Pouť Antiochie trochu jinak

Jako pravidelně na jaře bývá pouť Antiochie. Já jsem se ji po prvé účastnil v r. 2005, když umíral papež Jan Pavel II. a bylo to přesně v tom samém datu jako letos, jen ve Šternberku. Ono šternberské setkání bylo mou první poutí Antiochie a pamatuji si ho dosud, jako by to bylo dnes. Ostatně lze to dohledat i na tomto blogu hned ze začátku jeho existence, chcete-li: https://vvrh.signaly.cz/0811/antiochia-a-mala-antiochia-3

Letos je to druhý rok po sobě jdoucí, kdy jsem se poutě neúčastnil vůbec (Proto je také název článku "Pouť Antiochie trochu jinak"), avšak od r. 2005 jsem se účastnil všech poutí, i těch, kde jsme se vešli do jednoho auta, ovšem téměř vždy jen do sobotního večera s výjímkou poutě v Pozlovicích u Luhačovic, kde jsem zůstal až do nedělního rána, ale na nedělní bohoslužby jsem odjel do Luhačovic.  A ještě jeden drobný detail: po mnoha letech se dodržel i její termín, který původně býval tak, že mě často vycházel k narozeninám, tj. víkend velikonočního oktávu, ale letos se mi to s narozeninami nekryje, velikonoce byly příliš brzo.

Důvod, proč jsem se poutě v Bělé pod Bezdězem, kde bych se jinak velice rád podíval, neúčastnil byl prostý: měl jsem naplánované kolokvium z filosofické teologie. Necelý týden před tím jsem se na to jakž takž poctivě připravoval a Bohu díky to přineslo očekávané plody a o těch plodech chci tedy psát jako o jinak prožité pouti Antiochie.

Pátek měl být hlavní den na učení, ale množství povinností ztenčilo mou přípravu asi na 1 vyučovací hodinu dne. Nicméně od pátečního večera jsem začal uvažovat o Bohu a to formovalo mou mysl po celý večer i celý následující den. Program jsem měl skutečně jako o pouti. Když jsem však chtěl o pátečním večeru věnovat čas učení, napadla mě jiná myšlenka a to ta, že už půjdu spát. Divná to věc, jít místo učení spát. Nastavil jsem tedy mobilní telefon na 3:45, že se ráno ještě doučím. 

V sobotu mě pak napadlo, že než se začnu učit, pořádně posnídám, protože kdo ví, kdy budu jíst. Po učení mě napadla další myšlenka, že bych se mohl pomodlit růženec, aby to nedopadlo jako posledně, že po neúspěšné zkoušce - kolokviu z českých církevních dějin - jsem neměl sílu se pomodlit a přece jen dříve, i teď se o to snažím, abych se za zkoušky i více modlil a dokázal poděkovat modlitbou růžence - viz zkušenosti ze začátků mého studia: https://vvrh.signaly.cz/1202/zapocty-za-ruzenec

Když jsem pak přijel na nádraží, začal jsem více potkávat známé a zmínil se jim o zkoušce. Celou cestu jsem filosoficky uvažoval o Bohu. Cesta vlakem proběhla rychle, protože jsem byl v kupé s jedním kolegou směřujícím na nějakou přednášku do Olomouce a s jedním pánem, mužem ze Slovenska, který se domodlíval růženec a směřoval do Prahy na Pochod pro život a tak jsme začali společný zbožný rozhovor.

Na fakultě jsem si uvědomoval, že někteří kolegové mají kolokvium z filosofické teologie hned od rána, tak jsem raději předčasně nevstupoval do třídy, abych je náhodou nevyrušil z kolokvia (to jsem však stejně nemoh, protože kolokvium bylo na jiném místě) a zamířil jsem do kaple na fakultě a chvíli se tam modlil. Na chvíli jsem přestal o Bohu uvažovat filosoficky, ale prakticky. 

Jedinou přednáškou dne byly základy systematické filosofie II, kterými nás prováděl náš zkoušející z filosofické teologie. Hned na začátku nám dal úkol, abychom napsali každý 7 bodů z minulé hodiny. Bum. Konec. Minulá hodina byla před měsícem a já z ní nevím ani ťuk. To bude průšvih tím větší, že pak jsme to měli sdílet ve skupinkách. Sešli jsme se skupinka tří: Jeden kolega minule chyběl, druhý měl napsané body podle svého zápisu z minulé hodiny a já jsem si minule zápis dělal, ale teď jsem ho nenašel. Ale bylo to dobře, náš mluvčí se stal našim učitelem a dostali jsme poučení, že když přicházíme na přednášku, je dobré se alespoň podívat, co bylo minule. Já jsem jen ve skupince prohodil, že mě napadá pět cest sv. Tomáše Akvinského, ale to bude asi jiný předmět a kolega, co chyběl se přiznal, že jde se mnou na kolokvium, o kterém já jsem nevěděl, kdy a kde ho vlastně máme. Tak proběhla dopolední přednáška, ze které mám již na konkrétním místě zápis a našel jsem i ten starý.

Čas oběda jsem se rozhodl věnovat opakování, protože jsem si byl jist, že co jsem si ráno opakoval, že už něco z toho moc nevím. Zvednul jsem židličku ve třídě a šel o patro výš, kde mělo být kolokvium. Opět jsem o Bohu uvažoval filosoficky, až tak, že, ale to bylo už ráno, jsem odmítl ontologický důkaz sv. Anselma, který se mi tak líbil, o Bohu, nad nějž více nelze myslet, protože jsem si uvědomil, jak mě porozuměla kolegině z kolokvia, že tou vlastní definicí Boha vlastně velmi omezujeme, nicméně tuto myšlenku vyslovila spolužačka, mě to pouze došlo. Před příchodem času kolokvia jsme se před místností sešli všichni tři (z původně psaných sedmi), kteří jsme se ho měli účastnit a takto aktivně jsme debatovali před vlastní zkouškou, načež v jednu chvíli, kdy jsme očekávali další spolužáky, jsem přestal očekávat a řekl, že jsme už asi všeci, protože je 13:02 a přesně v tu chvíli vyšel schody náš zkoušející, zašli jsme dovnitř do seminární učebny a začal náš rozhovor.

To, o čem jsem celou dobu přemýšlel, jsem řekl, pak jsme různě reagovali, náš zkoušející nás moderoval, nevyvolával a nakonec přišla pro mě trochu obávané téma, které jsem poněkud z materiálů nepochopil a to bylo analogie, načež jsem se dozvěděl, že mé vlastní povolání je analogií, nebo si snad stále myslím, že dělám asistenta pasáčkovi ovcí?

Po tomto rozhovoru nás zkoušející požádal o indexy. To je nejdůležitější a nejočekávanější pro studenta na konci zkoušky. To kolokvium pro mě bylo tak oslovující, že jsem skoro litoval toho, že už je konec, ale byl jsem Bohu i panu profesoru velmi vděčný za ten zápis. 

Naráz jsem si uvědomoval, že vlastně celý den rád myslím na Boha, zvednul jsem telefon, pozval maminku na pozdní oběd a směřoval do katedrály k pokračování modlitby. V katedrále jsem prošel svatou branou, tak jsem měl touhu i po mši svaté a při modlitbě před svatostánkem, kde jsem se modlil další část růžence, jsem si uvědomil, že je vlastně předodpoledne svátku Božího milosrdenství a tak jsem ještě přidal růženec k Božímu milosrdenství a příslušné litanie, které tam byly k dispozici. Pak už přišla mamka, bavila se s mou spolužačkou ze třeťáku a musel jsem ji trochu popohnat na oběd. 

Růženec jsem prorozjímal opravdu celý, k Božímu milosrdenství jsem se ho modlil pak ještě ve Velké, kde byla mše svatá a vlastně celý den jsem prožil jako velkou pouť a dalo by se říci, že i exercicie a Bohu za to patří veliký dík.