Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Nejen týdenní ekumena

Tento článek je na rovině svědectví a i podle názvu rubriky, ve které se nachází, je jasné, že se snažíme o poctivé společenství mezi křesťany, kteří dokáží být zajedno, ikdyž jsou každý jiný. Proto prosím autorizované pokud chtějí dát jakýkoliv příspěvek pod článek, ať je slušný a nenabourává ekumenické vztahy.

Ještě tedy předesílám, že tento článek, přestože jeho vydání vyšel v den první ekumenické bohoslužby (z liturgického hlediska by byl asi správnější termín modlitby či setkání), jeho text byl aktualizován při vyvrcholení posledním setkáním v katolickém kostele. Fotky jsou v odkazu pod článkem a prvních pět je součástí toho článku. U fotek pod článkem je krátký komentář, který Vás může částečně uvést do dění jednotlivých setkání.

Začnu etapou příprav, protože právě tady začíná ten pravý ekumenismus, kdy se dozvídáme jeden o druhém, to, co jsme nevěděli a co je komu vlastní v tradici jeho společenství.

První takovou vlnou, o kterých tento blog psal bylo setkání 4 církví v husitském kostele v Drahotuších, které zorganizoval duchovní CČSH Vlastimír Haltof na 5. červenec 2012 v husitském kostele v Drahotuších. Do té doby jsme se totiž scházeli jen Husité a Katolíci zpravidla na pozvání katolické strany a bývalo to v týdnu modliteb za jednotu křesťanů v drahotušském farním kostele od r. 2006 tehdy ještě s panem farářem Josefem Bobrovským a v husitském kostele jsme po prvé byli na sv. Václava tuším r. 2008 a sešlo se nás kolem třiceti. Na toto historické setkání se sešlo tolik, kolik je popsaných na jiném místě blogu ve stejné rubrice - třeba si přečíst tento článek. I tomuto setkání předcházelo společné setkání duchovních, tentokrát místo drahotušské katolické fary na evangelické faře v Hranicích. Pozvání přijali všichni oslovení duchovní a velice nás to sblížilo.

Tak v době adventní 2012, asi měsíc před první ekumenickou bohoslužbou, bylo to tuším kolem sv. Lucie, zda-li ne dokonce přímo na tuto památku, viděl jsem jako potřebné se opět domluvit na společném prožívání ekumenických modliteb, které podle již domluveného kalendáře měli začít u evangelíků právě v neděli 13.1.2013. Domluva byla jasná na 2.1.2013 opět na evangelické faře, pozvali jsme se k Pavlíně. Tehdy se podařilo po předchozích přípravách nachystat témata a průběh všech tří bohoslužeb, ale především, což bylo velice pěkné, se vzájemně sdílet, takže jsme Pavlínino obydlí opouštěli až v pozdních nočních hodinách a kdo mě zná, ví, jak už jsem k 10. večerní potřeboval to vzít rychlým šupem do hajan, abych měl ještě šanci usnout.

Při tom setkání jsme se více poznávali i ve svých postojích a více nahlédli do svých tradic. Bylo také třeba ještě poznat Církev bratrskou, tak nás Laďa pozval na druhý den do jejich církve. Toto setkání bylo opravdu vynikající. Začátek byl podivuhodný, neboť jsme ani řádně nevěděli, kde je modlitebna a tak se stalo, že jsme hledali každý někde úplně jinde, až se podařilo, že jsme se skutečně setkali. A čas rychle běžel a pořád bylo o čem vykládat, že jsem byl rád, že jsem ještě ráno si nachystal hodinu náboženství, protože z předpokládané půlhodinky jsme málem vydrželi až do oběda. Před obědem jsme ještě navštívili evangelický kostelík. Na úrovni mezi lidských i mezicírkevních vztahů jsme se najednou stali známými.

No a konečně se dostávám k první bohoslužbě, kdy se nás sešlo něco kolem šedesáti u ČCE na Šromotově v Hranicích. Opět stejná sestava duchovních - tedy Pavlína za ČCE, Vlastík za CČSH a Laďa za CB a samozřejmě otec Petr a otec Radek. Tématem bylo kráčet v rozhovoru a vodítkem byly všechny texty z Písma vybrané, především evangelium o učednících putujících do Emauz, před tím čtení ze Skutků apoštolů tuším o letnicích a z 1. Mojžíšovy o zmatení jazyků - tak mě to přišlo tématicky dobře sladěné i podle toho, jak děti v náboženství učíme, že když lidé stavěli Babylonskou zeď, přestali si rozumnět a při letnicích si opět rozumí, když apoštolové zázračně mluví mateřštinou každého poutníka.

Po stránce písní jsem byl docela unešený, neb jsem zjistil, že bych si klidně rád některé evangelické písně opsal, po stránce bohoslužebné všechno fungovalo a bylo tam teploučko. O veškeré fungování se postarala Pavlína, která celou tu modlitbu vedla, o. Radek kázal, Petr vydal svědectví, četné množství farníků se zapojilo do proseb, ostatní duchovní četli čtení a v závěru pozvali osobně na další ekumenické modlitby a ještě po 75 minutách to neskončilo, pokračovalo se dále v podkruchtí společným občerstvením, kde se tvořily opět skupinky.

Škoda, že to nikdo nefotil. Já jsem nad foťákem přemýšlel, ale nakonec jsem to vzdal, protože už nějaký ten týden bojuji se zánětem v ruce. Ale přece jen pár fotek ze závěru jsem nafotil do svého mobilního telefonu a podařilo se mi to stáhnout. Tak tady jsou.

 

Pokračování tohoto seriálu bylo v pátek 18. ledna v Církvi bratrské v Hranicích. Nebyl to kostel, ale pronajaté prostory upravené v krásnou moderní modlitebnu, jak ostatně můžete vidět níže z fotografií. Toto setkání měl na starost Laďa a jeho sbor. Když jsme přišli půl hodiny před začátkem, vše bylo už v plném proudu a chystalo se vše proto, aby všechno dobře a přátelsky proběhlo.

Kdo se chce podívat na průběh setkání či se jednotlivé části pomodlit, přečíst či prorozjímat, dávám zde odkaz na spracovanou bohoslužbu. Může být i dobrou inspirací, ale příští rok bude zase nová.Ekumenická bohoslužba 18.pdf

Téma bylo kráčet jako děti země a k tomu i příšlušná čtení, kázání a svědectví. Jelikož otec Radek měl v Drahotuších mši svatou, nebyl tam přítomen a tak čest číst druhé čtení jsem měl já - po prvé na půdě jiného církevního společenství.

Petr měl krásné kázání, což je opravdu výborná katolická myšlenka, když chci pochválit kazatele, tak mu řeknu, že měl krásné kázání. Vím o čem, ale blog by pak byl nečitelný, kdybych to tu všechno napsal. Navíc to tak zní jako samochvála katolíků.

Pavlína měla úžasné svědectví ze své a dceřiny pouti do Taise. Měli jste ho slyšet. Bylo oslovující a krásné, jak to společně prožívaly matka s dcerou a jak se spoustu věcí krásně naučili.

Potom po přímluvách, Otčenáši, požehnání a písni bylo společné posezení u velkých dobrot a následně mě Laďa dovezl na nádraží, abych se stihl vyzpovídat (pro konzervativní katolíky připomínám, že společenství s jinokřesťany není hřích, tudíž nepatří do zpovědi). Díky Bohu za toto setkání.

No a v neděli 20.1. jsme se sešli u sv. Vavřince. V tom budu asi nejstručnější, aby to neznělo jako samochvála, ale jak jsem se tak potkával a bavil s věřícími, bylo z těchto všech setkání nejen nadšení, ale veliká radost z vzájemného sbližování. Při tomto setkání byl přítomen také P. Stanislav Trčka a Bohu díky za to, že přijal toto pozvání nejen proto, že konečně mohl poznat sousedy a také jsme mile překvapili našeho jáhna Jaroslava Strnadela, že jsme jej aktivně zapojili a tedy seznamování bylo mnohem širší.

Měl jsem pocit, že na všech těchto setkáních se vždy stupňoval počet těch, kteří přišli se s námi společně modlit. V Drahotuších jsme to měli o překračování hranic a svědectví podával Vlastimír Haltof ze své vlastní církve a zkušenosti z pastorace, kde neustále hledá cesty jak Boha přiblížit dnešním lidem i v rámci jeho církve.

Kázání velice silné a působivé měl Ladislav Melkus a v něm se vrátil i k církvi, která provázela týden modliteb za jednotu křesťanů, k církvi v Indii, k trpící církvi. O tom mluvil též ve svém shromáždění a tady nám to rozvinul také do mnohých konkrétních věcí, které můžeme dělat my, každý z nás, k nimž nás vybízí náš Pán v textech, které k tomu byly přečteny. Zastavil se u každého. No a abyste měli ještě větší představu o tom, jaké to bylo, přikládám i zde, tentokrát v jiném formátu průběh setkání "u katolíků" Ekumenická bohoslužba 2013.doc

A aby to nebylo všechno, tak nás Vlastimír ještě zve do svého husitského sboru a otec Petr za týden všechny k oslavám svých 40. narozenin a my všichni na společenský večer farností kolem Drahotuš ve Velké. A tím končí tento výklad.

Zobrazeno 1309×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Skoro bych v článku nepokračoval, ale přesto budu. Nicméně nabízím fotky a pod nimi komentáře. Atmosféra se dá těžko vyslovit, byla vždy opravdu vroucí a bratrská a setkání nebude konec, budou pokračovat a pokračují v přátelkém duchu, ne ve vyhledávání jaké má která církev bludy. https://www.signaly.cz/fotky/54488

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio