Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Slavnost Všech svatých

Dnešního dne církev slaví slavnost, nad kterou mnozí nekatolíci vrtí hlavou - slavnost Všech svatých. Naopak, my katolíci vrtíme hlavou, jak ostatní spolubratři v Kristu mohou mít pochybnosti o společenství svatých a o úctě ke svatým.

Já osobně to vnímám tak, že živí mezi sebou mohou komunikovat. A svatí jsou přece živí, jsou už s Kristem, radují se a my na ně můžeme vzhlížet nejen jako na příklady dobrého a ctnostného života či na příklady lidí, kterým Bůh v životě mnoho žehnal, ale především jako na ty, kteří se radují s Kristem a my můžeme sdílet jejich radost, prosit je o přímluvu a pomoc, aby nám pomohli dostat se tam, kde jsou oni - do věčné radosti. Už tím, že se k nim přimlouváme, projevujeme svou touhu po životě věčném, do kterého se nedostaneme sami bez pomoci.

Velice krásně to vyjadřovalo čtení z dnešní denní modlitby církve, které mě velice oslovilo:

Z kázání svatého Bernarda, opata 
(Sermo 2: Opera omnia, Edit. Cisterc. 5 [1958], 364-368)

Spěchejme k bratřím, kteří nás očekávají

K čemu je svatým naše chvála, k čemu je jim naše oslavování, k čemu i tento dnešní svátek? Co znamenají pozemské pocty pro ty, jimž podle spolehlivého Synova příslibu prokazuje poctu nebeský Otec? Co pro ně znamená, že je velebíme? Svatí nepotřebují, abychom je uctívali, a naše zbožná oddanost jim nepřináší žádný zisk. Je jasné, že to není důležité pro ně, ale pro nás, když s úctou slavíme jejich památku. Přiznávám se, že při vzpomínce na ně pociťuji, jak se ve mně probouzí mocná touha. 
Především v nás památka svatých vzbuzuje nebo posiluje touhu patřit do jejich společnosti, která je pro nás tak žádoucí, a stát se spoluobčany a společníky blažených duchů, připojit se k shromáždění patriarchů, k zástupům proroků, radě apoštolů, velikému množství mučedníků, sdružení vyznavačů, sborům panen, být pohromadě a radovat se ve společenství všech svatých. Očekává nás obec prvorozených křesťanů, a my o to nedbáme; touží po nás svatí, a my si toho nevážíme; čekají na nás spravedliví, a my na to nehledíme. 
Vzchopme se už konečně, bratři, povstaňme s Kristem, usilujme o to, co pochází shůry, a mysleme na to. Vzhlížejme s touhou k těm, kteří touží po nás, spěchejme k těm, kteří nás očekávají, předložme přání svého srdce těm, kteří nás vyhlížejí. Přejme si nejen být ve společnosti svatých, ale mít i účast na jejich štěstí, a toužíme-li po jejich přítomnosti, ucházejme se velmi horlivě také o to, abychom měli účast na jejich slávě. V této ctižádosti není nic zhoubného a vroucí touha po takové slávě není nic nebezpečného. 
A druhá touha, která nás naplňuje při slavení památky svatých, směřuje k tomu, aby se i nám ukázal Kristus, náš život, tak jako se ukázal jim, a abychom se také my s ním ukázali ve slávě. Neboť zatím se nám Kristus, naše hlava, nepředstavuje tak, jak je nyní, ale máme ho před očima v té podobě, jakým se pro nás stal: ne s korunou slávy, ale ověnčený trním našich hříchů. Bylo by hanbou stát se zhýčkaným údem, když patříme k hlavě, korunované trním; zatím není žádný purpur ke cti, ale spíše na posměch. Až Kristus přijde, už se nebude zvěstovat jeho smrt, abychom věděli, že i my jsme už mrtví a že náš život je skrytý s ním. Tehdy se ukáže oslavená hlava a s ní budou zářit oslavené údy, neboť on přemění naše ubohé tělo, aby to odpovídalo slávě, kterou má hlava, to jest on sám. 
Po této slávě tedy bezpečně dychtěme s celou ctižádostí. Abychom směli v tuto slávu doufat a ucházet se o tak velikou blaženost, k tomu je ovšem třeba velice toužit také po pomoci svatých, aby nám bylo dáno na jejich přímluvu, čeho nemůžeme sami dosáhnout.

Už jsem se i několikrát zmiňoval o své sbírce světců. Když jsem si teď nedávno dělal inventuru, zjistil jsem, že jich nemám zas tak moc, jen asi 160 světců v mnoha obrázcích. V příloze bude rejstřík moji sbírky. Obrázky jsem sehnal tak po různu: primice, sv. Hostýn, nějaký jiný obchod s devocionáliemi, z knih, také moderní prostředky, jako je internet atp.

Rejstřík sbírky světců.xls

 

Zobrazeno 1133×

Komentáře

MartyR

že živí mezi sebou mohou komunikovat. A svatí jsou přece živí, jsou už s Kristem

Ano,jsou s Kristem,ale nikde není psáno,že ti co doběhli vítězný běh víry mají návaznost k našemu reálnému světu.Nediv se té opatrnosti.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Martine, to že to není psáno, tím bych si nebyl tak jistý. Stačí se začíst jen do evangelií, třeba na horu Tábor, kde se Ježíš zjevuje učedníkům s Mojžíšem a Eliášem nebo Zvěstování Panně Marii, kdy Marii navštěvuje anděl Gabriel. A ještě mnoho příkladů by se našlo.

MartyR

Máš pravdu,jenže to jsou Boží poslové.
Do protikladu k tomu uvedu krále Saula a proroka Samuele.Je Samuel živý před Bohem?Jistě,ale to není pokyn ke "komunikaci" s těmi,co nás předešli do Božího království.Přesně to učinil právě Saul,když komunikoval s již zemřelým Samuelem.Navíc,u nikoho,až na pár víše tebou popsaných výjimek,bych s jistotou netvrdil,že je na 100% v nebi,proto raději "neruším".
Jak už jsem psal předtím.Nediv se té opatrnosti.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Vyvolávání duchů není totéž, co prosba o přímluvu ke svatým. Vyvolávám-li duchy, těžce hřeším, protože to dělám Bohu za zády, tedy nemám zájem o komunikaci s Bohem, ale s těmi duchy. Král Saul přesně takto hřešil proti víře v Boha a odpovědí na toto jeho zvrácené jednání byla smrt.

Přimlouvám-li se však ke svatým, prosím je o přímluvu u Boha za to, abych se dostal do nebe či prosil takto za své blížní. Žádám tedy toho světce, aby spolu se mnou přednesl mou prosbu Pánu. Už tedy nežádám Boha jen já, ale i ten světec a tvoříme tak společenství před Pánem.

Proto také, když prosíme o přímluvu světce, užíváme v invokaci prosbu "oroduj za nás!", tedy modli se za nás. Nepřísluší prosit světce "smiluj se nad námi", neboť nad námi se smí slitovat jedině Bůh.

Je to pro nás také jistota, že až nebudeme moci se modlit, pomůže nám nebe a bude se modlit za nás. To se týká hlavně hodiny naši smrti. Tak prosíme v modlitbě Zdrávas Maria především Matku Boží: "Pros za nás nyní i v hodině naši smrti." Tedy neustále žijeme společenství, abychom v té nejtěžší hodině nezůstali sami, protože v nebi budeme též prožívat společenství.

Proto rád se přimlouvám ke svatým. Už mnohokrát mi to v životě pomohlo. A nejen, když něco ztratím, modlím se k sv. Antonínovi, patronovi ztracených věcí (to by se z toho mohla lehce stát pověra), ale kdykoli něco těžkého prožívám, mohu si vzpomenout i třeba na nějakého světce, který prožíval něco podobného a může to mít pro mě velké povzbuzení.

A také já jsem povolán, abych se stal svatým! Protože, kdo se nestane svatým, říká arcibiskup Jan Graubner, ten svůj život zbabral!

A jak se stanu svatým? Budu žebrat jako sv. František z Assisi - to bych brzy skončil mezi bezdomovci nebo ve vězení a mohl bych propadnout peklu! Založím nějaký řád nebo školu jako mnozí svatí minulých staletí - to bych se stal podivínem, nikoho bych nepřitáhl a zase bych skončil v pekle! Prostě cestičku ke svatosti musím hledat u Pána podle toho, jaké mi dal dary.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Chcete-li si prohlídnout mou skromnou sbírku, můžete. Každý světec je zde jen jednou, ale to neznamená, že bych některé z nich neměl ve více verzích. Třeba sv. Vojtěcha mám asi v 10 různých obrázcích.

http://www.signaly.cz/fotky/48763

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio