Lidové misie

Ještě teď v adventu bych chtěl napsat takovo malé osobní svědectví o lidových misiích, které jsem prožíval. Ne úplně náhodou, protože v únoru 2012 se chystám podle možností prožít další a to ve farnosti Jezernice. Chtěl bych na ně a na jejich plody myslet v modlitbě a o to samé požádat i Vás, kteří to budete číst.

První lidové misie jsem prožil v brněnské diecézi v obci Benešov (u Boskovic). Pozval mě na ně P. Radomír Šidleja na podzim nebo spíše na pokraji zimy v r. 2009 a dokonce mohu citovat jeho pozvání. To znělo: "Chceš poznat opravdové misie?". Já jakožto Antiošák jsem odpověděl jednoduše ano a otec Radek mi řekl konkrétní termín, bylo to úterý a já jsem tam jel vlakem, posléze autobusem. V kostele byly různé modlitby, na faře probíhala adorace a vůbec program byl celkově naplněný nejen činnostmi, ale i lidmi. S misionáři P. Jindřichem Bartošem, P. Markem Dundou, P. Milanem Plíškem br. Pavlem a dalšími jsem se seznámil po skončení veškerého modlitebního maratonu v kostele. Nikdy mě nenapadlo, že bych se někdy dokázal tak dlouho modlit ve zmrzlém kostele, cca od poledne až někdy do 20:00. Pak už skončil program a musel jsem odhalit svou tvář, abych mohl přespat na faře. Na ruhý den jsem dostal od misionářů konkrétní úkol, na který jsem se hodně těšil. Měl jsem přednést nějaký životopis světce. Vybral jsem tedy sv. Vojtěcha a mluvil o něm. Pomůckou mi byl breviář. Toho druhého dne si měl pro mě dojet otec Radek. Dojel, ale neodvezl si mě. Chtěl jsem zůstat jak dlouho to jenom šlo a dojel jsem domů nakonec vlakem. Je to jeden z mých výrazných duchovních zážitků. Tyto misie byly předchutí k dalším, které se v jubilejním roce 2000 odehrály ve Štítech.

Dalšími misiemi byly tedy Štíty. Měl jsem předsevzetí být opravdu na celých. Nemusel jsem přespávat, měl jsem to kousek. Program misií byl obdobný jako v Benešově, nicméně jsem dělal autoškolu, tak jsem byl jen na jejich převážné části. Opět mě to naplnilo velikou radostí a odhodláním pro Krista. Doba konání byla mezi Sv. Josefem a Zvěstování Páně. Mezi nejsilnější okamžiky patřil kající průvod, noční adorace, sobotní ranní mše sv. pro mládež v 5:00 po celonoční adoraci a žehnání misijního kříže. Prožíval jsem však všechny možné modlitby a měl radost i z toho, že jsem se denně pomodlil všechny růžence ve společenství farnosti. Prožíval jsem tedy opravdovou radost ze společenství a nejraději bych to prožíval pořád.

Pak se však po misiích dlouho "slehla zem". Zůstal jsem samozřejmě věrný Antiochii, ale na lidové misie Fatymu Vranov nad Dyjí jsem narazil až o 8 let později. Otec Radek si pozval mimořádně misionáře do Partutovic a P. Pavel Jagoš měl pozvané misionáře ve svých farnostech - Rychnov na Moravě, Mladějov na Moravě a Třebařov, navíc také v Koruně náležející farnosti Tatenice a Květné, která patří jako filiální obec tuším farnosti Damníkov z diecéze Královehradecké.

P. Pavel měl misie dříve, začátkem února. Měl je vést P. Jindřich Bartoš, který však onemocněl, a tak zůstal jen P. Marek Dunda, P. Milan Plíšek, jáhen František Řezníček a laičtí pomocníci z Fatymu Vranov. Přijel jsem na pozvání Marcela Kalu a byl to pro mě takový krátký návrat do Rychnova. Přijel jsem v neděli v noci a odjel podle plánu ve středu ráno. Tentokrát jsem byl spolupracovníkem misionářů a často a rád byl pomocníkem i v terénu. Pondělí jsem ztrávil ráno s dětmi v Třebařově, pak se přesunul do Mladějova a nakonec myslím, že v Třebařově při kajícím průvodu. Měl jsem z toho radost. V úterý jsem byl v Mladějově opět s dětmi. Zahráli jsme si spoustu her, popovídali s dětmi a oslovili je. Některé z nich jsem pak potkal i na setkání se sv. otcem v Brně, tak jsem viděl i plody misií v Mladějově. V Mladějově jsme též s jáhnem Františkem na doporučení P. Marka kontaktovali rodiče dětí pokřtěných za posledních 10 let a víru nepraktikujících. Také zde jsem prožil kající průvod. V Rychnově jsem prožil "jen" mši svatou a misijní promluvu pro muže. Možná v dataci to nemám úplně přesné, ale body jsou správné.

Naplnilo mě to také duchem radosti z toho, že mohu bližním ukazovat Krista a odjížděl jsem s velikým nábojem na Partutovice, kde jsem měl prohlásit na otázku, jak to zvádnem, větou "s pomocí Boží." Fakt je ten, že si tuto věc ani pořádně nepamatuji, ale tak to chodí, když něco zajímavého prohlásím, tak mi to řekne někdo jiný, že jsem to řekl - tak tomu věřím, že jsem to teda řek. No, ono se mi to potom většinou i vybaví.

Takže zatím poslední misie - Partutovice, kde jsem ve funkci pastoračního asistenta spolu s Luckou Friedlovou, školskými sestrami  Benediktou a Gregorií, později s Dankou, chvíli s jáhnem Františkem, který si poněkud pochroumal nohu, tak brzy odjel, kněžími P. Radomírem, farářem a P. Petrem Utíkalem, kaplanem a samozřejmě hlavní misionáři P. Marek Dunda a hlavní kazatel P. Jan Peňáz. Misie jsem zde prožil opravdu celé vč. příprav a nejvíce mě oslovilo, jak se Partutovští semkli, připravili a těšili na misionáře a jak farnost žila a doposud žije z odkazu misií, které rok po té si opět obnovila a misijní kříž se zde stal významným místem setkání. Ještě mnoho by se o tom dalo napsat, ale na to ještě dojde čas.

Bohu díky za misie!