Setkání Antiochie po 20 letech - průběh

Setkání Antiochie po 20 letech – Vranov nad Dyjí 1. září 2012

Před setkáním – pátek 31. srpna

Ráno v 8:00 jsem byl na mši svaté v Hranicích a dále vykonával svou práci pastoračního asistenta především v přípravách na neděli. Skoro na vteřinu přesně, jak bývá u P. Stanislava Trčky zvykem přijel na faru do Drahotuš, vzal jsem věci a za modlitby růžence jsme mířili směr Vranov nad Dyjí se zastávkou v Prostějově, kde jsme přibrali Radima, Dalibora a Petra. Ve Vranově nás uvítala Martina a členové turnusu B Olbramkostel pod vedením Honzy. Dlouho do noci jsme pak prohlíželi donesené kroniky Antiochie, povídali různé zkušenosti z prázdnin a prohlíželi se i mé sepsané deníčky. Nebyla to jen atmosféra vzpomínání, ale skutečné společné sdílení, které se vlastně neslo celým setkáním Antiochie. Jen za účelem dobře strávené večeře jsem s bratranci navštívil místní restauraci. Byl klid a pohoda.

Vlastní setkání – sobota 1. září – 1. v měsíci; první svaté přijímání

Ráno po probuzení platilo pozvání P. Marka na ranní chvály, které byly v 7.10 v kostele. Mnozí další vstali již na pozvání Vládi na modlitbu se čtením, která se konala na faře v 6.45, načež po rozjímání, kteréžto bylo až téměř do 8:00 se spontánně zasedlo ke snídani a pokračovalo ve včerejších rozhovorech, které byly obohaceny ještě o příjezdoucího Vláďu se synem, který nám povyprávěl o tom, co Antiochii předcházelo a potom také P. Petr Bulvas, který mezi tím přijel se s námi o mnohé podělil. Všichni poslouchali a případně přidávali.

Pak nastal čas přípravy na slavení. Inu, kdo uměl zpívat, nachystal si liturgický zpěv, kdo číst, čtení a kdo se uměl slušně modlit růženec, tedy já, šel se modlit nejdříve svůj, ale potom i veřejně, aby na slavnostní mši svatou, kterou celebroval P. Petr Bulvas a při níž Anička, hojná to navštěvovatelka turnusu A a B v Olbramkostele přistoupila po prvé k sv. přijímání.

Při mši svaté koncelebrovalo dalších 5 kněží a jáhen František Řezníček. Mezi kněžími P. Karel Janečka a P. Rudolf Repka, další nevím. Později dorazili i ti, kteří do té doby byly na dovolené na Korzice P. Radomír Šidleja, P. Petr Utíkal, P. Pavel Vágner, P. Lumír Tkáč. Účastnilo se ji na 40 dalších věřících, kteřížto většinou měli něco společného s Antiochií.

Mezi bohoslovci Jan Berka a Vladimír Zeman. Mezi známými kromě výše zmíněných z turnusu B a C Olbramkostel, katechetka Markéta i Magda, Vlaďka tehdy Chvátalová, Helena tehdy Macurová, Martina, která jezdila převážně do Čech, Tomáš Maxmilián Gottwald, Pavel Bleša, po telefonu František Moravčík a další, jejichž jména si už přesně nevybavím.

Po této slavnostní mši svaté zazněla důležitá svědectví těch, kteří na Antiochii něco znamenají, tedy P. Rudolfa Repky, P. Radomíra Šidleji, P. Karla Janečku a dalších mnohých. Píšu tady svědectví, byla to opravdu svědectví, ne nějaké nostalgické vzpomínky. Většinou ta svědectví byla velice obohacující a neopakovatelná, tedy měla i sílu sdělení.

Poslední z nich před obědem svědčil velmi nenápadně Vláďa Zeman jakožto vedoucí Antiochie ze strany bohoslovců, kterýžto mi dal nepřímo na vyjasnění, že nemohu nepromluvit (nebyl první, mám pocit, že těsně před tím byl br. Maxmilián, který též svědčil o Antiochii Maletínské - C96, která pro něj byla nejvýraznější podobně jako pro mě). Na Vláďovu výzvu, kdy vzpomněl mimo jiné, jak jsme se modlívali Anděl Páně v Rudné pod Pradědem, kde často zvonění předcházela krátká katecheze pro děti, které společně vystupovaly na věž, jsme se ono Anděl Páně pomodlili. Následoval pak oběd, kterýžto byl gulášový, tak jsem šel opět radši obědvat do hospody mimo jiné, abych si připravil nebo trochu promyslel případné téměř nevyhnutelné, i ve skutečnosti nevyhnutelné, vlastní svědectví.

Po obědě, který byl doporučen také prožít ve vzájemných rozhovorech, následovala podmětná přednáška P. Marka Dundy o nové evangelizaci. Tato přednáška byla vyslechnuta s plnou pozorností a opět zavdala mnoho dobrých podmětů.

Po přednášce opět nastala nová plejáda dalších svědectví a po telefonickém svědectví Františka Moravčíka, mého prvního vedoucího na Antiochii a též po Vlaďce Chvátalové, která mě také provázela první Antiochií, takže z první Antiochie mé 4 jsme byli nějakým způsobem fyzicky přítomni, což jak v kronice turnusu našeho jsme zjistili, bylo nejvíce čtvrtina onoho turnusu, chtěl jsem tedy s opravdovým chtěním vystoupit, přestože před tím jsem nechtěl takto učiniti, ale Duch svatý dal, že se našli ještě nejméně 2 rychlejší zájemci, kterýžto vydali další pochvalné svědectví, jež mě nabudila ještě o to více.

Nevěděl jsem mnoho, co řeknu, nicméně na téma, jak Bohu říkat ne, mluvil jsem plynule a dlouho, takže moje svědectví bylo z těch nejdelších. Byli totiž tací, kteří krásné svědectví vydali několika málo smysluplnými slovy. Po mě ještě několik dost jich mluvilo, takže řečníků bylo nejméně 25 na toto krásné téma a i na případné WC se šlo velice těžko, protože o důležité mohlo se tím přijíti. Nakonec velice krásně a většinou krátce mluvili další, z nichž mnohé otec Marek vyzýval a každý rád šel na jeho výzvu, kterážto vždy dobře byla řečena.

Vystřídal se tak celý turnus B Olbramkostel, pamatuji –li si dobře jména, jakože nevím, zda dohromady je všechny dám, byli to Honza, Martina, Markéta, Barča, Věrka a z našeho tehdy ještě pětičlenného turnusu z jedenácti nás, díky turnusu B, jež bez jedné celý se tohoto setkání účastnil až na 2. místě v procentuálním zastoupení antiošských turnusů jsme tak byli, kromě mě a Vládi předtím, potom promluvil Petr, kterýžto jako jeden z posledních svědectví vydal.

Po této velké plejádě svědectví rozhodli jsme se všichni vzdát Panně Marii chválu v modlitbě mariánských nešpor, čímž setkání toto se vyvrcholilo a formálně pokračovalo dál už jen krátce.

Podařilo se mě přemluvit Honzu a v jeho představení celý turnus B, aby společně s námi přenocoval v Olbramkostele, kde letos misie Antiošské jsme společně každý ve svém čase konali. On tedy vyřídil formality u otce Marka a převezl svůj turnus do Olbramkostela. Také můj turnus vezl se dvěma auty do Olbramkostela. Tam jsme pak učinili návštěvy známých, náš turnus po dvojicích, Béčko celé i s Aničkou. Jako vedeni Duchem svatým, všechny skupiny ve stejný čas se vrátily na faru k zaslouženému odpočinku a k vaření něčeho dobrého k pozdnější večeři. Kdy kdo šel spát, nevím, protože jsem šel první již v 10 večer. Přišel za námi také otec Nik, kterýžto s námi i přespal.

Den po setkání – neděle 2. září – Posvícení v Olbramkostele

Jelikož v Olbramkostele na Antiochii jsem „flákal“ ranní obcházení s modlitbou tak, že jsem to ani nedělal, rozhodl jsem se, že to vynahradím a ráno jsem brzy vstal a s modlitbou růžence na rtech jsem prošel dědinu, načež jsem pak po pomodlení 15 desátků šel do obchodu a mírně nakoupil něco k jídlu. Podobně smýšlel i Honza, tedy alespoň co nákupu se týče. Po následné společné snídani, jali jsme se připravovat na posvátnou liturgii mše svaté, před níž jsem se společně s farníky modlil zbývající slavný růženec. Slavnostní mši svatou, kde se i kadidlo Pánu pálilo měl otec Nik. Po mši svaté bylo malé pohoštění, které farníci před kostelem rozdávali a pak už jsme pomalu šli na vlak. Spoje pěkně navazovaly až do Prostějova, kde jsem navštívil také strejdu, tetu a sestřenice a v noci vlakem, který také celkem navazoval, jsem se dostal do Drahotuš.