Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Výroční setkání Antiochie po 20 letech - svědectví

Moje svědectví ze setkání Antiochie po 20 letech

 

Není to citace, jen nastínění tématu, o kterém jsem hovořil. Hovořil-li bych o 17 Antiochiích, z nichž svědectví by se dalo vybrat opravdu z každé, i z té, které jsem prožil „méně“.

 

Bylo to tedy o tom, jak jsem Bohu říkal ne a nakonec se z toho stalo ano.

 

První moje ne, bylo takové malé ne Antiochii. Nebylo to úplné ne, vždyť o Antiochii jsem věděl již něco málo před tím nejméně z jednoho ministrantského setkání ze Semináře. Toto moje ne bylo motivováno tím, že se necítím na to, abych to konal.

 

Z tohoto mého ne, které bylo pomyslně vyřčeno v tom, když nám tehdy biřmovancům P. Radomír Šidleja Antiochii nabídl, mě sám otec Radek vysvobodil, když často mi připomínal, abych se na Antiochii přihlásil. Já jsem měl někde přihlášku odloženou, tak jsem ji časem vyplnil a těšil se na to a zároveň se děsil, co z toho bude. Od té doby jsem za 17 let nevynechal Antiochii ani jednou. Kdyby mě otec Radek pořád „neotravoval“, kdo ví, zda bych byl, co jsem. Na první Antiochii bylo jedno z hesel: „Za všechno může Radek.“ Už asi víte proč.

 

Další ne, které jsem na Antiochii řekl, řekl jsem ještě vůbec před první Antiochií a to bylo: Pokud nebude někdo chtít, nikomu o Pánu Bohu nic neřeknu. Možná jsem se prokecl snad ještě na první Antiochii, ale to si zřejmě má první oběť ani nepamatuje, Bohu díky za to, byl jsem tehdy ještě dost nerozumný, bylo mi teprve 19.

 

Nicméně opravdu se toto ne prolomilo v roce 2008 na Antiochii v Ryžovišti, kde mohu citovat ze svého deníčku: „Po večeři zabavujeme příchozí mladé, ale Duch mě táhne hned po druhé hře pryč, abych se šel projít, k čemuž nedojde, neb si mě pro změnu ti, kteří se mnou hráli fotbal zvou na chodník a vytáhnou ze mě s obrovským zájmem svědectví víry, což se mě na Antiochii za celých 13 let nikdy nestalo, ale Bůh vede každého, jak sám chce, tak Martinova zdánlivě kontaktně neúspěšná cesta po Ryžovišti s růžencem v ruce našla svůj konkrétní užitek.

 

Mimochodem ty mladé musel vidět, šel jen kousek přede mnou a nebyl sám, kdo je viděl, než si mě „vytáhli“. Tou cestou šel také Petr, sám to přiznal, a já až jako poslední.

 

Toto svědectví víry mi dalo sílu k tomu, abych se vrátil mezi Antiošáky a na závěr programu na hřišti, který nespočíval v ničem jiném než v Twistru a králi střelců, pozvat všechny na večerní modlitbu.

 

Možná i zásluhou turnusu B, ale především milostí Boží se to setkalo s velkým zájmem, takže jich bylo málem víc než nás. Byl i Pavel, kterého jsem pak doprovodil domů, načež jsem se dobýval na kolečko, po kterém se šlo spát.

 

Ještě se vrátím k tomu svědectví. Možná by Vás zajímalo, co jsem říkal. Možná bych to neměl až tak naplno zveřejňovat. Tak alespoň lehce:Byl jsem dotázán, co mi dává víra a proč jsem věřící.

 

Začal jsem tím nejjednodušším: Víra mě vlastně živí. Odpovídal jsem pravdivě a bezelstně na všechny zajímavé otázky. Byl jsem sdílný i v osobních věcech. Bylo mi jasné, že tady nemá cenu si něco vymýšlet a dělat se hezčím.

 

Je třeba se nechat vést Duchem svatým, v duchu se modlit k Duchu sv., aby mi dal sílu. Jsem věřící a mám rád Pána Boha a to je to potřebné svědectví, které by mělo zaznít. A jsem taky normální a občas chybuji, jsem „žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků“.

 

Především mám rád své bližní jako sebe a to je dobré, aby z dobrého svědectví vyznělo také. No, nevím, jestli se moc nevychloubám a jestli je to všechno pravda. Být nástrojem Božím je perfektní věc.“

 

Třetí takové ne mě občas provází. Je to věc výběru. Když jsem na Antiochii začínal, bylo dobrým zvykem, že se o místě Antiochie nevědělo veřejně. Ó, jak velkým překvapením pro mě byl Maletín, farnost, kde jsem poprvé ministroval biskupovi při děkovné mši za opravu kostela. Jak velké to pro mě bylo překvapení, když jsem zjistil, že zde do kostela téměř nikdo nechodí. Přesto však ne všechny Antiochie mě zůstaly utajené a tak jsem měl občas pokušení k výběru.

 

To první přišlo již v roce 2000 ve výběru mezi Vyšehořím a Cotkytlí. Tehdy jsem dal přihlášku na poslední chvíli o. Radkovi s tím, že chci do Cotkytle a on to tak v semináři, kde o tom bohoslovci rozhodovali vyřídil. Dal jsem tím vědomě a důvodně ne Vyšehoří, přestože, jak uvádějí mé deníčky jsem i tuto Antiochii občas navštívil na kole. Tak jsem půlku Antiochie v Cotkytli prokulhal, abych věděl, že Bůh ví víc, než já a že bylo rozhodně pokornější poslání, které by dopadlo možná stejně do Cotkytle, ale nebylo by to moje rozhodnutí, moje ne tomu druhému.

 

Poučen tedy pro jeden rok touto věcí, jsem hned následující rok byl vědomý výběr mezi Zborovem a Olšany. Tehdy kvůli Malé Antiochii, se kterou jsem zažil spoustu dobrých zkušeností (i těch zlých), jsem se na Antiochii po prvé nepřihlásil. Nedával jsem ne Antiochii, ale neměl jsem ještě vyjasněný průběh prázdnin, jak ostatně mnozí jiní Antiošáci, o kterých jsem taky věděl, že se občas nepřihlásí a přijedou. Vyšel mi tedy čas na turnus D, který ještě tou dobou měl přízvisko „marmeládový“ a jemuž jsem právě kvůli marmeládě říkal vždy ne, ne však tehdy, abych neřekl ne Antiochii. Zavolal jsem otci Radkovi a v srdci měl touhu jet do Olšan. Otec Radek mě však v prvé řadě poslal do Zborova, sic mi ponechal věc výběru, nicméně jeho poslání znělo do Zborova a rád jsem ho poslechl a bylo to velmi dobré.

 

Rychle však jsem zapomněl na to, jak dobré je poslechnout pokorně poslání a hned následující rok jsem naprosto nepokorně si vymínil, že půjdu na Antiochii kamkoli jinam, jen ne do Rychnova. P. Petr Utíkal mě tehdy vyslyšel, přijal moje důvody a poslal mě do Polkovic. Otci Radkovi se to moc nelíbilo, protože viděl to, že v Rychnově jsem již před Antiochií pravidelně pomáhal na faře spíše jako výhodu, abych byl právě v Rychnově, kde mě P. Petr Utíkal původně posílal, než mé poslání tedy změnil. Odnesl jsem si z Polkovic jizvu na levém ukazováčku a tak často modlitbu právě za tuto první farnost z Antiochií, na které jsem byl a která byla zrušena po Antiochii. Pomyslný výsledek nijak rozhodující byl ten, že moravská Antiochia 2002 neměla žádné viditelné účinky ani v Rychnově ani v Polkovicích. Jak by to dopadlo, kdybych přijal poslání do Rychnova, nevím.

 

Takových ne, které Pán změnil na ano bylo ještě spousta. Jelikož jsem dostal tu výsadu a mohl vést turnus C v Olbramkostele, na kteroužto výzvu Vládi Zemana jsem kladně odpověděl s tím, že bych rád alespoň nějakého nezkušeného bohoslovce, dopadlo to tak, že jsem začínal jako vedoucí sám a Vláďa mi přišel pomoci osobně v druhém týdnu, byla i tato Antiochia obdařena mnohými ne, ze kterých potom ano se stalo.

 

První tedy bylo ještě před mým vedením, když přišla pozvánka na pouť do Hlubokých Mašůvek. Říkal jsem si, že Antiochia není od toho, aby vyplňovala skupinu mnohých poutníků. Nakonec sám Pán mě přesvědčil, že putovat na dobrý úmysl za olbramkostelskou farnost je jedna z možných a krásných obětí, kterou můžeme dát a ač ještě ráno oné pouti znělo moje ne, již dopoledne se to změnilo na ano a šli jsme všichni.

 

Pak také další ne bylo, když naši předchůdci prožívali pondělní mše svaté na pláži vranovské přehrady na střeše hospody Štika. Vůbec se mi nelíbilo prostředí. Když jsem si však uvědomil, že je svátek Proměnění Páně, putují tam olbramkostelští farníci, kterýžto tedy by nešli na pobožnost se sv. přijímáním, která nemůže nahradit žádnou oběť mše svaté a byli ochotni nás všechny vzít do aut, bylo hodinu před tím rozhodnuto, že využijeme tohoto pozvání a Pán nám vynahradil nevhodné prostředí slavení mše svaté hojnými duchovními zážitky, vždyť člověka nic zvenčí poskvrnit nemůže, jen to, co vychází z jeho nitra ho poskvrňuje. Jelikož však se přehnala bouře, která nám též dělala atmosféru posvátné liturgie, za ni následovala další a podle slov P. Marka jsme všichni zmokli, měli jsme opravdu mnoho zážitků, které jsme ještě dlouho rozdávali i prostřednictvím promočených peněz, které byly mokré ještě celý týden, takže bylo co vysvětlovat i prodavačům.

 

Jiné však ne, které bylo v Olbramkostele bylo ne rozdávání po domech čehokoliv. Nebyla to moje neochota, ale poznal jsem skutečně, že k tomu nás Pán zde nevolá. Vždyť z rozdávání třeba pozvánek na Antiochii vždy plynulo mnoho zážitků a i naši předchůdci z turnusu A a B si to vyzkoušeli. My však jsme se rozhodli dělat jiné věci pro Pána a osobně jsem vnímal, že k tomuto nám Pán nedává ani dost času, abychom takto konali.

 

Možná v tom říkání ne Bohu často můžeme vidět Boha, který nás vyzývá: „Řekni ano.“ Maria nám také dává výzvu z Káně Galilejské: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ A tak rád udělám, co nařídí mi Pán.

Zobrazeno 1184×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio