Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

20 minut v životě a 90 po smrti

No, o čem to asi bude takový divný nadpis? V celkem mladém věku zemřel profesor církevních dějin prof. PhDr. Miloslav Pojsl, vedoucí Katedry církevních dějin a dějin křesťanského umění CMTF UP a měl pro některé zvláštní přání, aby jeho pohřeb, profesora cyrilometodějské teologické fakulty, byl z evangelického kostela, kde celý manželský život chodil. Mě to tak zvláštní nepřipadalo a jak jsem se to dozvěděl, chtěl jsem na ten pohřeb určitě jít hned z několika důvodů. 

Ten první byl, že jsem za jeho života o něm mnoho slyšel, nejméně od studentů a že to byla uznávaná kapacita, ale mezi studenty i trochu obávaná, co zkoušení se týče. I já jsem měl tu čest být tímto panem profesorem zkoušen ze souborné zkoušky z církevních dějin, konkrétně ze starověku. Byla to zatím jediná příležitost, kdy jsem ten den měl vlastně 4 zkoušky a ještě k tomu ke všemu narozeniny (což se u zkoušek nepřiznává). Právě 3 z těch zkoušek byly z církevních dějin starověku - středověku a novověku, ta první však z dogmatické teologie. K narozeninám jsem tedy od profesorů - i od pana profesora Pospíšila z dogmatiky dostal udělanou zkoušku a v obou případech zkoušku zázračnou. Nepředpokládal jsem tehdy, že bych byl schopen udělat celou soubornou zkoušku z církevních dějin a po vytažení otázek jsem došel k názoru, že nemám šanci udělat žádnou z nich. Nicméně pan profesor, když mě pozval do kabinetu jako dalšího zkoušeného se se mnou začal bavit o Římě a o katakombách (o čemž byla otázka) a nemusel jsem říkat ani mnoho slov a on můj výkon ohodnotil za C a odcházel jsem po době zkoušky, která trvala pocitově nějak dlouho, hlavně s velikým napětím, s velkou radostí a obohacením od zkoušejícího, který mě ze zkoušky udělal zároveň i odborný výklad.

Ale setkal jsem se s ním i jednou před tím jen velmi krátce a opět velmi příjemně, když jsem jej vyrušil, že od něj potřebuji záznam do indexu, přestože mě neučil onen předmět, ale že byl vedoucím katedry, tak to mohl udělat i v nepřítomnosti vyučujícího pedagoga. S trpělivostí mě vyslechl a s uvážením mi hned vyhověl. Velice jsem si jej tedy vážil a měl ho rád jako skvělého člověka. Tato dvě setkání byla jedinými, kdy jsem ho vědomě viděl na živo a jisto jistě jedinými, kdy jsme spolu hovořili on jako profesor a já jako student. A ač mě neznal, jako znají mnozí jiní vyučující, dokázal mě vyslechnout a pomoci.

Dalším setkáním tedy už jen byla zpráva o jeho zesnutí a pohřbu a také příležitost se toho pohřbu zúčastnit, protože jsem měl v Olomouci jednání ohledně ministrantského putovního tábora. Onen pohřeb mě zajímal také proto, že jsem ještě evangelický pohřeb nezažil a že to byla pro mě příležitost obohacení možná i pro mou budoucí bakalářksou práci, která bude mít podobné téma v liturgickém duchu.

Jednání bylo po mši svaté na fakultě v kněžském semináři. Fakultní mši svatou celebroval můj vedoucí práce a po ni mi nabídl, že bychom tu práci projednali a že by mi zapsal do indexu, nicméně neměl jsem žádné pomůcky, tak jsem se rád podíval do Olomouce ještě o dva dny později. Po obědě byl tedy čas pohřbu, který byl v církvi českobratrské evangelické na Blahoslavově ul. Na ten jsme dorazili včas a hned mě překvapilo a obohacovalo mnoho věcí.

Sbor nemá tak velké prostory jako kostel a tak sotva jsme přišli, už na nás nevyšlo, abychom se dostali do Sboru, ale poslali nás do sálu pod sborem (sbor byl v patře), kde byly židle i stoly pro každého, takže jsme se nakonec všichni vešli. Většina nás tam byla katolíků, což jsem usoudil podle zpěvu, jelikož ti neměli zpěvník a nemohli zpívat neb se zpívalo z evangelického zpěvníku. O nic jsme však nepřišli, neboť v tom sále probíhal přímý přenost bohoslužby nahoře, takže jsme se dívali na plátno. Evangelíci skutečně zpívali to, co bratr farář řekl a musím říci, že zpívali opravdu krásně.

Co se týkalo bohoslužby, bylo čteno čtení, evangelium, proneseno kázání. Písně mezi tím se zdá se nezpívaly speciální pohřební, ale normální zřejmě běžné při jejich liturgii, někdy dokonce i rytmické. Pláč tedy neměl velkého místa. Po kázání dostali prostor ti, kteří chtěli o panu profesorovi něco říci. Bratr farář je uváděl, takže v tom byl řád. Nepodobalo se to příliš pohřebním řečem, normální životopis nezazněl, snad jen to, co bylo dobře, že zaznělo za fakultu, za farnost i za osobního přítele, takový návrat do života zesnulého. Potom výzva k modlitbě Věřím v Boha v sále u nás zazněla trochu zvláštně, neboť sic šlo o apoštolské vyznání víry, které máme stejné, ale nemáme ho stejnými slovy, tak se to trochu tříštilo. Za to Otče náš znělo úplně stejně a pokojně. Pak už byly jen modlitby nad rakví a následný průvod s rakví.

Překvapilo mě, že ten pohřební obřad byl takový nějaký dlouhý. Byl popravdě jiný, než jak jsem zvyklý jako katolík, že za tu dobu už je i po uložení do hrobu - o to ne, vím přece, že i katolický pohřeb významné osobnosti a pan profesor byl skutečně významnou osobností by trval tak dlouho, možná ještě déle. Ale nějak se mi prodloužil pocitový čas nezvyklým litrurgickým prožíváním a očekáváním toho, co bude, kdy si stoupneme, sedneme, kdy budeme zpívat vždy celou píseň - přece jen katolický obřad je poněkud pestřejší.

Nicméně je třeba říci, že mě toto rozloučení velice obohatilo a zesílilo mou úctu k tomuto panu profesorovi, který mě sice oficiálně neučil, ale za tu dobu, co mě naučil v životě i po smrti, jen pro mě osobně je to úctyhodná práce na mé nejen studentské duši.

A to jsem typ takového studenta z filmu Škola, základ života, tedy nedbalý, líný, neprospívá...

 

Zobrazeno 1017×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio