál a bylo mi jasné, že opouštím spoustu krásných možných setkání. Milan ještě na sobotu naplánoval výlet, na neděli kavárnu a průběžně úklid. Filip si naplánoval, že bude pokračovat turnusem D v Bělé pod Bezdězem, kde snad vezme i Martina a taky spolu s panem Skopalíkem, věrným farníkem a některými farníky z Dlouhé Loučky pojede na hlavní pouť na Svatý Hostýn.

Kiki jsem slíbil, že se rád někdy podívám (ale na hody mi to určitě nevyjde). Ale bude to asi brzy. Bude to jedna z mých kratších Antiochií, ač jsem zde dojížděl 5 let na zpověď, ale mnoho se zapíše do mého srdce. I to množství dětí s nejrůznějšími krásnými jmény jako Tristan nebo Silvestr či podobně. Byla to Antiochia o mnoha setkáních a nebylo by dobré, kdyby ta setkání byla poslední.

 

 

 

 

Zobrazeno 1128×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Po dlouhém textu se klidně podívejte na aktualizované fotky: https://www.signaly.cz/fotky/65773

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio