Víkend se spolubratry "Adventisty"

Stalo se, že se na faru do Drahotuš přihlásila početná (asi čtyřicetičlenná) skupinka mládeže z Brna z CASD (víkend na Krista, Krále). Osobně jsem se na tento víkend velice těšil, zvláště, když jsem si často dopisoval s Karlem Faltou - Bohu díky za Něj, protože jinak by to byla pro mě jedna ze skupinek mládeže, kteří chtějí prožít společný víkend a sami si jej organizují, takže komunikačně mě to tolik nezasáhne, mám svůj program, takže běžně jen zdravice, příp. uvedení do tajů naší fary. Takže tato skupinka se pro mě nestala běžnou skupinkou, ale skupinkou, na níž jsem se opravdu zvlášť těšil a to těšení stálo za to.

Velice jsem byl zvědav, jak chtějí prožít společný víkend, když velká část víkendu je vlastně sobota (od pátku večera). Dále jsem byl zvědav na jejich stravu - nebojte se, byla normální (možná trochu víc zeleniny, než je člověk zvyklý, ale fakt normální). A pak jsem si myslel, že bude trochu času na mezikřesťanský dialog a budete překvapeni, bylo a byl jsem sám překvapen kolik a s jakou velkou kolegialitou. Tolik tedy úvodem. 

Mládežníci byli celkem přesní, takže jsem je očekával a skoro nemuseli ani zvonit. Hned jsme se přátelsky seznámili, ukázali, co bylo třeba ukázat a nastala první chvíle komunikací v kuchyni. Byla to komunikace přátelská a byla vidět i přátelská společenská atmosféra mezi nimi. Jelikož však následující den pro mě začínal brzy, musel jsem to useknout v deset. Usekl jsem a šel spát. Jaké bylo mé překvapení, že jsem usínal v naprostém klidu. To je u málokterých skupinek, ale kdo mě zná, ví, že hluk mi na spánek nevadí.

Tak jsem usnul jako dřevo a ráno opět klid, další to překvapení pro mě. Tak jsem pokud možno v tichu opustil pokoj, vzal to přes kuchyni, abych si vyzvedl alespoň něco málo a jel na výlet do Olomouce k oslavám 950 let biskupství, kteréžto byly velkolepé a krásné. Ještě v kuchyni jsem zastihl službu, tak jsem o tom svém výletě v rychlosti popovídal a přijal od nich povzbuzení.

Co bylo v Olomouci by si zasloužilo samostatnou kapitolu blogu. Slavnostní mše svatá a vyznání víry, mnoho pozvání a také moje maminka, kvůli které jsem tam vlastně jel. Setkal jsem se také s hranickými ministranty, mládeží, spoustou kněží, seminaristů a  jiných známých, s každým několik slov. Ze dne otevřených dveří jsme zavítali jen do Sarkandrovky, jinak jsem byl spíše s maminkou a paní Hečovou z Luhačovic, bylo to i pro mě krásné odpoledne. Otec Petr mě potom odvezl spolu s hranickými mládežníky do Drahotuš, kde bylo další pokračování.

Právě vrcholila sobota. Stavil jsem se v kuchyni uvařit si pořádné kafe, zrovna, když probíhaly chvíle písní a chvály. Zjistil jsem, že mnohé jsou stejné a byl jsem i pozván do společenství, tak jsem se s radostí zapojil a bylo to krásné. Nebojte se, nestal jsem se Adventistou, zůstal jsem dál katolíkem.

Vrcholem toho bylo přivítání neděle. A to se mě velice líbilo. Prohlásil jsem, že to máme společné. Oni přivítali neděli a my jsme jeli na nedělní mši ("sobota s nedělní platností"), která byla v Radíkově v 17h. Měl jsem krásný pocit, že jedna bohoslužba skončila a hned následovala druhá. Žádná rivalita mezi námi, ale porozumění. A kde je porozumění, tam je i Duch Svatý.

Večer pak probíhal stejně jako včera, zase jsem šel brzo spát, že jsem byl unavený. No a když jsem šel brzo spát, tak se mě ráno nechtělo tak dlouze spát, takže jsem přišel v neděli zase o něco dříve a opět prožil část jejich společensví při snídani. Zapovídali jsme se trochu víc a povídali si i o vnitřku církve, o kazatelích, kněžích a apoštolské posloupnosti a opět žádná rivalita, ale porozumění.

Pak už byl čas, kdy jsme s o. Petrem jeli na bohoslužby a už jsme se nepotkali. Krásně uklidili faru a já jsem měl radost, že mi je Pán dal do cesty. Bůh žehnej i "Adventistům". Všichni jsme děti Boží.