Malé stádce

Opět po roce v Senici na Hané se konala ve vší skromnosti pouť Antiochie a jako vždy byla něčím neobyčejná a o tom bych docela rád napsal.

Seznam účastníků, proto malé stádce, se dal spočítat na prstech jedné ruky - Jarda, Vláďa,otec Petr, otec Radek a já. Nebyli jsme však sami a nebyli nepovšimnuti.

Sotva jsme přijeli, hned otec Petr na faře potkal sešlé společenství, kteréžto ho poznalo a pak jsme se všichni sdíleli o Antiochii. Při večerním společném sdílení přišel za námi i otec Tomáš.

Ráno byly ranní chvály s modlitbou se čtením. Byla to pohoda. Každý měl svůj breviář, byli jsme rozděleni na kněžský a bohoslovecko-laický chór, pěkná zvučná modlitba. Po následném posilnění těla jsme se bavili chvíli organizačně a pak měl Vláďa nádhernou katechezi o velikonoční sekvenci, kteroužto má vyvěšenou na svém blogu a opravdu stojí za duchovní prožití dokud jsou ještě Velikonoce.

Po následné přípravě oběda začala vlastní pouť, která se zkrátila na 5km kvůli nejistému počasí. Tím vlastně setkání vyvrcholilo a byl bych to tu zakončil, kdyby to další nebylo důležité a stojící za pozornost.

Vrchol byl tedy mše svatá v poutním kostele v Cholině. A počet poutníků se rozrostl o dalších 5. Při té mši svaté jsem hluboce cítil, že nejsme sami. Slavili ji oba naši kněží a otec Radek měl zajímavé kázání pro prázdný kostel, neboť nikoho neměl před sebou. Místní (pan kostelník a paní kostelnice) byli v jedné boční kapli, já a Vláďa v druhé a otec Petr a Jarda v kněžišti, nicméně za otcem Radkem. Zbývající 3 náhodní poutníci došli až po kázání a vydrželi tam celkem dlouho. Během mše se strhla lehká bouřka a tu jsem věděl, že je s námi celé nebe a ví o naši pouti.

Tato pouť Antiochie je pro mě také takovým zastavením v modlitbě. Vždycky mám čas na to, abych mluvil s Pánem mnohem víc, než normálně a prožívám to opravdu s Ním. Je to nové nakopnutí a nové povzbuzení a vůbec nevadí, že je nás zrovna málo.

Dnes je to týden, co byla ta pouť