Zvláštní svěcení a požehnání

Proč zvláštní svěcení? No, protože jsem katolík a účastnil jsem se na pozvání tehdy jáhna CČSH Vlastimíra z Litovle na jeho kněžském svěcení.

Trochu mě zaskočilo, když jsem se v obřadu svěcení dozvěděl, že CČSH má velmi podobně koncipované svátosti, tedy v počtu 7 a jedna z nich je i svátost kněžského svěcení. Nechci to rozebírat dál teologicky, protože už teď vím, že pro mnohé správné katolíky jsem již činem samým přinejmenším těžký hříšník. Doufám, že pro normální katolíky jsem v tomto ohledu normální, že jsem s radostí přijal pozvání na toto svěcení ne jako katolík, ale jako katolický křesťan, který jde na bratrskou slavnost.

Popravdě řečeno, byl jsem i zvědavý na to, jak to probíhá. Přece jen je pro mě obvyklé, že svěcení kněží je v katedrále, je to velká slavnost, katedrála přeplněná radujícími se lidmi, že máme nové kněze. Při onom svěcení v Litovli to bylo mé první překvapení sotva Vlastimír vyslovil pozvání, což už bylo někdy v únoru, že to nebude mít v jejich katedrále. 

To, že se svěcení zúčastním jsem pořádně nevěděl ještě ani v den svěcení. Činnost pastoračního asistenta a studenta v jedné osobě a také člena vlastní rodiny je opravdu docela naplněná až přeplněná. A tak toho dne ve Středolesí byla slavnost 650 let obce, druhý den měla neteřinka Julinka První svaté přijímání v Zábřeze a v pondělí na to jsem měl zkoušku z církevních dějin starověku a středověku, takže program nabitý a na svěcení by se čas normálně nenašel nenašel, ale přál jsem si ho najít a dopadlo to tedy dobře. 

Ona zkouška z církevních dějin způsobila, že jsem potřeboval čas se to vklidu naučit. 650 let obce je sice významná slavnost, ale, když jsem uvážil, že to pro mě bude čas od 10:00 do 15:00, kdy nebudu mít čas na učení (tedy v podstatě od rána, když počítám, že člověk se musí pomodlit a nasnídat), pak pojedu domů, ve vlaku budu spát a doma už se nenaučím, bylo mi jasné, že bych sic prožil krásnou slavnost, ale neplnil bych studijní povinnosti. Nebo jsem mohl být celý den na faře a chystat se na zkoušku. Jenže na faře, kde se člověk pohne, tam vidí práci nebo jinou činnost, která by mě odváděla od učení - takový jsem měl pocit ten den. A jet hned domů? To bych se nenaučil už vůbec.

Takže varianta jet na svěcení se ukázala jako nejpříjemnější. Kdysi (94-97) jsem byl v Litovli na knihkupecké praxi, takže jsem tam jezdil po 3 léta a vím, že je tam nádherný park, v tom teplém počasí výborné místo pro učení, a tak jsem to naplánoval, že po obřadu svěcení a krátkém slůvku s Vlastíkem  (neupřel jsem si ani dobré pohoštění) se budu učit právě tam.

Velkou časovou výhodou bylo také to, že mě nikdo z přítomných krom Vlastíka a jeho manželky mě neznal, a oni měli dost práce se slavností, tak s nimi jen pár přátelských slov a doba trvání slavnosti svěcení + něco před tím, co jsem přišel dřív. Tu dobu jsem strávil již v husitském kostele a modlil se růženec, který jsem se potřeboval pomodlit a kupodivu jsem, alespoň jsem to tak vnímal, nikoho nepoheoršil. Jinak cestou před tím od nádraží jsem potkal katolického faráře Jožku, řekl mu o svěcení, i s ním prohodil pár slov a podíval se po prvé do kaple sv. Jiří, kde jsem v době svých studií nebyl a teprve pak jsem šel do husitského kostela.

Jsem si vědom, že možná teď budu srovnávat nesrovnatelné. Ono samotné husitské svěcení bylo dost rozdílné i prostředím od katolického. Předně katedrála je posvátný prostor a nikdo tam nečiní žádný ruch, což v husitském sboru není tak samozřejmé, ale přesto se tam našlo místo ke zklidnění, když jsem si sedl do poslední řady v rohu, abych nebyl vykázán z přednějších míst. Husitské svěcení je také mnohem komornější, protože to prožívá hlavně sbor a duchovní církve.

Bohoslužba ve sboru začíná naprosto obyčejně, kdy biskup říká modlitby, čte z Písma a káže, lid zpívá vždy nějakou sloku písně k Duchu svatému. Zde je mnohem bohatší katolická liturgie, kde se zapojuje velké množství lidí od samého začátku a biskup je ten, který je na místě Kristově a z moci Kristovy dělá všechno to, co Kristus ustanovil.

O samotném svěcení jsem si myslel, že to bude nějakých 5 minut a už je knězem. Jenže ten obřad samotný je poněkud delší a výraznější, než jsem čekal, však to shlédnete na videu.

Centrem pozornosti na začátku byl biskup, který vedl "bohoslužbu slova". On všechno četl a všichni odpovídali, když byla výzva a v mezičasech zpívali. Až na pár slov by člověk netušil, že je na svěcení kněze.

Při vlastním svěcení byl zapojený každý zúčastněný duchovní a střídali se v různých úkonech. Docela mě překvapilo, a mohu říci, že možná i mile, že vkládání rukou konají dokonce i jáhnové a laici. Sic mi to přišlo podivné, ale význam pro místní církev to rozhodně má. U kněžského svěcení v katolické církvi nejprve vkládá biskup, pak ostatní kněží a u jáhnů biskup a ostatní jáhnové. Ano, i laici mají velké slovo, ale ne konkrétně v obřadu svěcení. Oni vydávají svědectví o kandidátovi a ten, který žádá za všechny kandidáty jejich svěcení říká biskupovi, že jejich způsobilost dosvědčují ti, kteří je znají... a že církev žádá.

V husitském obřadu dále se opět čtou Písma (což v katolickém by bylo vykládáno jako zdvojování), vykládá kněžská služba (to u nás biskup činí již při samotném kázání), je představen kandidát s celým svým životopisem (to se v katolické liturgii neobjevuje, jen při představování se říká jméno a ze které farnosti pochází). Jinak svou strukturou se v jistých prvcích (např. pochopitelně se nemodlí litanie) dá liturgie srovnat s katolickým svěcením jako vskutku slavnostní obřad předávání kněžské moci.

Pak je další část, kdy už hotový kněz vykonává samostatně Večeři Páně a zde mi přišlo trochu divné, ale nikoli nepochopitelné pro místní společenství, že biskup již vykonal svou povinnost a zařadil se mezi ostatní duchovní. U nás přece jen zůstává předsedajícím biskup a noví kněží spolu s ním koncelebrují.

A na konec dostaneme ještě bonus čerstvých kněží - novokněžské požehnání, které si nechá udělit i sám biskup, který potom udělí své biskupské požehnání, což v husitském obřadu zcela chybí. Nový kněz udělí požehnání standardním způsobem.

Tak už konec srovnávání. Mám radost z toho, že jsem tam byl a také se mě podařilo v pondělí vykonat zkoušku z církevních dějin.

No a teď už bych mohl pomalu končit, to co se týká této události a co jsem chtěl o tom napsat, jsem již napsal.

Pán mě provázel po celý tento víkend ať už to byl pracovní pátek a slavnost Božského srdce Páně nebo ona sobota, kdy jsem nemohl přijímat eucharistického Krista, ale dostal jsem vše potřebné a dokonce i přidáno hodinu ke studiu, když mi před nosem ujel vlak nebo neděle, kdy byla slavnost prvního svatého přijímání Julinky, kterou jsme prožívali celý den a po prvé za studium jsem porušil zásadu nedělního neučení, když po návratu domů jsem ve 20:45 s laskavým dovolením svého synovce Martínka si mohl opakovat učení a docela mi to šlo i v pondělí ráno. 

Byl to náročný a velký víkend.