Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Svatodušní novéna a další kmotrovství

28. 5. 2012 11:25
Rubrika: Duchovní věci

Tak, už se to blíží. Jak jsem psal jinde v tomto blogu, mám být zase kmotrem a přijímám to s radostí. Budeme zase větší tým a tentokrát i s ženským prvkem, který je velice potřeba. Přichází to tedy pár dní potom, co jsem slavil 16 let od vlastního biřmování (25.5.1996) v roce, který naši biskupové vyhlásili jako rok biřmování.

Svatodušní pondělí je výborný termín k udílení svátosti biřmování. Otec arcibiskup Jan nachystal překrásnou a praktickou novénu k seslání Ducha Svatého, kterou jsem si prožil opravdu celou, nevynechal jsem jediný úryvek modliteb a úmyslů, které máme uskutečnit. Byla to skutečně novéna, jakou mohli prožívat apoštolové - na modlitbách zamyšleni nad praktickými věcmi. Vždyť jeden den jejich novény byl věnován volbě nástupce za Jidáše, což bylo pro prvotní církev velice praktické. A podobně praktická byla i novéna, kterou nám náš arcipastýř nachystal pro tento rok biřmování.

Jelikož v Drahotuších máme biřmovance, vrcholila tato příprava také svatodušní vigilií, která letos připadla na den potom, co jsem Bohu děkoval za vlastní biřmování, které mě bylo uděleno právě o svatodušní vigilii, opravdu v noci, takže jsem v praxi více prožil biřmování svých kmotřenců než biřmování vlastní, na které jsem se sice také připravil, ale ve své slabosti při vší parádě svatodušní vigilie se sedmi čteními, modlitbami a dalšími okrasami této překrásné liturgie, si moje tělo žádalo odpočinku, takže při samotném biřmování ví více můj kmotr, než já, ale od té doby jsem si to zamiloval a skoro každý rok se slavení vigilie účastním, v posledních letech především v Drahotuších.

Biřmovanci letos rozebrali krásně 7 darů Ducha Svatého, což bylo podobné jako 7 čtení při svatodušní vigilii, jen každý ten dar ztvárnili v jeho kráse, prosili i děkovali a vyvrcholili části litanií k Duchu Svatému. Před tím následovaly nešpory ze slavnosti Seslání Ducha Svatého a potom před vystavenou Nejsvětější svátostí oltářní díky, chvály, prosby, vzývání Ducha Svatého a svátostné požehnání, načež následovala obnova biřmovacích slibů se svícemi a vrcholem byl hymnus k Duchu Svatému. Bylo to překrásné noční bdění, na které jsem se velice rád připravil i tím, že jsem tělo dostatečně posílil proti noční únavě, na kterou dost trpím. Kdo mě zná, tak ví, že po 21. hodině už se mnou nebývá moc rozumná řeč, ale tentokrát jsem se prospal ještě ve vlaku cestou ze svátosti smíření.

Ano, svátost smíření je velice důležitá před každým velikým církevním svátkem, tím více, že mám být kmotrem a náš arcipastýř nás kmotry v dopise k tomu také vyzýval a byla to pro mě veliká posila i síle novény, kterou jsem se modlil a také v kvalitě mého zpovědníka, který mě už zná a dokáže na začátku svátosti smíření vybrat vhodný úryvek z Písma, který tentokráte byl mi velkým vodítkem k vyznání hříchů (ty jsou však předmětem zpovědního tajemství, takže o úryvku není vhoné se nijak rozepisovat). Přijetí této svátosti dalo do mé duše veliký klid. Nejsem si vědom toho, že bych něco zamlčel (to by byla zpověď neplatná) a vyznal jsem se ze všeho, co mou duši trápilo. Nebyla to generální zpověď, ale byla z těch větších a dobře prožitých. Ví Bůh, jak těžko se mi někdy chodí ke zpovědi, ale je to velice uzdravující a také v den, na který připadalo 16. výročí mého biřmování.

Novéna letošního roku pro mě byla opravdu silná ještě další rodinnou událostí, která přišla jako blesk z jasného nebe. Nelituji toho, že jsem letos nebyl na splečenství ve Špičkách, kde v úterý se modlili celých 7 hodin k Duchu Svatému. Vyprosili tím zajisté spoustu milostí a darů církvi svaté i sobě. 

V den začátku novény mi volal brácha (Martin), že už konečně bude dlouho očekávané první svaté přijímání našich příbuzných trojčátek, za které mírně můžu a ptal se mi, zda mám čas. Nebylo to lehké rozhodnutí, ale rozhodl jsem se a dohodl s otcem Radkem, že si čas na to udělám a bylo to velmi dobré. V onen den ráno jsem tedy zavolal domů, že přijedu a sdělil i čas. Všechno to klapalo skoro tak, jak bylo naplánované. Byla to skromná rodinná akce v cizí farnosti, bez hudby, zvláštní slavnostnosti a všech těch věcí okolo, které první svaté přijímání provází. Sešlo se nás asi 20, já jsem vykonával službu ministranta. Děti, kterým je 14 měli ještě spoustu otázek a bylo vidět na nich, že jsou rádi a protože už jsou rozumější, než bývají děti ve 2. či 3. třídě, tak věřím tomu, že jim ta radost z Krista vydrží a budou tím nakažliví.

Jak to tak vnímám při tom psaní, je to skoro kronika toho, co viditelného mě Bůh dal zažít při letošním prožívání novény k Duchu Svatému. Ono to předchozí ještě totiž nebylo všechno.

Druhý den novény otec Petr naplánoval májovou cykloštafetu po hranickém děkanátě. V pátek jsem pozval dva kluky - Gábina a Honzu, že mohou jet s námi. Pán má však zvláštní smysl pro humor a tak se stalo, že oba opravdu pozvání přijali a jeli s námi. Původní můj plán byl dojet do Oseka nad Bečvou, ten však se změnil tím, že kluci nebyli moc zvyklí na dlouhé a kopcovité ježdění, jelikož Drahotuše jsou rovina, tak jsme s vypětím všech sil potom jen v trojici dojeli do Týna nad Bečvou. Byl jsem rád, že to kluci mohli zažít, ač zažili i mé sekýrování a poučování o týmu, ale bylo to k jejich dobru a ke cvičení mé trpělivosti. Po týdnu jsem viděl Gábina a ještě cítil všechny kosti v těle, což já jsem cítil jen necelé dva dny. 

Třetí den novény byl v Partutovicích farní den, na kterém bylo vidět, jak Pán opravdu žehná. Nejen, že bylo spoustu lidí a dobré počasí, vynikající občerstvení i zábava, ale cítil jsem i to, že mnozí, kteří nanavštěvují bohoslužby v kostele, všechno krásně přijímali a účastnili se i toho duchovního programu s velikým zájmem. Mnozí z nich na to byli speciálně pozváni v rámci prožívání roku biřmování.

Čtvrtek před Sesláním Ducha Svatého jsem v praxi zakoušel vanutí Ducha, když jsme společně s otcem Radkem i Petrem na pozvání otce Pavla, spirituála AG Kroměříž, povídali studentům o Antiochii. Byl to nádherný zážitek připojovat se v diskuzi celé první 4 vyučovací hodiny a vědět, že jsem poslouchán a že vydávám ze sebe to, co normálně nevydávám. Večer se mi pak stala taková zvláštní věc, že mě paní Těšíková žádala o přečtení příběhu na májové pobožnosti a já už jsem byl tak unavený, že jsem vůbec nepočítal s tím, že bych na májové zůstal, protože jsem ještě chtěl dodělat prezentace na Noc kostelů, ale nestalo se tak, protože Pán také ví, kdy mám dost. Tak jsem to nakonec přijal s tím, že těch 15 minut po mši svaté mě nezabije a bylo to přesně to, co mělo být, tak jsem to cítil. Onen příběh byl o tom, kam spěchám a oslovil mě natolik, že po májové už nic nebylo, v klidu jsem si odpočal a prezentace se zvládla a zvládne někdy jindy a mnohem zodpovědněji, než bych to dělal ještě několik dlouhých hodin po mši svaté a usínal u toho.

To bylo lekcí. Skoro by to chtělo ve stručnosti zopakovat:

1. Kmotrovství, když po mě někdo žádá s důvěrou, nemohu ho odmítnout, ale s lásky přijmout právě proto, že nás s Pánem bude více, budeme tvořit větší společenství a pomáhat si na cestě do nebe.

2. Bůh mi ukázal a ukazuje, že když jsem s ním, že je mi dobře a děje se spousta nádherných věcí, o kterých ani netuším.

3. Mám-li dělat něco dobrého, nemohu to odmítnout, protože Bůh je dobrý a ono dobro mi posílá Bůh, ikdyž se na čas zdá, že mě to omezí třeba v čase či trpělivosti, ale mnohem více mi to přinese a povzbudí. Čas ztracený pro Boha není ztracený čas, ale naplněný čas.

4. Když se mi do něčeho nechce, mám to udělat právě proto, že se mi do toho nechce a Bůh mi ukáže, jak je to mnohonásobně lepší než to, do čeho se mi chtělo a co jsem chtěl dělat, abych to udělal. Pokud na to nepozvu Pána, je to naprosto zbytečná věc.

5. Myslím-li si, že něco nezvládnu, je jasné, že to nezvládnu. Když však pozvu Pána, dám mu ten problém, mohu si být naprosto jistý, že to půjde jinými cestami, než si představuju, ale zvládnu to, protože je se mnou Pán, který se postará i o to, abych našel dobrou cestu, jak to udělat.

6. Mám-li svůj plán bez Pána, je naprosto k ničemu. Jen s Pánem má ten plán smysl.

7. Nevím, co mě čeká, ale vím, že s Pánem to bude vždycky dobré. Já musím dát to málo a Pán dá mnohonásobně víc. Cokoli s Ním dělám, je to radost.

 

Mám tedy radost z toho, že jsem Pánův. A to přeji také Vám.

 

 

Zobrazeno 920×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio