Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Zase prvák, ale trochu jiný

Tak před nedávnem jsem psal cosi o prázdninách, co časem ještě budu aktualizovat, neboť ač už je pěkně dlouhou dobu školní rok, stále ještě zpracovávám prázdniny, ale režim už je školního roku.

Školní rok ve škole začíná 1. zářím. Jako již tradičně otce Petra a mě pozvala paní ředitelka partutovické školy a tak jsem se zas moc těšil na svoje bývalé žáčky, že je zase uvidím a že zas vymyslíme pár blbůstek na zahájení školního roku a bylo to tak. Doposud farní jídelnu zdobí růže, kterou dostali všichni pedagogové a kterou jsem svým žáčkům rád přislíbil s tím, že se o ni musí starat, jenže to tu růži pak nechtěli, tak mi zůstala.

Ještě před koncem prázdnin předstoupil před Pána kněz Kristův, P. Jan Szczurko po 86 letech pozemského života. Druhý školní den měl pohřeb, na který jsem přijel tak na akorát, jak to bývá zvykem s o. Radkem, kterýžto jako kněz přijel včas. Bylo to důstojné rozloučení s člověkem, který Bohu sloužil i v čase utrpení. Dokud mohl, slavil mši svatou. Stál jsem tedy při mši svaté vzadu v kostele a modlil se s ostatními. Neušel jsem pozornosti ministrantů z Lipníka a ani pozvání na trachtu, po které jsem měl namířeno na jedno krásné poprázdninové dobrodružství. Setkal jsem se s ministranty a cítil jsem se jako doma, jako by tady bylo mé místo.

Po konci prázdnin jsem se již před jejich začátkem těšil na školní farní výlet farností Dlouhá Loučka, Šumvald a Paseka, na který mě pozval otec Pavel. Těšil jsem se moc, ale byl jsem také docela rád, že mi to otec Pavel během prázdnin ještě připomenul. Moc rád se setkávám zvláště s jeho ministranty ze Šumvaldu a Paseky. To je i tím, že jsem od dětství na ministratnský kolektiv zvyklí a mám radost z každého takového setkání hlavně u oltáře a je dobře, když se vidíme i jinak, třeba na výletě. Tak jsme s malým autobusem farníků a dětí z náboženství z Šumvaldu cestovali od sv. Antoníčka u Blatnice přes Modrou až na Velehrad. Měl jsem velkou radost, že jsem si mohl po prázdninách konečně pořádně odpočinout aktivním putováním.

Dalším důležitým bodem hned prvního školního týdne byla arcidiecézní ministrantská pouť v Kroměříži. Celý srpen jsem věnoval tomu, abych pořádně pozval naše hodné ministranty, ale ač to vypadalo, že jich alespoň pár najde čas, přijížděl jsem nakonec na tuto pouť jako generál bez vojska a tak jsem se nechal překvapit tím, co bude a bylo to výborné. Potkal jsem zase spoustu známých, až takovou spoustu, že ne všechny jsem popravdě poznal, a docela mě to mrzí, že se mě stává, když mě někdo pozdraví, že se zavčasu nezorientuji a někdy mi ani nedojde, koho jsem vlastně potkal, ač poctivě přemýšlím a s jistotou vím, že jsme se někde vidět museli, protože on či oni se ke mě hlásí a znají mě. O to větší radost mám, když já někoho uvidím a poznám ho a takových setkání bylo také hodně. A když jsem tak přijel jako generál bez vojska, tak mi vojsko přidělili a dali mu číslo 35 a já jsem poznal další nové a prožil nejen slavnou mši svatou, ale i celé dobrodružství různých atrakcí pro ministranty. Udělal jsem pár fotek a některým pak bylo moc líto, že nejeli. Já ač jsem neměl vlastní kluky ministranty, cítil se jako mezi vlastními.

A já tu vlastně píšu o škole a přitom se zabývám jakoby úplně někým jiným, to bude asi nějaká deformace.

Tak pro mě začal akademický rok 13. zářím. Ano, toho dne se ze mě opět stal student a opět student 1. ročníku CMTF. Tento den si budu pamatovat asi hodně dlouho, protože průběh imatrikulace byl vskutku slavnostní, ne jak předchozí prvák, ač to taky nebylo tak špatný, bylo to alespoň trochu kratší, když jsme jen podepsali imatrikulační slib. Ano, se vší slavnostností. Paní děkanka, pan proděkan a také profesor, jež držel žezlo univerzity, ale jak jej nazvat si nepamatuji sic po státní hymě, kterou jsem prožil v pozoru, jako správný hrdý Čech, paní děkanka všechny řádně představila, načež jsme ji byli představeni také my jeden po druhém a pak k nám promluvila krátkým slovem načež nám pan proděkan přečetl znění slibu a my jeden po druhém jsme přistupovali k žezlu, řekli slůvko slibuji, podali paní děkance ruku a pak podepsali papír se slibem načež zazněla studentská hymna a půlhodina slavnosti, kterou začala naše studentská kariéra, tedy pro mě pokračovalal byla ta tam, ale v srdci zakořeněná až tak, že jsem maminku pozval na slavnostní oběd a prožili jsme takovou slavnostní chvíli společně jako už dlouho ne. Bylo mě moc dobře sic jsem po prázdninách stále ještě kulhal a po večerech vzdychal, že mě bolí nožka tím více, co jsem za ten den nachodil.

A netrvalo dlouho a po tom, co jsem měl první hodinu náboženství v tomto školním roce s Honzíkem v Drahotuších, jsem usedl zase do studijní lavice jako žák, zase jako prvák, ale ne obyčejný prvák, ale prvák propadlík.

Když je prvňáček ve škole, je to pro něj neznámé prostředí a možná se trochu bojí. Když já jsem zažíval jakýkoliv prvák, tedy první třídu ZŠ, následně pátou nové ZŠ, pak SŠ a nakonec dálkové vysoké, byl to vždycky velký zmatek. Nevěděl jsem, kam se pohnout, aby to bylo správně. Byla to veliká nejistota.

Popravdě řečeno ani tento prvák to nebylo pro mě lepší. Hned před začátkem roku jsem si uvědomil, že nevím, zda mám platnou studentskou kartu, tak jsem si o ni pro jistotu požádal, načež před imatrikulací jsem zjistil, že jsem nemusel, když jsem si tu předchozí ponechal, protože mi znovu platí ta předchozí. A pak jsem ještě vytratil někde fotky, tudíž jsem během týdne pořizoval nové, abych měl správné foto do indexu a pak jsem nevěděl, jak to bude s uznáváním předmětů a ač se předpokládalo, že jsem již zkušený, tak tady jsem v těch zmatcích ještě propadl, ale musím přiznat, že po fakultě jsem se pohyboval mnohem sebevědoměji, že už to tam znám.

Takže týden po imatrikulaci mě tedy čekalo další seznámení se s novým prostředím při vyučování a při veni sancte. Tak jako na začátku, když jsem se stal prvákem po prvé, přišel jsem až na veni sancte jako zbožný katolík k Panně Marii Sněžné nic nedbaje toho, že před tím byla první vyučovací hodina a už před mší svatou se ke mě hlásila spolužačka sic jsem nevěděl z kterého prváku, ale hlásila se, tak jsem si nepřipadal ztracený a pak si ke mě přisedla ještě paní profesorka z pedagogické propedeutiky, tak jsem si uvědomil, jak jsme si všichni známí před Kristem. A po oné mši jsem potkal své spolužáky, z nichž už mnozí jsou bakaláři a pokračují dál, někteří pokračují v jiné třídě a jak jsem zjistil při vyučování, kdy zpravidla na konci hodiny na radu sestry Markéty, jsem si šel pro podpis k uznání předmětu (s výjimkou religionistiky a Českých církevních dějin, které jsem z předchozího studia neměl, takže jsem tam stejně musel být), tak někteří z ročníku byli také dříve studující. Ano, už nejsem prvák po prvé a mám nějaké ty zkušenosti, tak kontakty se navazují velice dobře a hezky, mám co rozdávat.

Takže doufám, že moje studium bude aktivnější a efektivnější. Moc rád bych rozdával dál, co o Pánu načerpám. To vidím jako důležité poslání mého dalšího studia, které by mělo mít nějaký konkrétní směr.

 

 

Zobrazeno 837×

Komentáře

MarcelSubrt

Vojto-co by jsme si bez tebe pocaly-diky moc!!!

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Kdybych nebyl já, mnoho jiných lepších by se našlo.

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio