Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Kázání o sv. Vojtěchu

Kdysi na začátku roku (ve stagu bych to zjistil přesně) jsem dělal zkoušku z vybraných kapitol českých církevních dějin. Snažil jsem se připravit poctivě, tajně jsem doufal, že budu povídat o sv. Vojtěchu a že mám zkoušku v kapse, ale byl jsem připraven historickým přehledem, že udělám kteroukoli otázku, kterou si vytáhnu. Přece jen, věnoval jsem učení prakticky celý týden (ale nezabýval jsem se primární literaturou, jen spracovanými tématy). A tak přišlo další poučení z toho, jak přistupovat ke zkouškám na vysoké škole. Zjistil jsem, že jistota udělání neexistuje a to dokonce ani, když se za to člověk se sebejistotou modlí. To, že si tu otázku vytáhnu, mi přišlo jako vnuknutí, kterému jsem nemohl odolat a zároveň jsem si byl sebejistý, že to prostě dám - pohoda, klídek (a mírná nervozita). Oč větší sebejistota podpořena modlitbou, o to tragičtější pád, který skončil vyhořením na několik dní a sebejistotou, že bylo nespravedlivé, že jsem ve zkoušce neobstál. Avšak s odstupem času jsem se na to snažil hledět trochu jinak.

Byť si troufám říci, že jsem měl historický přehled, neúspěšná zkouška ukázala, že můj přehled byl poněkud povrchní a držel se hlavně důležitých datumů a událostí a hlavně, abych nepopletl století, nicméně souvislosti, jak se ukázalo v případě Jana Husa a husitství, mi poněkud unikali, neboť jsem nějak zasklil i tak důležitý dekret z r. 1408, kdy Karlovu univerzitu opustili cizinci a stala se jen provinčním učením a tedy, že jistou důležitou roli v době, kdy lidé mysleli na konec světa hrála i otázka národnostní a konec světa pro ně nebyl katastrofou, ale příležitostí k duchovní obnově a přijímání kazatelů, mj. i Jana Husa, který však svá kázání měl poněkud pochybná, ale tím se teď podrobně zabývat nehodlám. Hlavně, že děti z náboženství tak cca v 5. třídě, kdy se to zrovna učí se na to hodně ptají a já jim erudovaně odpovídám to, co si o tom myslím a do nedávna jsem si byl jist, že si to myslím správně a ani po neudělané zkoušce se má jistota v tom nezměnila.

Pak následovaly 2 poněkud úspěšné zkoušky a to z filosofické teologie a morální teologie obecné. A u obou těch zkoušek jsem si povšimnul toho, co měli společného. Nešel jsem k nim se sebevědomím, ale s modlitbou a bázní a zároveň klidem, že s pomocí Boží to mohu udělat a že je také dost lidí, kteří se za mě modlí.

A tak po čase, když byl vypsán další termín a to ne jen na vybrané kapitoly z českých církevních dějin, ponořil jsem se poněkud do učení a zjistil, že mě to může i bavit, když to nehodlám zanedbávat a když se do toho trochu ponořím. Ba dokonce jsem se přistihl, že začínám i trochu rozumět ne tak úplně oblíbené filosofii, protože, rozumějte, je to moc učení a moc informací. Také jsem zjistil, že primární literatura je i čtivá, když se do toho trochu ponořím a věnuji tomu čas, ale ne až tak zapamatovatelná a hlavně se nedá stihnout při běžné práci celá přečíst, přesto je však dobré se jí věnovat a učit se z něčeho jednoduchšího, co už někdo přede mnou předžvýkal a předžvýkal to tak, že je to nejen čtivé, ale i zapamatovatelné a výborně použitelné, tak místo cca 600 stránek textu se učím z nějakých 40, kde každá zpracovaná otázka vydá za 15 minut povídání, což by mělo stačit na udělání zkoušky a získání důležitého přehledu.

Tímto způsobem jsem prohluboval svoje znalosti z vybraných kapitol českých církevních dějin po dobu necelých 14 dní tak po hodince a něco denně mimo nedělí a dní, kdy jsem to fakt pro množství jiných povinností opravdu nedal a před tím i mezi tím jsem se věnoval vybraným kapitolám z filosofie, kterou jsem tak taky začal trochu chápat. 

Také jsem se více nořil do modlitby a snažil se dát tomu alespoň to, abych měl čisté svědomí, že jsem to nepodcenil. Nerad žádám o modlitby, raději se modlím, ale přesto jsem se opatrně zmiňoval, že jdu na zkoušku a spousta lidí mi vyjádřila svou podporu.

A ještě jedna věc: pořád mi nešlo z mysli kázání o sv. Vojtěchovi. Ba dokonce, dnes už si to i říkám doopravdy, možná právě proto jsem tu zkoušku neudělal, že jsem si počátky křesťanství u nás na ni nevytáhl a proto jsem marně mluvil o době Jana Husa a jeho předchůdců. Prostě, zázraky se dějí.

Kdybych to však věděl před zkouškou, že si opravdu vytáhnu, co chci (u maturity platil zcela moudře zákon schválnosti, že jsem si vždy vytáhl to, co nechci), asi bych se ani na tu zkoušku neučil, protože to jsem byl schopen říci nějak zpatra i bez učení, jak se mě to u několika zkoušek i na vysoké škole podařilo.

Ale, ať nedělám ze sebe hrdinu. Den před zkouškou mi bylo značně nevolno, měl jsem hodně povinností, mezi něž patřilo dokončit Infolist farností, připravit a odučit náboženství a příp. jsem se chtěl podívat (nakonec to dopadlo nejen podívat, ale účastnit se a vést) na spolčátko a na nacvičování scénky na Noc kostelů a samozřejmě se účastnit mše svaté. Programu opravdu hodně a do toho ještě nutnost učení, které jsem věnoval velkou pozornost.

Avšak v den zkoušky jsem se cítil nadnášen, modlitby šly sami od sebe, dbal jsem víc na modlitbu, ale má pozornost neunikla ani drobným detailům, jako se před zkouškou vykoupat, oholit a řádně obléci, načež jsem musel brzy z rána vstávat, což si vybralo potom svou daň při učení na fakultě (jsem se přistihl, že usínám).

Už dříve jsem byl rozhodnut, že v den zkoušky si budu učivo opakovat na fakultě, abych byl opravdu řádně připraven. Kafe po ránu jsem nestihl, po otevření kostela jsem šel na autobus a začal se modit první část růžence, aby se nestalo, jak posledně, že po zkoušce se nebudu schopen pomodlit už vůbec nic (tedy alespoň ne růženec). Ještě mě napadlo, že mi vůbec neuškodí, když půjdu ke sv. Michalu na mši svatou.

Po mši sv. jsem šel na fakultu a vyřizoval také náhodná setkání. Na fakultě jsem si sedl do křesla a s modlitbou se ponořil do učení. Bylo tam docela živo a potkal jsem spoustu jiných kolegů spolužáků, kteří dělali jiné zkoušky. Všichni mě značně povzbudili, třeba i tím, že paní doktorka má dobrou náladu nebo, že mi to hodně přejí, neb paní doktorka je také velmi přísná (ono přísná je poněkud mírné slovo, možná by se dalo použít i brutální, ba dokonce jsem si říkal ještě před zkouškou "zlatý profesor Pospíšil", nicméně jsem se rozhodl na ni před zkouškou rozhodně nijak nenadávat ani to nedopustit pokud možno a hlavně neztrácet odvahu a dodat ji i svým kolegům. Vše to se také vyplatilo).

Ano, ten den jsem věděl, že je zlomový - musím to dát a chci to dát, chci mít k tomu odvahu, udělám to s pomocí Boží. Ano, a stal se zázrak, po vytažení otázky č. 15, která neexistovala, jsem na druhý pokus vytahování nevěřil svým očím, když jsem viděl č. 1, ale přesto jsem si nepřipouštěl jistotu, že to mám v kapse - to je prostě jen s pomocí Boží, v Božích rukou. Ano, mohu kázat o sv. Vojtěchovi. Tak a je to venku, ale nebylo to tak jednoduché, jak jsem si myslel, že bude.

Teď mám totiž téma, které nevím, zda zvládnu za 45 minut odvykládat a tolik času vlastně ani nemám, nastal opačný extrém, že jsem nevěděl, co rychle říct, až mi z toho docházela slova a já se pomalu začal za svůj neobratný výkladový výkon stydět a ke sv. Vojtěchu - už jen stručně, tak to byla pro mě morová rána, neb o něm jsem chtěl původně hovořit zvláště (ó, jak jsem v tom samolibý, je to přece můj hlavní patron), ale fakt mi v tu chvíli chyběla slova, byl jsem možná i mírně zmaten, začala se objevovat okna, možná skoro výkladní skříně. Ale informací bylo dost, Břetislavova dekreta už jsem zmínit nestihl a cyrilometodějská jubilea také ne a hovořil jsem poměrně dlouho, ani nevím jak, ale časově jsme byli na kolokviu 3 a trvalo to hodinu čistého času 14:15 příchod, 15:15 odchod, kolegině hovořily většinou kolem 10 minut, na mě zbyla tedy převážná část zbývajícího čistého času (ale to je jen pocitově, kdo se při zkoušce dívá na hodinky).

No, taky ten malý zázrak popisuju strašně dlouho, když se dal říct v pár větách a stejně jsem nedostál ani nadpisu kapitoly tohoto blogu, tím méně napíšu obsah toho, co jsem říkal, byť to mám ještě v čerstvé paměti, ale počítadlo mi už napočítalo, než došlo k ještě mírnému prodloužení 1751 slov, což vydá za slušně dlouhou seminární práci, tak se tím nebudu víc zabývat.

Ta zkouška ani paní doktorka nakonec nebyla tak brutální. Tím však pro mě učení nekončí, ba bych řekl, že velká vlna ještě přijde. Pořád jsem vlastně od prváku po třeťák, přičemž mám hotové přihlášené třeťácké předměty liturgiky, větší polovinu druháckých a z prváku mi chybí ještě vybrané kapitoly z dějin filosofie - to bude lahůdka, kterou dám opravdu jen s Boží pomocí.

A teď už měsíc po svátku sv. Vojtěcha končím toto povídání tím, co kázal otec arcibiskup Jan na naši pouti za obnovu rodin v Olomouci právě o tomto svátku, kdy byli shromážděny děkanáty Šternberk a Hranice. Sv. Vojtěch neslavil jen úspěchy. A tak teď můžu s klidem poděkovat i za ty neúspěchy. 

 

Zobrazeno 654×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio