Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Putovní tábor jako skvělá dovolená

21. 7. 2013 19:11
Rubrika: Tábory a akce

Bylo to už někdy v únoru, kdy mě P. Martin Vévoda, P. Kája Hořák a P. Pavel Hödl oslovili a pozvali na ministrantský putovní tábor do jižních Čech. S radostí jsem tuto nabídku přijal. Před sv. Josefem jsme se byli na ona místa podívat a někdy v květnu jsme se sešli v semináři, abychom ten tábor trochu probrali. Tam jsem poznal další osobnost tábora, budoucího bohoslovce Jožku.

Pak zbývala jen taková maličkost nemaličkost a to nějakým způsobem nachystat část programu tábora, který by obsahoval to, co si kluci prošli, motivoval je a při kterém by se zabavili a vytvořili spolupracující kolektiv, zjednodušeně řečeno táborovou hru.

A pak pokračovala cesta putovním táborem po internetu, abych se dozvěděl co nejvíce o místech, která navštívíme a vytvořil informace a otázky, které budou zodpověditelné a tak trochu zaručí, že si odnesou nějaké poselství místa, které navštívili a na podobné motivy zkusit vytvořit nějakou tu hru, která by se dala operativně měnit podle momentálního času a atmosféry na táboře, kterou vytváří každý jednotlivec v tomto nově vzniklém společenství ministrantů.

Pořád píšu o těšení se. To bylo skutečně veliké, tím větší, když se mi konečně 14 dní před táborem podařilo dílko dokončit a pár dní před táborem jsem se účastnil charismatické konference, pak si den odpočal a již v sobotu jsem jel za otcem Pavlem do Dlouhé Loučky, abych z tama vyplul na táborovou loď.

Jen jednu jsem měl starost, jaké bude mé přijetí, když jako jediný z týmu jsem prvoúčastník, nikdo mě nezná a kromě kluků z Paseky a Šumvaldu a některých rodičů ministrantů z okolí Štítů a části vedoucího týmu nikoho neznám. A ta starost byla hned pryč, sotva mě Kája představil již v autobuse. On je k tomu opravdu charismatik, umí všechno dobře říct. O to zodpovědněji a raději jsem musel vzít svůj úkol, se kterým mi však všichni od vedoucího týmu přes starší kluky - vedoucí skupinek až ke každému ministrantíku zvlášť pomáhali. Dobře jsem nasál atmosféru tábora. Jen jedno mě trochu mrzelo a to, že se mi nepodařilo poznat všechny kluky, ale jen některé výraznější mezi nimi.

A vůbec to nebyli největší dranti, jak se říká o ministrantech. Možná se něco málo nepěkného vyvrbilo, ale bylo to poklidné a v duchu spolupráce. Možná někdy byl nějaký malý vzdor, ale všichni poslouchali a podle možností dělali to, co se mělo dělat a to mi dělalo velikou radost. Na běžných táborech bývá mnohem více starostí. V tomto všechny moje starosti byli příjemné a nikoho jsem nemusel nijak okřikovat, drobnosti nepočítám.

Slovo vedoucího bylo bráno se vší vážností a když se někdy stala neshoda, hned se na to přišlo a dokázali jsme se dohodnout, jak to vlastně je.

Velmi se mě líbilo, že to byl skutečně putovní tábor a velice stál na modlitbě. Pro kluky bylo samozřejmé denně se účastnit slavení mše svaté, v kteroukoli hodinu se modlit, modlit se růženec, adorovat, zapojovat se do modlitby.

To byla atmosféra, nádherná atmosféra, ale o té už bylo napsáno dost.

Začali jsme tedy v pondělí 15.7.2013 v Hulíně. Tam se všichni kluci sešli; mě, kluky z Paseky a Šumvaldu přivezl otec Pavel, trochu nám trvalo, než jsme našli nádraží a otec Pavel pak faru, kde by zaparkoval auto. Před autobusem stálo řadu rodičů a kněží, mezi nimiž byl i P. Jiří Kupka, který je vícerektorem AKS Olomouc a má v diecézi na starosti kluky ministranty. Dal nám oplatky, každému ministrantu odznak ministranta arcidiecéze Olomoucké a požehnání na cestu. Pak autobus zavřel své dveře a otec Karel představil tým: P. Františka Sedláčka, P. Martina Vévodu, P. Pavlal Hödla a sebe samého, bohoslovce Vildu Pavlíčka, kterého jsem ještě neznal, ale mám pocit, že už jsme se viděli dávno před tím, než byl bohoslovcem, protože je ze Svitav a někdo takový toho jména měl po r. 2000 na starosti ministranty děkanátu Svitavy, Václava Škvařila, kterého jsem poctivě neznal a Jožku Hováda, se kterým jsem měl tu čest na přípravce tábora v AKS někdy v květnu a pak ještě na charismatické konferenci v Brně, pak našeho zdravoťáka Vojtu, jehož jsem vůbec neznal, kterýžto však znal pana Josefa Klimka ze Zábřeha a jenž měl dost práce, už proto, že některým klukům bylo při dlouhé cetě autobusem špatně, ale snad to brali sportovně a tábor přežili ve zdraví a samozřejmě také mě představil. Pak všem klukům rozdal krásné žluté kšiltovky (kdo mě zná, ví, že je div, že jsem si ji vzal, ale bylo to pro dobrý příklad klukům a tak jsem udělal svůj životní rekord 4 dny nošení kšiltovky). Následně všem klukům rozdal vysačky, kde byla důležitá telefonní čísla a zdůrazňoval, že i ty je třeba všude nosit. Následně jsme se pomodlili a opět dostali požehnání a náš autobus pokračoval směr Nová Říše, kde byla zahajovací mše svatá a navštívili jsme také významnou klášterní knihovnu, kde je 88 rukopisných svazků. Cestou tam jsme projížděli dlouhou kolonou a nabrali zpoždění cca 1h. První kluci, které jsem nově poznal v autobuse byli Olda, Michal, Ondra a Jakub.

V Nové Říši jsme měli mši svatou, kterou celebroval P. Pavel Hödl a ministrovali zvláště kluci z Paseky a Šumvaldu, ale i někteří další. Jožka krásně slavnostně zahrál na varhany. Pak nás otec premonstrát provedl klášterem. Kluci byli velice ukáznění a poslouchali. Pak byl konečně čas k obědu a k seznamovací hře, kde se kluci rozdělili do jednotlivých skupin, těch bylo celkem 6, v každé skupince 7 kluků z převážně různých končin diecéze, většina z nich na tom táboře už po několikáté. Každý si našel svou jmenovku, kterou měl nosit. Škoda však, že mnozí kluci již po převlečení druhý den jmenovku neměli, což ztěžovalo trochu komunikaci. Opět jsme pak nasedli do autobusu a již směřovali směr Štěkeň, kde jsme se ubytovali, povečeřeli a soutěžně si zahráli fotbal, načež šli všichni na večerní modlitbu, pak hygienu a uložili se ke spánku. U večeře jsem pak poznal z kluků ještě Vaška, Vojtu a Honzu, se kterými jsem každý den usedal k jednomu stolu. Možná moje škoda, že jsem místa nestřídal, možná příští rok to vytříbím, abych se seznámil fakt se všemi a každého mohl nazývat jeho krásným jménem. Patronem tohoto dne byl sv. Norbert a heslo bylo sv. Norberta: Být připraven ke každému dobrému dílu.

Byl večer a nastalo jitro, druhý den tábora.

Z rána po tom, co jsme měli soukromou modlitbu breviáře a rozjímání a někteří před tím ještě koupel, rozezněla se kytara a kluci jeden po druhém vstávali ke snídani. Modlitba byla společná u stolu, protože bylo třeba vyjet na další cestu, dnes do Prachatic, rodiště sv. Jana Nepomuka Neumanna. Cestou do kostela jsme viděli jeho rodný dům, který však je tohoto času v rekonstrukci, ale hlavně jsme viděli jeho kostel, kde byl pokřtěn a kde P. Martin Vévoda slavil slavnou mši svatou. Pak místní rodák nám velice zajímavě a poutavě pohovořil o sv. Janu Nepomuku Neumannovi a místní ochotné farnice nám všem připravili na místní faře výborný oběd a následně měli kluci krátký rozchod po Prachaticích. A pak zas šup do autobusu a zájezd ke stezce v korunách stromů na německé straně. Cestu autobusem zpříjemnila modlitba a film. Stezka v korunách stromů byla hodně zážitková a místní přírodní park s rozmanitou zvířenou byl i díky celkem teplému až horkému počasí zalezlý, takže zvířata, která jsme měli na plánu potkat, jsme nepotkali. Pak už byl návrat do Štěkeně a po večeři většina kluků chtěla hrát fotbal a druhá si chtěla odpočinout, takže jim to bylo dopřáno a vyvrcholili jsme modlitbou. Patronem dne byl, jak výše psáno sv. Jan Nepomuk Neumann a jak se kluci dověděli z ministrantského testu, jeho heslem bylo: Utrpení Kristovo, posilni mě.

Byl večer a nastalo jitro, den třetí našeho tábora. Skoro to tak vypadá, jako bych chtěl hovořit o stvoření světa, ale na to by bylo potřeba 7 dní. Jak moc toužili kluci po tom, aby ten tábor byl opravdu na týden a já bych jim moc rád dal za pravdu. Ty čtyři dny byly takové nádherné, že další tři by byli ještě nádhernější a možná bych je všechny poznal, ale má to také své složitosti. Takže byl večer a nastalo jitro, den třetí a tady je o něm povídání.

Ranní modlitba tohoto dne měla být na pokojích a skutečně byla. Když se řeklo modlitba, každý hned věděl, jak se k tomu postavit a tak se k tomu postavil tak, jak měl. Já jsem byl poslán na pokoj č. 12, který jako jeden ze dvou takových neměl ani vedoucího skupinky na pokoji (zatímco na pokoji č. 30 jsme byli 3, ale mělo to skutečně svůj význam, neboť to vlastně byli 2 pokoje a když jsem vyhlásil, že jdu spát, tak brzy byl klid, aby kluci mohli spát přes můj hlučný spánek), tak jsem tam přišel, abych je vzbudil a zvěstoval jim radostnou zprávu, že se budeme modlit. A byla to pro ně, tedy pro Vaška a Vojtu skutečně radostná zpráva a modlili jsme se opravdu jako společenství a pak si do snídaně ještě krátce povídali. Pak byla samotná snídaně a asi půlhodinová hra různých netradičních běhů a následně test ministrantských znalostí, který měl být včera, ale již se nestihl. To se ostatně stávalo občas, časy byly nastavené +/- 30 min., ale nebyl to žádný problém. Pak nás sestřička provedla místem, kde jsme celou dobu pobývali, zámkem Štěkeň, kde svůj život dožil také Karel Klostermann, od jehož smrti včerejšího dne uplynulo 90 let. Tento zámek je skutečně pokladem Štěkeně a sestřičky Kongregace Ježíšovy jsou zde od r. 1921 a také jsou pokladem tohoto místa. Patronkou nám tedy byla Mary Ward.

Dnešní odjezd byl trochu pozdější, jelo se do Českého Krumlova, kde byl nádherný zámek, kterým nás provedla průvodkyně. Kluci to pěkně ustáli a jako vždycky byli ukáznění. Po tom následoval rozchod za účelem hry po Českém Krumlově, kdy otec Martin rozdal skupinkám fotky s obrázky, které byly nalezeny na jistých místech a kluci je měli nalézt. Nebylo to jednoduché a někteří prošli mnoho kilometrů a našli jen něco. Starší vedoucí měli volno a mohli si konečně zajít na kafe, po kterém se mě již hodně stýskalo a také tam byl pořádný oběd, který se též stihl. 

U autobusu jsme byli opět včas s výše uvedenou rezervou a směřovali jsme do Kájova, kde mělo být veliké duchovní i tělesné občerstvení, které si zaslouží zvláštní odstavec. Toto poutní místo, kde sídlí sestry Křížovky nebylo daleko. Přijeli jsme tam a byla velká příležitost ke svátosti smíření, mezi tím byl sv. růženec a po tom ještě mše svatá, kterou u Panny Marie kájovské vedl otec Kája. Po tom pro nás sestřičky připravili táborák, při kterém jsme se opravdu posilnili na těle, jelikož párky byli velice dobré a tuším, že Vašek mi opekl párek přesně podle mých představ. Vyhodnotila se Martinova hra a už bylo třeba, abychom šli na adoraci, které předsedal otec Pavel a byla to nádherná večerní modlitba. Každý z kluků měl možnost jít k oltáři a přednést nějakou chválu, dík či prosbu před živého Pána Ježíše a vložit na rozpálený uhlík kadidlo. Kluci chodili celou dobu adorace jeden za druhým, takže jsem viděl, že není potřeba je v tom povzbuzovat a měl jsem radost, že mají tak nádherně rádi Pána Ježíše. Před tím nám místní pan farář něco podstatného řekl o poutním místě a na konci adorace nám zahrál modlitbu Zdrával Maria v Hebrejštině. Již byla noc, když náš autobus směřoval do Štěkeně. Kluci měli jít spát. Já jsem ještě chystal diplomy a promýšlel jsem si hru, o které měl Vilda správnou představu, že by měla být bojová. Vymysleli se tedy Pašeráci jako zkrácenina původně plánované hry a co jiného pěkného pašovat, než Hlaholici, kterou k nám propašovali Cyril s Metodějem, kteří byli patrony následujícího dne, jelikož se slaví 1150 let od jejich příchodu na Velkou Moravu.

Byla noc a následovalo jitro, den čtvrtý a poslední našeho ministrantského putovního tábora.

Mše svatá byla dnes hned po budíčku a předsedal ji P. František Sedláček, jako hosté byli dva kněží ze Slovenska. Včerejšího dne zadal o. František klukům úkol, aby mu napsali na kousek papíru, která věta či slovo je pro ně z Otče náše nejdůležitější a sám pak kázal o slovíčku jsi, o kterém Mons. Jiří Paďour, pastýř diecéze, jež nás hostila, rozjímal prý nejméně třičtvrtě roku. Otec František nám mnoho a zajímavě povídal o době komunismu, která byla opravdu nelehká, ale mnoho mě to inspirovalo k tomu, jak odolávat zlu, jež nás mnoho otravuje i teď. Po krásné mši svaté následovala snídaně, pak měli kluci čas na balení věcí a bylo třeba je dát již do autobusu a uklidit pokoje. Bylo náročné to stihnout za 20 minut, tak to někteří nestihli, ale s nějakým tím povzbuzením to stihli co nejdříve po té, aby konečně mohli začít pašeráci. Bylo vidět, že to kluky docela hodně baví a příští rok to ještě s organizačním vylepšením zajisté zopakujeme. Mezi tím ještě byli zjednodušené otázky, tentokrát jen pro dobrovolníky a jiní dobrovolníci viděli, co jsem neviděl ani já místní kostel a hřbitov, protože tam šli najít kněžský hrob a našli a odpověděli to skutečně tak rychle, že si stihli zahrát i ty pašeráky, na které byl čas zhruba něco přes půl hodiny. Pak to rychle vyhodnotit, což jsem dělal ještě během oběda a docela se to podařilo. Viděl jsem velikou snaživost všech kluků ve všech hrách i úkolech, které se během našeho putovního tábora plnili a za to jsem jim moc vděčný. Povzbudili mě i na náš farní tábor, kde některé věci ještě dlužím dopracovat. Po vyhodnocení jsem rychle poobědval a rychle se také sbalil, protože to bylo potřeba, abychom na poslední naši zastávce na zámku v Červené Lhotě byli včas. Zámek byl menší, než onen českokrumlovský, proto jsme byli rozděleni na dvě skupiny zhruba od posledních k prvním. Během cesty se ještě rozdaly diplomy jako takové malé památky na tábor. Růženec jsem zřejmě většinou prospal, ale byl jsem spokojený, že nám celý tábor fungoval a vnímal jsem to jako krásné Boží řízení, protože bez Boha by ministrantský tábor neměl ten správný říz.

Loučení bylo těžké, naráz klid a nikdo nikde. Jel jsem tentokrát sám vlakem do Drahotuš a přijel podle plánu v 21:30. Otec Radek mě čekal u vlaku, za čež jsem mu také vděčný, protože jsem za tu pouť celkem cítil namožené nožičky, ale šťastné celé tělo i duše.

Kdo toto všechno přečetl, přečetl 3180 slov. Bohu díky za tento čas!

 

Sdílet

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH) Nejsem dobrý fotograf, ale mnohem více a lépe fotili jiní, já jsem nafotil pouze tyto fotky: https://www.signaly.cz/fotky/56648

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio