Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

18 let ve společenství

Dnes je tomu 18 let, co jsem se s láskou zavázal denně modlit růženec na úmysly Rodiny Neposkvrněné. Od té doby denně je za mě sloužena mše svatá ve Fatymě a denně se mám formovat právě touto nádhernou modlitbou.

18 let je jistý předěl v životě člověka, alespoň u nás. Dá se to považovat za věk dospělosti. Od té doby jsem se vlastně stal dospělým.

Být dospělým je zajímavá věc. Zjistil jsem již v těch svých osmnácti, že to není tak jednoduché, ikdyž jako správný puberťák jsem se na to docela těšil. Říkal jsem si, jak to bude nádherné, až budu konečně dospělý.

Jak je to nádherné, vím už teď ve 34 letech. A bude to ještě nádhernější, čím budu starší, ale je to jinak nádherné, než jsem si myslel, když mi bylo 18 a byl jsem posléze i čerstvě biřmovaný křesťan. 

Křesťané přijímající svátost křesťanské dospělosti to mohou mít zajímavé. Mohou být dospělými klidně v patnácti, když přijmou tuto svátost nebo nemusí být dospělí nikdy, když nějak zapomenou jít ke sv. biřmování.

Dneska však slavím něco úplně jiného. Možná bych to nazval dospělostí v modlitbě. Když jsem byl prvním rokem členem Rodiny Neposkvrněné, byl jsem nadšený jako malé dítě, když přijde na svět a poznával jsem kouzlo modlitby růžence. 

Jako sedmiletý v tomto společenství jsem se modlil dost hluboce, asi jako školák, který se učí abecedu a všechno mu dlouho trvá. V 10 letech jsem si možná už víc uvědomoval, že půlhodinový závazek denně není zas tak jednoduchý. Jako 15 letý puberťák jsem se snažil vracet ve zbožnosti k této modlitbě, která pro mě začínala být někdy dlouhá, někdy odbytá, však se to modlím skoro každý den.

A dnes jsem 18 let v tomto společenství a uvědomuji si, jak mě tato modlitba posiluje a vede. Za tu dobu jsem se stal také členem živého růžence a to ve farnosti a také za Antiochii. Od minulého roku jsem zřídka kdy zapomněl se růženec pomodlit a když to bylo těžké, tak alespoň desátek. V tom si však uvědomuju, že jsem jako miminko, když mu zrovna nechutná jídlo: Tak za maminku, za tatínka, za misie, za farnost, za sebe, za bližní a jde to.

Pořád je v modlitbě co poznávat, jakožto i dospělý den ode dne poznává víc ze života, tak i ten, kdo se modlí, den ode dne víc poznává dobrého Boha. Bohu díky!

 

Sdílet

Komentáře

SpeedyRESCUE Diky moc za clanek! :-)

maxmilian Díky za svědectví brácho... já mám zas + - 18 let od obrácení, a také je zajímavé sledovat chronologii vývoje mého křesťanství a vůbec víry v Boha... Od prvotního nadšení, zamilovanosti a přehnané kritiiky k důvěrné odevzdanosti do laskavé náruče Boží lásky a milosrdenství...

Vojtěch Hýbl (VVRH) Jsem rád, že se líbí toto maličké svědectví i na Signálech. Kéž nás Pán stále posiluje a vede, abychom směli tvořit to společenství, na které se všichni těšíme a proto se s láskou modlíme.

verbum ahoooj moc krásné svědectví... a díky za článek... také to tak prožívám...
+ Martin

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio