Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Ministrantská pouť

9. 9. 2012 16:43
Rubrika: Něco z ministrování | Štítky: ministranti

Dříve, než začnu o tom, měl bych napsat, jak vedou Boží cestičky. Ony vedou vždycky nějak zajímavě. 

Ve čtvrtek před poutí jsem přemýšlel, kam půjdu na mši. No, moc dlouho ne, on totiž nebyl velký výběr a jelikož bylo zase setkání Fatimského apoštolátu, tak jsem si říkal, že by to tu mohlo být zajímavé, tak jsem jel tedy na večer do Hranic. Přijel jsem na kole poctivě až na mši, přece jen přednáška v tom stylu moc pro mě není a taky nebyla, možná jsem trdýlko, jak říkal v závěru přednášky P. Pavel Dokládal (ve vší úctě k Němu, ta přednáška přece jen měla jiné záchytné téma, ale tak to dopadá, když přijdete až na konec a nevíte tak, o čem to bylo, ale bylo to roztomilé. Konec konců otec Pavel mnoho může za mé rozhodnutí neb po mši svaté prohlásil jinou podstatnou větu). Mše svatá byla nádherná ke cti Panny Marie, na konci bylo zasvěcení a při fatimské písni na Ave Maria se zvedaly svíčky jako by se pozvedaly číše, nicméně vosk pít nejde, tak jsem radši nic nepozvedal, abych se nakonec nespletl. Pak mě tedy v sakristii, kam jsem byl vrátit texty modliteb oslovil otec Stanislav a já jsem zjistil, že mám čas a že se mi chce a že je ostuda, že o tom naši ministranti nic nevědí. Rozhodování bylo tedy rychlé a příjemné, nakonec ač jsem měl v plánu stihnout alespoň Bakaláře, stihl jsem až druhý příběh. Strávil jsem tedy večer u Bakalářů v televizi, řekl otci Radkovi, že pojedu na ministrantskou pouť, pak se pomodlil růženec, šel spát a nic neřešil, jen se těšil, co bude.

Pátek byl prvním pátkem v měsíci a docela perným dnem. Po dlouhé době jsem opět navštěvoval nemocné se sv. přijímáním a bylo to nádherné a povzbudivé doufám, že i pro ty nemocné, ale především pro mě. Když Bohu upřímně sloužím, všímám si, že dostávám odměnu již při samotné službě. Bohu díky za to. Nemám jen spoustu dojmů, ale krásný duchovní zážitek s Kristem, který je natolik intimní, že se těžko popisuje.

Ráno v sobotu, kdy církev slavnostně slavila svátek narození Panny Marie, nastal onen krásný slavnostní den ministrantské pouti. Těšil jsem se jako malý kluk, protože na pouti už jsem dlouho nebyl. Po nevypitém kafi jsem si šel koupit do obchodu svačinu, pak nasedl na kolo a na domluvený čas s 5 minutovým zpožděním jsem dorazil na hranickou faru. Další cesta pak směřovala do Olšovce za Štěpánem a do Stříteže za Honzou. Rodina Haitlova již byla na cestě k Velehradu. Ministrantů z Hranicka tedy bylo 4 (Ondra a Vašek z Jindřichova, Štěpán a Honza z farnosti Střítež nad Ludinou), ministrantka Kristýna z Jindřichova, zmínění rodiče, otec Stanislav a já. Cesta proběhla v klidu, možná jsem se stihl i trochu dospat.

Registrace byla výborně zorganizovaná. Trochu mě před tím před poutí odrazoval fakt povinnosti přihlášení, ale už u registrace bylo vidět, že to bylo k dobru věci. Měl jsem vést skupinku č. 10, jako takový jsem dostal velkou ceduli, abychom se neztratili (o tu se občas prali ostatní členové skupinky), visačku k zapisování úkolů, mapu a přesný harmonogram a bespečnostní oranžovou vestu, která skončila pro forma v batohu, kdyby bylo něco potřeba nebo to po nás někdo chtěl, tak že ju máme. Skupina měla 9 členů, tedy 4 výše zmíněné ministranty a pak 4 ministranty z farnosti Luká (pamatuju-li si dobře, tak Mirek, Pepa, František a Jirka) a já jako vedoucí. Kluci si nás našli podle cedulky až v průvodu a seznamovali jsme se až po obědě, když už byl k tomu konečně trochu čas.

Mše svatá tedy začala průvodem. Šli jsme do toho tak nějak na poslední chvíli a zařadili se dle mého dojmu nakonec, ovšem a Bohu díky za to, opak byl pravdou, byli jsme hned za ministerkou a tím pádem všude vepředu. Průvod totiž nesměřoval hned nejbližšími dveřmi do baziliky, ale šli jsme dokola a cestou otec vícerektor P. Jiří Kubka předříkaval růženec seskládaný z modlitby Věřím v Boha, Otče náš a 10x Zdrávas Maria, každé vždy na nějaký úmysl. Při vstupu do baziliky již hrála schola samé známnější písně, takže se dalo zpívat i bez zpěvníků.

Mši svatou vedl P. major Jaroslav Kníchal, hlavní vojenský kaplan a zaujímal kluky kázáním nejen armádním, ale i olympijským a všelijakými dalšími dobrými slovy povzbuzoval kluky v ministrantské službě. Podle počtu skupinek bylo těch kluků kolem 500, pak jejich rodiče, kněží, organizátoři, řeholní sestry, no prostě slušně naplněná bazilika. Po mši svaté nás přivítali Cyril s Metodějem a uvedli setkání.

Potom po této veliké slavnosti a následném převlečení jsme se společně ubírali podle harmonogramu, který mé skupince ovšem nevelel oběd, ale do oběda stihnout ještě 4 stanoviště, na každé určený čas 25 minu vč. cesty k němu. 

Tak ono stanoviště první prokázalo, jak se dokážou ministranti sdružit, zvláště ti moji, kteří se doposud ještě neznali, ale byli schopni spolupracovat. Vždyť heslo, které se táhlo celým setkáním bylo "Za jedno s Kristem" a bylo třeba to řádně aplykovat. Budeme-li za jedno s Kristem, musíme být za jedno pospolu, protože Kristus hlásal jednotu.

No, ono stanoviště č. 4 kluky docela protáhlo, když museli sbírat střípky z obrázku v počtu 20 ks po jednom kusu a ještě se museli brát na koně, pak obrázek poskládat a poznat a vyslechnout si krátkou katechezi o Seslání Ducha svatého, kdy Panna Maria a apoštolové byli za jedno s Kristem a přejít na stanoviště č. 5, kde si mohli zastřílet za vzduchovky. Museli však dát pozor, aby nikoho nezastřelili a skutečně dali, takže jsem na svobodě.

Další stanoviště bylo stanoviště Nezbedy, kde bylo také celkem dost úkolů. Udělat vlaštovky, to nebyl tak velký problém alespoň pro mě, vrátil jsem se tak do klukovských let. Pak dát dohromady test a osmisměrku, tak to se taky podařilo a ještě byly pazzle z 54 dílků a to jsme prý byli jediní, kteří je dali obě dohromady v časovém limitu. Zde jsem měl velikou radost, že spolupráce opravdu fungovala a byla stále větší a družnější. Další stanoviště bylo potom takové malé lanové centrum, tak se kluci opět mohli vyřádit.

No a pak nastala povinnost mít hlad, tak jsme zašli na Stojanov a tam nás pohostili skutečně královsky, jak jsem na ministrantském setkání (na která já pamatuju, tak oběd byl z vlastních zásob, na těch "lepších" setkáních byly párky, tak jsem počítal s těmi párky) nezažil. Byla polévka dobrá knedlíčková, brambory, řízek, buchta či koláč a nějaká dobrá šťáva, vše s výbornou obsluhou. Bylo to tak příjemné, že jsem kluky neodháněl a pomalu jsme začínali nabírat zpoždění na různá další stanoviště, ale podařilo se to nakonec dohonit.

Po obědě nás čekala v bazilice liturgika. Tu bych trochu podtrhl a zvíraznil, protože mě osobně jako ostříleného ministranta naprosto odradila a do budoucna by bylo praktičtější udělat to jinak. Dostat 45 otázek a na to 10 minut (které jsme pro zpoždění sice měli, ale nemohli si dovolit), je dost demotivující. Test bez možností, znalosti na úrovni studenta teologie. Tedy já s tím neměl problém, ale pro kluky to bylo naprosto k ničemu, navíc nedostali ani výsledky, byl zmatek, protože nebyl čas, nutné trápení, nic moc si z toho nemohli odnést. Možná mohl být trochu praktičtější, něčemu přiučit stručnou a jasnou a krátkou formou. Nicméně poctivě jsme to přečkali.

O to příjemnější zastavení bylo na stanovišti ticha, kde P. Martin Vévoda měl nejen katechezi, ale i praktickou, krátkou adoraci, zastavení se s Kristem. Kluci naslouchali, bavilo je to a bavilo to i mě a když jsme pak z posledního stanoviště šli kolem, vzpomněli si, že je to stanoviště ticha a mají být ticho.

Další stanoviště bylo stanoviště vojenské policie, kde si kluci mohli vyslechnout vojenské zkušenosti i osahat si zbraně a vojenskou techniku. Asi by tam byli dlouho, když by nenastal čas posledního zábavného stanoviště, kde byla trampolína, kalčo či banbinton a i z tama těžko šli na místo, odkud jsme vyšli, abychom se připravili k závěru, k adoraci a svátostnému požehnání, po kterém opět přišli Cyril s Metodějem a pozvali nás do kněžského semináře ne jen, abychom se stali kněžími, ale také abychom prožili ministrantský den tam.

Byl to skutečně nádherný den. Cestu zpět autem už si nepamatuji. Většinu jsem prospal. No a protože jsem toto setkání zapinkal, říkali jsme si s klukama, že by bylo dobré se zase na něčem takovém setkat, tak se doufám setkáme.  

Zobrazeno 1180×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio