Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Antiošácké putování aneb vrchol poutě v Rejcharticích

Běžně známe poutě, že je to velká viditelná slavnost místního patrona, všude kolotoče, stánky, atrakce. Co to nemá, to není pořádná pouť. Ale pouť je od slova putovat a křesťanská pouť má také něco důležitého vyprosit.

A tak můžeme se podívat třeba na poutní místa, kde bývá pouť nejen v době, kdy se slaví patron místa, ale i jindy, několikrát do roka, každou neděli, každý den, několikrát denně. Centrem pouti, té křesťanské pouti je mše svatá.

Na Antiochiích, alespoň, co jsem zažil, jsou ty poutě většinou menší, bez kolotočů, bez vnějších ozdob.

Od Maletína 96 až po Rejchartice 2014 jsem prožil již 19 Antiochií. Každá antiošácká farnost má svůj kostel a každá svého patrona. Když se slaví patron kostela, slaví se obvykle pouť. Ne všude tomu však tak je.

V Maletíně byl kostel už skoro zapomenutý a sv. Mikuláš se vůbec neslavil, snad ani místní lidé nevěděli, že mají kostel sv. Mikuláše. To Antiochia trochu změnila.

První pouť byla hned po Antiochii a přišlo na ni docela hodně místních dětí, takže nestačila boční kaple, kde se běžně scházelo přes zimu k bohoslužbám. Následující rok až po rok 2001 jsem něco ke sv. Mikuláši vymyslel a sehnal kněze, který by slavil mši sv., pak v r. 2002 už se podařilo sehnat jen jáhna a pár dětí přišlo. Euforie po Antiochii už jakoby skončila.

Ale problém byl jinde. Vždycky se někdo, tedy většinou já a ti, které jsem sehnal kolem sebe, musel postarat. Pak v r. 2003 nebylo nic a v r. 2004 jen nedělní mše sv., která tam běžně nebývala, v podstatě celou tu dobu po druhé Antiochii jezdívali do Maletína jen jáhnové nebo akolyté občas udělat bohoslužbu slova pro zhruba 1-7 lidí. Jinak se obec sešla v kostele při příležitosti pohřbu nebo o vánoční bohoslužbě slova v noci.

Jedno léto věnoval olomoucký bohoslovecký konvikt Maletínu misie, to si jisto jistě pamatuje P. Stanislav Trčka. Bylo to první léto, než začal (P. Stanislav) jezdit na Antiochii a udělali jim Mikuláše v létě. Když však už nic nebylo, vzpomněla si nová starostka na sv. Mikuláše a tak dělali obecní hody. Sic bez kostela, ale vzpomněli si na hody. Od té doby se tam dělá i hodová mše sv. o mikulášské neděli.

Pak byly Počenice a sv. Bartoloměj. Ten se slavil během posledního turnusu Antiochie a slavil se hodově tak, že byla slavnostnější mše sv. Nic víc, nic míň. O rok později tomu bylo také tak a snad se to tak i drží. V každém případě sousední Tetětice, které spadají do Počenické farnosti s kaplí Andělů strážných, když mají pouť první neděli v září, ruší se mše sv. v Počenicích a celá farnost má ujít 1,5km navíc do malé kapličky, kde by se všichni měli vejít.

V Cotkytli na sv. Jana Nepomuckého jsem také nebyl, jen na Lázku při Antiochii, když měli pouť KSČM (tedy spíš pravidelný každoroční sjezd) a bylo tam spoustu stánků a atrakcí a místo mše sv. byl projev významného člena strany. Jelikož to není daleko od nás, myslím si, že o pouti v Cotkytli je slavnostní mše sv. a nějaký ten stánek kolem kostela nebo na návsi.

Zborov slavil mši sv. mimořádně v neděli o sv. Janu Křtiteli s pozvaným hostujícím knězem. Nic víc, nic míň pouť nepřipomínalo. Byl jsem však tam na pouti jen jednou necelý rok po Antiochii a byl při mše sv. i křest. 

A tak by šlo pokračovat dál.

A letos tu máme Rejchartice s andělským kostelem sv. Michaela a Gabriela.

Když se tam plánovala Antiochia, tj. od r. 2009, přišlo tehdy na táborovou mši sv. hodně místních dětí. To dalo první impluz.

O Rejcharticích jsem slýchával i někdy před tím či potom. Nikdy před táborem jsem tam nebyl, ba, když se o Rejcharticích mluvilo, nevěděl jsem ani kde za tím Šumperkem leží (to to mám jen 23km, tedy mírně dál, než Maletín). A když se mluvilo, mluvilo se také ještě za existence farnosti, jako o mrtvé farnosti na úrovni Maletína, ba ještě hůř. Podle slov jistého duchovního tehdy jáhna ze Šumperka, když tam měla být bohoslužba, nikdo tam zpravidla nepřišel, tak se alespoň odhrnul sníh od kostela. Takže to bylo snad na úrovni Libouchce v Čechách, kde při měsíční mši sv. přijel kněz z varhaníkem, aby varhaník protáhl varhany - nevím, nezažil jsem to.

Pak asi před několika lety, avšak dříve, než r. 2009, bylo v olomoucké arcidiecézi zrušeno několik, asi desítka farností, převážně na Šumpersku, resp. u Hanušovic a Starého Města pod Sněžníkem. Mezi jinými byly zrušeny Rejchartice, Kopřivná, Vysoké Žibřidovice a Polkovice (u Kojetína).

Polkovice se tak staly první farností, kde jsem byl na Antiochii a farnost byla zrušena. Jak jsem se tak doslýchal, tak zrovna této farnosti to zrušení přispělo k víře, ale o tom nemá být ten článek.

Prapůvodní záměr, ke kterému se dostávám až po více, než tisíci slovech, která jste dosud museli přečíst, byl o pouti v Rejcharticích. Tak teď se k tomu už konečně dostanu.

Po r. 2009, kdy se začalo o Rejcharticích uvažovat jako o místě budoucí Antiochie přišel ten čas právě na letošní rok, který byl také druhým ročníkem rozšiřování andělských luk.

Jak potom při pouti otec Milan nastínil v homilii, nebyl to jediný úspěšný a krásný počin v tom kraji kolem Rejchartic a když jsem si to tak dával dohromady, je vidět právě zde, právě v Rejcharticích, se začíná těmto semínkům docela dařit.

V turnusu A Antiochie proběhly právě andělské louky. Na těch bylo moc dobře vidět, jak to v obci žije, když o něco dobrého pro obec jde. Tento turnus byl velice kontaktní a připravil tak řádně půdu pro další dva turnusy.

Antiošácký turnus B přišel o vodu a tam bylo krásně vidět, jak výborně se místní občané dokážou postarat o ty, kteří s nimi sdílí prázdninový čas - byla to atmosféra velké vzájemné pomoci, kterou jsem mohl jen mírně nadýchat, protože jsem tam tou dobou byl jen několik málo hodin. Kdo do Rejchartic přišel, nezůstal a nemůže zůstat nepovšimnut.

Ve třetím antiošáckém turnuse jsme zůstali stejně tak součástí obce a každý se s námi bavil. Hned od začátku mi bylo jasné, že to nemůže jen tak skončit.

Velice mile jsem byl překvapen tím, co všechno dobrého se v obci děje a jaká je tam skvělá atmosféra, ale hlavně mě nadchlo to, co jsem tušil už při prohlídce obce někdy v březnu letošního roku, kdy nám místostarosta Jirka říkal, že ty židličky v kostele se využijí jen na pouť a na půlnoční.

A během turnusu C a možná už mnohem dřív se ta pouť připravovala jako veliká oslava obce. Už tehdy mi bylo jasné, že se chci účastnit pouti ke sv. Michalu v Rejcharticích. Ještě jsem nevěděl, jak to udělám, ale věděl jsem, že to bude a že chci, opravdu chci.

Už během turnusu jsem vnímal, že tato pouť je pro obec velice významná a že vlastně všechno to, co Antiochia dělá, bylo připraveno již mnohem dříve. Dřívější, než misie Antiochie, zde byla misie této pouti, a proč to neříct nebo resp. nenapsat, misie Jirkova působení právě zde.

Toto jsem vnímal již v r. 2009, když jsme s celým táborem přišli do Rejchartic a otec Radek měl mši sv. pro děti. Viděl jsem, že Jirka je zde velkým evangelizátorem v Antiošáckém duchu přestože na Antiochii nikdy před tím nebyl. S nadsázkou by se dalo říci, že od té doby, co je Jirka v Rejcharticích, je v Rejcharticích Antiochie a v tuto dobu, kdy se Antiochia stala už to není jen nadsázka, ale potvrzený fakt.

Kromě Jirky velkou úlohu v Rejcharticích sehrál a sehrává stále otec Milan, který byl také při té pouti, o které se tady celou dobu snažím psát, ale po chvilkách už druhý týden se k tomu nemůžu pořádně dostat a jaksi píšu o kdečem jiném. 

Takže pouť v Rejcharticích v sobotu 4.10. 2014!

Na facebooku bylo vidět hodně pozvaných hostí. Také všichni Antiošáci byli pozváni. Připravovalo se to celou dobu velice kvalitně. Bylo jasně vidět, že do toho budou zapojeni všichni občané obce.

Ta moje osobní příprava byla v očekávání. Ještě v půli září jsem s jistotou kvůli nástupu na studia nevěděl, zda budu moci jet kvůli studijním povinnostem. Býval by to byl kromě příp. zdravotních obtíží můj jediný důvod k neúčasti. Ale nechtěl jsem si to připustit, tak jsem to nepřipouštěl.

Brzy po imatrikulaci jsem si zjistil rozvrh hodin a bylo jasno: mohu na pouť. Ne, že by nebyla škola, ale vyhodnotil jsem, že nejsem přísně vázán účastí, tak jsem se svobodně rozhodl pro absenci. Na pěší pouť na Sv. Hostýn, která se vypravovala z Drahotuš jsem ani neuvažoval, protože tu si nemohu ze zdravotních důvodů dovolit vzhledem ke své zraněné nožce, kterou jsem měl teprve čerstvě bez ztahovacího obvazu, a tak jsem měl volno i na FARCE.

Pak už bylo rozhodování jen nad technickými záležitostmi kdy a jak. Z mé strany to nebylo nepatrné rozhodování, protože v pátek jsem měl ještě pracovní povinnosti a neděli jsem nakonec také se uvázal do Drahotuš, takže mi z toho vznikla jen sobota, ale ta sobota stála za to.

Ale i ta sobota měla technická úskalí. Jedno z nich je doprava. Kdybych byl od pátku volný, moc bych nad tím nemusel uvažovat a mohl jsem přespat přímo v Rejcharticích, tak to bylo domluvené a stejně tak na neděli, jinak autobus jel jen ranní, příp. vlak do Rapotína a pak pěšky. Vzhledem k mým momentálním možnostem pěšky, jsem způsob pěškobusu musel zavrhnout.

Ovšem vyjet z Drahotuš by znamenalo také jisté obtíže, žakže jsem se rozhodnul navštívit rodný domov, kde už jsem delší dobu nebyl. Bylo to velice rozumné a vyřešil se mi tím i problém dopravy. Rozhodl jsem se, že svého malého synovce Martínka vezmu na originální pouť. Jistě ho to potěší a na koníčcích se rád projede a po delší době se také dostane do kostela na mši svatou. Jelikož brácha byl na tu sobotu v práci, vzal nás na pouť děda, tedy můj tatínek.

Pouť začínala oficiálně v 9:30. Když jsme v 10:30 přijeli, už tam bylo docela hodně aut a všechno se pořádně chystalo. Tak jsme si v rychlosti prohlédli, co nás všechno bude čekat. Bylo připravené pódium, několik stánku a plno lidí okolo. 

S kamarády a kamarádkami jsem stihl prohodit většinou pár zdvořilostních slov nebo si jen alespoň plácnout, některé jsem dokonce jen viděl. Všichni byli zataženi do poutě a její organizace, každý měl nějaký konkrétní úkol mezi něž patřilo i dobře se bavit. Čím více postupoval čas, tím více se v tom počátečně pěkném počasí množilo lidí.

Pak, protože jsem Jirkovi slíbil, že budu ministrovat, jsem se vydal do sakristie, abych zjistil, zda je něco potřeba nachystat a byl připraven se zapojit. Nebyl jsem sám. Otec Petr, kaplan šumperský, který byl hlavním celebrantem už to měl všechno zmáknuté a pak přišel ještě Kuba, ministrant šumperský a také otec Milan a už bylo v sakristii veselo a brzy jsme zazvonili ke mši svaté.

Překvapila mě naplněnost kostela, byl k prasknutí. Loď plná, kůr plný, presbytář taky plný, všechno připraveno k Boží chvále. Mše svatá vpravdě slavnostní a se širokým zapojením poutníků.

Po mši svaté se šel průvod ke kapli Panny Marie, cestou byla ještě zastávka u pomníku padlých 1. světové války. Všechno ve znamení modliteb, zbožná pouť. Teprve až po závěrečném požehnání právě u kapličky začal ostatní zábavný program. Co vlastně bylo v programu, tam mnohem více přehledu dá tato pozvánka: svatomichalská pouť

Hned ve 13:00 byl další koncert v kostele. Jelikož po mši svaté bylo třeba uklidit, tak jsem byl svědkem nádherného hlasu, který se připravoval na koncert. Kdo mě zná, ví, jak miluji koncerty, ale byl se mnou i tatínek a toho to nadchlo, tak jsme poslouchali hodinu koncert, opravdu překrásný koncert. A nebojte se, nebyl to můj rekord v poslouchání koncertu. Malý při tom usnul.

Před tím jsme se byli podívat na věži kostela. Musel jsem vyšlapat všechny ty schody a pak vzít malého na koníka, aby něco z věže viděl a měl z toho velikou radost. Na oběd nebyl jaksi čas. Jak skončil koncert, tak jsme šli projít náves, kde také tou dobou hrála živá hudba, tentokrát nějaké bubny, pak jsme šli stánek po stánku a krátce navštívili hospodu, kde jsme vyhodnotili, že je tam dost plno, tak jsme šli na koníky.

Čas tak krásně plynul v plné zábavě, že už se blížilo divadlo. Ale bylo mi jasné, že nemůžu zůstat, to by malý asi nevydržel, těšil se, že doprovodí strejdu k vláčku a pak pojede za maminkou. Tak jenom věřím, nebo resp. vím, že divadlo Rejchartický mlýn, na který jsem se tak těšil, dopadlo dobře, protože v Rejcharticích všechna divadla alespoň co o Antiochii vím, dopadala dobře.

Jistě mnoho by se dalo psát o tom, co se tam všechno dalo zažít, ale to je lepší přijet. Stejně jste si nedobrovolně přečetli již skoro 3000 slov. A tak příště určitě přijeďte a zažijete krásnou, originální pouť k pobavení ducha a k nasycení duše.

Já už jen mohu napsat, že pak jsme jeli do Šumperka, pořídili něco na uklidnění žaludků, abychom nebyli hladoví (ne, že by v Rejcharticích nebylo co jíst, ani nevíte, jak jsem se díval na ty opékané makrely, na které však tatínek ani Martínek neměli chuť nebo na kobásku u Procházků, kde zrovna bylo plno) a z tama do Zábřeha, odkud jsem odcestoval zpět do Drahotuš a malý Martínek k mamince a děda už domů.

Tak teď už se těším na setkání Antiochie: https://www.signaly.cz/podzimni-setkani-antiochie-2 

Zobrazeno 910×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Setkání Antiochie bylo. Psal jsem, jak se na něj moc těším. Bylo výborně připravené, ale mé těšení umenšené. Letos jsem měl z Antiochie takový pocit nedokončenosti, že čím víc se blížilo setkání, tím víc jsem přemýšlel, co tam asi budu říkat. Nakonec to zachránila prezentace, která mi dala i limit hovoru. Nehovořil jsem dlouho a doufám, že jsem nikoho nenudil. Měl jsem z toho setkání radost, ale také své osobní zklamání z jaksi nedokončeného díla. Sic jsme mnoho udělali, stejně si myslím, že mělo být více. Ne, letos se mě nechce o setkání psát článek sic bylo pro mě nakopnutím, ale spíše jsem slyšel, že se dělo mnoho dobrého, sám jsem byl jen v sobotu a projevoval nadšení z toho, co všechno udělali druzí a ta svědectví mě celkem bavila a pak ještě mše sv. a hry v Rejcharticích.

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio