Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Týden po ministrantském putovním táboře v Terchové

22. 7. 2016 10:19
Rubrika: Tábory a akce

Tak toto je druhá verze, neboť ta první se mi skoro po napsání celá smazala. Tak doporučuju průběžně ukládát a píšu si to hned na začátku, aby to nedopadlo jako včera.

Na začátku bylo malé opakování táborů předchozích. Jezdím už 4. rok a musím říci, že mé nadšení i prožívání se stupňuje čím dál víc do kvality. Když si vezmu ten první ve Štěkni, kde jsem skoro nikoho neznal a než jsem se naučil alespoň ty nejvýraznější "dranty", tak jsme se rozjížděli. Loni už jsem znal a komunikoval s většinou tábora a letos jsem pohledem do seznamu znal úplně všechny kluky - u každého jsem si vybavil, jak vypadá, horší však bylo v realitě ke každému z nich přiřadit správné jméno, tak jsem v případě nejistoty raději jménem neoslovoval, neboť cedulky se jmény dostaly na frak hned druhý den, ale k tomu se ještě dostaneme. Myslím, že by to chtělo ty 3 dny navíc, ale vzhledem k tomu, že každý rok v tom dělám větší a větší pokrok, tak si myslím, že příští rok už to budu umět jako o.Kája.

Teď tedy malá rekapitulace - tábor ve Štěkni 2013: https://vvrh.signaly.cz/1307/putovni-tabor-jako-skvela-dovolena; tábor v Nitře 2014: https://vvrh.signaly.cz/1407/z-ministrantskeho-putovniho-tabora a bohužel o táboře v Želivě jsem na blog nic nenapsal, tak alespoň fotky a článek, který jsme měli ve farním Infolistu 25.7. 2015: https://www.signaly.cz/fotky/63152 a z předchutě léta:https://www.signaly.cz/fotky/62143

Krátká hláška z ministrantského putovního tábora

Již 3. rokem nasedám do autobusu plného kluků z celé olomoucké arcidiecéze. Putujeme po poutních místech a obnovujeme svůj vztah ke Kristu. Letos jsme z Želivy putovali převážně po stopách sv. Prokopa. Zaujalo mě,že na každém místě,kde jsme byli,byly i stopy sv.Vojtěcha. Navštívili jsme Třebíč, Český Šternberk, Sázavský klášter, poutní místo Křemešník,kde za námi přijel i biskup Mons.Pavel Posád,Pelhřimov a Číhošť,kde před 2 týdny pochovali +P.Josefa Toufara.Tak zas příští rok k novým zážitkům a doufám, že i s našimi ministranty. Vojta

Po této rekapitulaci ještě dodám, že během tábora jsme se krásně dostali k historii těchto táborů, neboť otec Kája zavzpomínal, jak to před několika léty, mimochodem teď slavil spolu s o. Martinem (a také o. Pavlem, který však s námi letos nejel kvůli svému stěhování) 10 let kněžství a toto byl tuším 11. tábor. Zavzpomínal tak, že kdyby si sedl na nějakou dobu, mohl napsat o tom kroniku s velmi přesnými informacemi, nejpřesnější informace má však o. František, který je autorem této skvělé myšlenky po tom, co už se přestaly dělat prázdninové pobyty pro kluky - ministranty v semináři, z nichž jeden krátce po r. 2000 pamatuji i já a to nejen prostřednictvím svých pamětí, které mám zapsány v prázdninových deníčcích a na tomto blogu by se jistě našel také, ale musel bych hledat; a také vzpomíná velice často a rád.

Z těch výraznějších táborů bych uvedl v Římě v roce sv. Pavla (2008) a mladší ministranti tehdy měli třídenní pobyt tohoto stylu v Táboře - Klokotech, nebo na Slovensku v Badíně a ještě v jednom semináři, kdy jeli dva plné autobusy a odehrál se významný ministrantský fotbalový zápas Morava x Slovensko či v r. 2011 v Praze a 2012 v Litoměřicích. A také loni měli starší ministranti lákavou odměnu v Turíně a Itálii - s některými z nich se znovu po roce setkal František, který se mnou putoval také na tento tábor, o kterém bude řeč. Zavzpomínat můžete klidně ještě přes ministrantské stránky: http://ministranti.info

V průběhu povídání o historii jsem nastínil všechny kněze, kteří nás provázeli kromě o. Stanislava, který měl letos nejvíc ministrantů z 39 na našem ministrantském putovním táboře v Terchové.

Nejprve začneme hned stručně zvláště pro ty, kterým se nechce moc číst, protože jak jsem si to včera psal, zjistil jsem, že to povídání je dlouhé a pak jedním neopatrným kliknutím myší se mi to úplně všechno ztratilo, ale možná Bohu díky, že se to ztratilo. To nás vlastně také učil otec Kája při adoraci, že máme Pánu Bohu umět poděkovat i za to, co bylo zlé a jak se mi to včera náramě hodilo, když jsem si na to vzpomněl při pohledu na prázdný blog.

Takže prvně nabídnu k nahlédnutí fotky: https://www.signaly.cz/fotky/65593; teď z nich a z videa (všechno letos přes mobil, neboť 14 dní před táborem se mi porouchala pravačka, tak jsem nemohl fotit foťákem, neboť jsem už před táborem zjistil, že se bez ortézy ještě neobejdu - to vlastně ani teď, když toto píšu): https://www.youtube.com/watch?v=u5nBD-3ivMw; nevím, zda to půjde rovnou sem, v nejhorším to bude neplatný odkaz: 

 

Jinak všechny nasbírané materiály už jsem mnohým poslal přes ulozto.cz, takže to budou mít v originále.

No a pak jako pravidelně jsem do našeho farního zpravodaje zvaného Infolist hned po táboře napsal krátký článek a pozvánku pro naše ministranty: 

Ministrantský putovní tábor

Spolu s kluky – ministranty (od nás jen s Františkem), kněžími (s o. Martinem Vévodou), kuchařkami a bohoslovci jsem prožil nádherné 4 dny na Slovensku. Začali jsme Turzovkou, sídlili v Terchové (v Jánošíkově kraji), cestovali po horách (nebo se vezli lanovkou), úzkokolejným vláčkem na oravské železnici či lodí na ostrov umění na Oravské přehradě a toho dne zakotvili v Krivé, v rodišti blah. Zdeňky Šelingové. I když vždycky nepřálo počasí, o to víc bylo zážitků, že si kluci sáhli i na dno svých sil a po celou dobu byla mezi námi výborná nálada. Milí ministranti,nebojte se zažít spoustu dobrých zážitků s dobrými kamarády. Chcete-li se podívat: https://www.signaly.cz/fotky/65593 Vojta  

Tak teď si chvíli oddychněte, budeme pokračovat dopodrobna: Náš tábor v přepočtu na časovou jednotku trval zhruba 80 hodin, tj. od pondělí 11.7. cca 9:00 do čtvrtka 14.7. oficiálně do 16:30 ve Valasském Meziříčí, ale než všichni dojedou domů... nebojte, tak dlouho u počítače neztrávíte čtením tohoto článku.

Začátek byl obdobný jako loni neb jsme ho ztrávili užitečným čekáním na autobus, který měl poruchu, na kterou potřeboval čas a včasný zásah našeho odborného řidiče, který si s ním vždy a všude věděl rady, tak přijel o 90 (možná 100) minut dýl (to by mi Moraváci dali). Ovšem s časem jsme na tom byli letos o poznání lépe a to i díky dobrým a vychytaným časovým rezervám, kterým jsme věnovali pozornost už při přípravě tábora někdy v zimě, takže žádný stres. My tedy, co jsme přijeli od Zábřeha, Hranic a s o. Stanislavem ze Vsetína a bohoslovci od Velehradu (tedy Jožka a Lukáš), jsme chvíle prožili rozhovory na nádraží a potom seznamování v parku, ne však, jak jsem navrhoval na koupališti, protože to prý bylo daleko ani jak navrhoval Jožka vlakem na Turzovku, jelikož náš poutní autobus byl pořád ještě rychlejší, že mu rychlostí nestačily ani České dráhy.

Pak už jsme nasedli do autobusu a první zastávku udělali na hranicích mezi ČR a SR (ne těch na Moravě), kde jsme poobědvali své svačiny. Turzovka už byla nedaleko a naplánovaná mše svatá začala včas. Nejprve jsme prošli svatou branou. Mši svatou ke cti sv. Benedikta měl otec František a jeho "ora et labora" rozšířil ještě o vesel se a nehřeš.

Po ní jsme vystoupali na věž a byť bylo teplé počasí, museli jsme si držet čepice, aby neuletěly. A pak jsme sestoupili ke kapli, kde jsme se pomodlili růženec k Božímu milosrdenství (protože je rok milosrdenství), který jsme se poctivě modlili každý den po celý tábor stejně jako svatý růženec. Byla tam i možnost si něco koupit (pití, zmrzlinu či suvenýry) a potom jsme dali bojovou seznamovací hru na motiv "Městečka Palerma", protože tam bylo na to úplně ideální prostředí (nechtějte vědět, kde mě ta hra napadla ještě ráno před táborem, kdy jsem se teprve balil). Každý měl svou lavičku, na kterou si mohl skutečně lehnout a tu jedna skupinka z nich nejúspěšnější nejmladší žlutá se stala mafiány, kterí přes noc plení město a unášejí lidi do lesa. Ona žlutá skupinka v té krátké chvilce stihla vyplenit skoro celý tábor, takže zbylo jen 7 měšťanů a teď zhánějte bez seznamu, kdo chybí, nicméně alespoň polovinu se jich dalo dohromady (většinou se odhalili skoro všichni).

Na Turzovce jsem si zavzpomínal, jak jsme přesně v těch krajích zhruba před 30 lety (to jsem byl ještě kluk) trávili první rodinou dovolenou. Tehdy tam nestál ještě kostel ani kaple, ale jako dosud tam byly svaté obrázky i po stromech, což jsem nikdy na žádném jiném poutním místě neviděl.

Jak jsme nasedli na autobus, za chvíli jsme byly v Terchové, v domě sv. Josefa u bratří Verbistů (podobně jako v Nitře - představte si v tom malém městě 3 kněze a plný kostel lidí; po celou dobu k nám Slováci byli velice vstřícní, taky proto, že přijel plný autobus ministrantů z Čech a byli vstřícní i příjemnými cenami služeb, které jsme využívali). Tam už nás čekala za chvíli večeře, nejprve se však po skupinkách všichni ubytovali a po večeři se šel hrát fotbal nebo si prohlédnout městečko či navštívit curkrárnu, z čehož nejvyšší zájem byl o fotbal s o. Martinem a o cukrárnu s o. Kájou, ale o. Standa byl rychlejší. Večer jsme končili společnou modlitbou, ale některým klukům se ještě dlouho nechtělo jít spát.

Úterní den měl být náročnější, neboť se naplánoval výstup do hor. Pro mě to byla pohoda, protože mě, kuchařkám, kuchtíkovi a Kubovi byl naplánován ten nejjednoduchží, díky čemuž jsme zůstali skoro suší a celí. Počasí bylo krásné, nicméně nějaký ten mráček v horách nemusí věstit nic dobrého a když se spustí velký déšť, tak pláštěnky určitě nestačí, nicméně i z navrátivších kluků jsem viděl, že to byl vynikající zážitek, i přes to, že když na ně tolik napršelo, tak to v tu chvíli moc dobré nebylo, ale ten zážitek sáhnout si na dno svých sil musí být určitě velký, tak skoro lituji, že jsem nešel s nimi, ale přece jen mé svědomí mě nutilo i častěji dodržovat 5. přikázání vůči sobě.

Tentokrát jsme měli mši svatou hned ráno ze všedního dne v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Terchové a hlavním celebrantem byl tentokrát o. Stanislav, který k nám promluvil velmi povzbudivými slovy, jež nabízela liturgie dne.

A po dobré snídani, kdy jsme si vzali svačiny a jiné potřebné věci do hor, nás autobus zavezl do Vrátné Doliny;starší kluky, tedy zelenou a fialovou skupinku s o. Martinem a o. Standou, vyklopil trochu dříve, aby mohli vystoupit na Rozutec a dojít k Jánošíkovým Dierám, ale kde přesně byli, to musí říci oni a možná to budou mít na fotkách ty nádherné výhledy, nicméně celou tu cestu až zpět do Terchové museli jít pěšky a došli dříve, než mladší kluci.

Na Vrátné Dolině už nás čekala lanovka, která nás postupně (po 8, vyjmečně a neradi po jiném počtu) vyvezla pod Kriváň. Tam se mladší skupinka ještě rozdělila s o. Františkem a zdravotníkem Vojtou šli dál po hřebeni a s o. Kájou a bohoslovci vystoupili ještě na Kriváň a pak s cca hodinovým zpožděním následovali skupinku o. Františka a Vojty. Kuba, statečný hoch, který se chtěl podívat z vrcholků, však byl cestou nahoru vyčerpán a tak dostal jízdenku zpět s námi lanovkou a volný čas, kdy začlo pršet jsme využili v kuchyni či při strašidelné schovce a vykládáním skutečných příběhů z ministranstského života (za 28 let je co vyprávět). 

Starší kluci se začali pomalu vracet vyčerpaní, polomokří, od bahna, podření, avšak plni zážitků, které by asi jinak nezažili. Postupně se začala vydávat večeře a pro mladší kluky jel autobus a i ti přišli úplně stejní a během večeře ještě našli balón a hráli před domem něco na způsob fotbalu, jakoby je tůra ani déšť nezmohly. Prostě zázrak. Pak se šel hrát fotbal ještě na hřiště a stejně jako včera, zastávka v cukrárně a jiných obchodech byla velice příjemná.

Večer jsme končili společně v malé kapli domu sv. Josefa, která je v podkroví a když se díváte na oltář, vidíte nádherné panorama hor za městem. Zázračně jsme se tam úplně všichni vešli a ztišili před Pánem Ježíšem v oltářní svátosti. Adoraci vedl o. Kája a taky při tom poděkoval a vedl nás k tomu, že máme děkovat i za to, co se nám stalo zlého, třeba i za to, že jsme zmokli (nebo neudělali zkoušku nebo podobně) a jak jsem zjistil nejen při táboře, že Pán proměňuje i tyto díky v radost a posouvá nás dál. Tím tedy končila adorace a všichni tentokrát poslušně šli spát. Byl to krásný, ale náročný den.

Podle slov o. Káji měla být středa dnem odpočinkovým a myslím, že byla, přestože program dne byl velice bohatý na to, co jsme všechno chtěli a museli stihnout. Včera jsme klukům nabídli, že kdo chce, může se s námi pomodlit dnešní ranní chvály ještě před budíčkem a kluci k nám dnes i pak zítra ještě více připojili. Ministranti a modlitba prostě patří k sobě.

Den jsme chtěli s ministranty prožít jako den Božího milosrdenství a rozhodli jsme se na to připravit hned od rána, kdy jsme se modlili po skupinkách na pokojích (já s fialovými) růženec k Božímu milosrdenství. Potom nastala snídaně a příprava na výjezd autobusem k úzkokolejnému vláčku oravské polní železnice, který nás čekal a na nás skutečně počkal. Výhledy byly lesní a pohádkové. Když nás vláček dovezl zpět k autobusu, bylo na čase obědvat a příp. šlo využít i služeb místního pohostinství k nakoupení dobrot a dárků.

Pak jsme opět dojeli autobusem k jinému dopravnímu prostředku, tentokrát lodi na oravské přehradě, která nás svezla na ostrov, jemuž vévodil kostel ze zatopené vesnice a ten ostrov byl nazván ostrovem umění. Bylo tam hodně uměleckých, hlavně sochařských děl a bylo tam skutečně co prohlížet. Zachovalá byla i křížová cesta před kostelem. A to jsme už za polovinou dne, ale ne za polovinou zážitků toho dne.

Další naše pouť vedla k duchovnímu vrcholu dne a k jedněm z nejdůležitějších chvilek tábora a to byla mše svatá, tentokrát v Krivé, v rodišti bl. Zdeňky Šelingové, o které nám při votivní mši sv. mnoho barvitě pověděl o. Martin, který má svou rodnou sestru křížovou, tedy příslušnicí stejného řádu jako bl. Zdeňka.

Tato světice zasvětila svůj život kněžím a v 50. letech jim i aktivně pomáhala. Prvnímu knězi pomohla, když jej policisté přivezli do nemocnice po těžkém mučení a pak jej chtěli odeslat na Sibiř. Tak nabídla policistovi čaj, on po něm záhadně usnul a probudil se bez bot a bez vězně. Ne, otec Martin to řekl mnohem lépe. Nakonec když to vyšetřovali a pak ještě další pomoci, museli nasadit falešného bohoslovce, který na sestru Zdeňku přišel, neboť mu také chtěla pomoci a pak ji mučili, mučili, až ji brutálně umučili a pak volte komunisty, když takových zvěrstev udělali nepočítaně.

Krom toho, že byla mše svatá, byla velká možnost ke svátosti smíření při modlitbě růžence, kterou jsem se modlil spolu s bohoslovci. Zpovídali všichni kněží nejen po celou tu dobu růžence, ale ještě i potom, při chvilce ticha či nádherné varhanní hudby, o kterou se staral po dobu celého tábora náš bohoslovec Jožka.

A když jsme tedy déle, než hodinu ztrávili na tomto místě, opět jsme nasedli do autobusu a jeli zpět do Terchové, kde už se chystal a dochystával táborák. Po opečeném špekáčku se otec Martin ujal kytary a zpívaly se písničky, nicméně ještě byl jeden důležitý zájem, tak veliký, že jsem se ho rád ujal a to byl fotbal. Doprovod 2/3 našich kluků jsem tedy zajistil osobně s předsevzetím, že je jdu jen doprovodit a ne si zahrát, proto jsem se také nepřezouval ze sandálů, aby mě pokušení nepřepadlo, protože nepojízdná končetina by se zajisté při fotbalových pohybech ozvala, že s tím nesouhlasí a nenechala by mě pak ani spát, tak jsem své vyvrácené zápěstí nechal v klidu a jen se pokorně díval, protože stejně, kdybych se zapojil, moc by tím družstvo nezískalo. Měli jsme stanovený čas návratu a to na večerní modlitbu a jak to tak chodilo většinou se čas dodržoval alespoň +/- 15 min, avšak když jsem vyhlásil slavnostně v 2 min před uplynutím nařízené doby s rizikem, že 15 min nemusí padnout gól, padnul ještě o 30sec. dříve.

Společná modlitba byla tentokráte u táboráku ve stylu chval, díku a proseb. Na klucích je po celou dobu vidět, že jsou zvyklí se modlit. Po modlitbě jsem čekal kanadskou noc, ale k mému údivu se podruhé žádná nekonala (možná to bylo pozicí, která mi byla určena na pokoji s o. Františkem a tak si to asi kluci nedovolili), ale spíše se opravdu nekonala, neboť na druhý den ráno nikdo neměl nic od pasty a podobných věcí. Tak to bych teda podotknul, že mě osobně chybělo, ale obešel jsem se bez toho i ve Štěkeni.

Čtvrteční ráno se ukázalo jako deštivé a bylo tedy třeba udělat náhradní variantu, než cestu na blízký kopec, kde měla být mše sv. votivní ke cti sv. Cyrila a Metoděje a před tím křížová cesta, ranní modlitba měla být u snídaně. 

A tak jsem se opět s radostí setkal s fialovou skupinkou a prožili jsme společnou modlitbu, na kterou jsem si je pozval do kaple a od o. Martina jim potom rozdal dárek v podobě modlitebního Yucatu, ze kterého jsme se modlili (uznal jsem podle breviáře, že je čtvrtek lichého týdne, ač v sudém týdnu byly krásnější texty o eucharistii, což měla zase skupinka zelená).

Po snídani jsme vyrazili do kostela ke křížové cestě, kterou si pro nás připravil bohoslovec Jožka a byla o kněžství. Následně pak byla v kostele mše svatá cyrilometodějská, na níž se předsednictví ujal o. Kája a hovořil o počátcích svého povolání velice barvitě a nic klukům nezkrýval. Velice mě oslovilo, jak se cítil osloven, že ho Pán volá ke kněžství na jednom konkrétním svěcení kostela, kde otec arcibiskup vyjádřil, že rád světí kostely, ale ještě raději světí kněze. Ve svém kázání byl naprosto otevřený a nevyhýbal se ani svým problémům, kterých se obával, že pro to nemá dispozice, protože přece ke kněžství nás zve Pán. A nikdy svého rozhodnutí nelitoval.

Po mši svaté byl dřívější oběd, abychom pak měli dost času na uklízení a taky na děkovačku, při které se nezapomnělo na nikoho, kdo s námi byl a kdo to pro nás všechno udělal - kněží, bohoslovci, tři skvělé kuchařky a jejich pomocník David, pan řidič, zdravotník Vojta, Martin, všichni kluci ministranti i moje maličkost. Nebýt bohoslovce Jožky, tak by letos nebyla malá pohlednice...

Po děkovačce bylo třeba všechno uklidit (většina kluků už byla sbalena nebo se ještě balili) a kdo měl řádně potvrzené uklizeno, mohl jít ještě na chvíli do města nakoupit rychle ještě nějaké památky a už pak se směřovalo pomalu, ale jistě k autobusu, do kterého dorazil jako poslední otec Kája, tak se mu nechtělo odjet. Ovšem byl čas a tak proč ne.

Potom nás čekalo ještě poslední poutní místo, které jako jediné bylo v Čechách a to Zašová. Zde nás přivítal osobně pan farář, o. Jiří a měl velkou radost, že jsme pouť vyvrcholili právě na tomto krásném poutním místě, omilostněném Pannou Marií a také působením řádu Trinitářů, kteří měli a mají za úkol vykupovat  otroky. Nedaleko Zašové je poutní pramen zvaný Stračka - prosím, řádně číst všechna písmena (na to nás upozornil o. Jiří, načež se většina začla smát, neboť jsem ještě na táboře stihl říci svůj zážitek se  čtením názvu toho pramene v zimě - nebudu to dále rozvádět).

V tomto poutním kostele jsme vyvrcholili modlitbou růžence k Božímu milosrdenství a zpěvem díků: Bože chválíme Tebe!

Jak tak správně tušíte, už se blíží čas, kdy toto vyprávění skončí také. Musím však pochválit všechny čtenáře, neboť ti, co to přečetli až do konce, přečetli něco dost přes 4000 slov, což je na dnešní dobu úctyhodný výkon.

Ze Zašové to byl už jen malý kousek do Valašského Meziříčí, kde se naše kroky rozdělili. Rozloučili jsme se srdcelivně, leč rychle, protože na některé už čekaly rodiče, jiní pospíchali na vlak, ač jsme měli relativně čas, tedy ti, kteří jeli se mnou směr Hranice - Zábřeh, měli lehce přes hodinu, než jel vlak. Za tu dobu jsme stihli projít ještě nádraží, sem tam něco pokoupit, vykonat nutné potřeby a přiskřípnout jedny prstíky.

Do vlaku se mnou nastupoval František, Kuba, Matěj, Petr a David. František to měl jednoduché, neboť je ze Slavíče a vystupoval jako já v Hranicích a pak jsme jeli společně autem až do Drahotuš. Otatní tedy putovali dál do mého rodného Zábřeha, nejstarší David dostal spolehlivé i praktické instrukce, aby se neocitli až v Praze. Praktické v tom, že jsou jedna parta, která má jednu jízdenku a nesmí se rozdělit. Podle spolehlivých zpráv dorazili všichni (tito) domů krátce po večerníčku.

A pak nastalo to, co nemám rád po žádných táborech - tedy náhlý klid a ticho. Na faře v Drahotuších mě čekal jen o. Radek a ten nedělá žádný nepořádek.

Ještě bych podotkl jednu důležitou věc a to je útrata v Eurech. Bylo psáno, že si děti mají vzít rozumné kapesné v Eurech. Když bych si dával kapesné v korunách, viděl bych to na 100 - 200. Tak jsem si pár dní před táborem proměnil 100 Euro, z nichž mě myslím 72 zbylo, ale kupoval jsem pouze zmrzliny a pití v celkové hodnotě 6 Euro. 20 Euro ode mě koupil o. Kája, 4 Eura Jirka, pak jsem kupoval společně zmrzlinu za 5 Euro, nicméně to se mi vrátilo zpět. Podle toho, že Jirka ode mě koupil 4 Eura jsem dospěl k názoru, že pro příště do 10 Euro stačí.

Tak, to by určitě stačilo. Teď do postýlky a spát (pokud to nečtete po snídani).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zobrazeno 1038×

Komentáře

marta-el

Obdivuju, Vojto, že jsi se poté, co se ti ten první text smazal, na to nevykašlal a napsal ji to celé znovu - moc pěkné :-)

Vojtěch Hýbl (VVRH)

No, už vidím, že napsat bakalářskou práci nebude tak těžké. Když si to dáš do wordu s předepsaným písmem a okraji, přečteš 10 stránek.

Když se mi to smazalo, tak první moje reakce byla: Bohu díky! A opravdu, Bohu díky, tato verze je lepší.

marta-el

No, vidíš, tak to je super, když to tak "odsýpá"-dobrý trénink na bakalářku. Líbí se mi ten přístup - poděkovat Pánu i za to, co se nám jeví jako blbé, nepovedené a protivné a věřit, že On to chce a může proměnit v dobro, které pak člověku přinese radost :-)

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Přesně tomu nás učil o. Kája. Vydával o tom svědectví, že ho to naučila křížová sestra i po neúspěšné zkoušce jít do kaple a poděkovat. Ono se to dobře dělá, když Ti to blížní čerstvě připomene. Teoreticky to vím, ale udělat ten krok a poděkovat Pánu i za to, v realitě není tak jednoduché. Když však přijde ta myšlenka, je to úžasně osvobozující.

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio