"Dva způsoby", možem vybrat?

V posledních desetiletích nás církev při mši svaté zatěžuje dvěma způsoby. Dříve jsme znali jen svaté přijímání jako "Tělo Kristovo", nyní můžeme dostat i "Krev Kristovu". Dříve jsme přijímali jen do úst, nyní si můžeme dovolit přijmout Pána Ježíše i na ruku. Dříve jsme znali jen českou mši, nyní můžeme vybírat mezi "národní" a "tradiční" mší svatou. Máme možnost výběru mezi dvěma dobry a přitom nám to činí nemalé potíže.

Tak tedy nejprve "Přijímání pod obojí"

Na to se zvyklo celkem dobře, protože jde o věc, která je příjemná a není příliš častá. Záleží na rozhodnutí kněze a to se v tomto dobře respektuje. Často se této možnosti používá na Zelený čtvrtek a o Božím Těle, ale není to také pravidlo. Spíše se pozastavuje nad tím, když někdo dostane "jen Krev Kristovu". Přitom je potřeba si uvědomit, že ikdyž přijímáme pod jednou způsobou, přijímáme celého Krista. Nemůžeme přece přijímat krev bez těla ani tělo bez krve, protože by to bylo mrtvé. Přijímáme-li tedy "Krev Kristovu", přijímáme tím i celé nerozdělené Kristovo Tělo. A stejně tak přijímáme -li "jen" Kristovo Tělo, přijímáme s tím i Krev Kristovu.

U přijímání pod obojí je ještě jedna volba a to namáčením nebo každou způsobu zvlášť. Pro větší zástup se používá spíše namáčení, menší počet věřících může přijímat i zvlášť. Opět možnost volby, ale nad tou se příliš nediskutuje.

Potom zde máme přijímání "do úst" a "na ruku"

O tom je diskuse už větší. Někoho pohoršuje, když jeho spolubratr přijímá Pána Ježíše na ruku. Je-li ten důvod jen v tom, že přijímání do úst je důstojnější a tradičnější a můj bratr chybuje, když přijímá na ruku, nemyslím si, že je to správně. Máme přece možnost volby, tak proč v tom bratru bránit. Jiná věc by byla, kdyby přijímal na ruku nedůstojně, což je možné ostatně i při přijímání do úst. To by se pak jednalo o neúctu k Eucharistii a to je hodné napomenout. V každém případě je velmi důležité uvědomovat si koho přijímáme! Příjímáme samotného Ježíše, živého Ježíše, který má vstupovat do našeho čistého srdce. Když mu na svých rukou připravím trůn, je to velice krásné gesto, které také chci potvrzovat svými činy a projevem díků v modlitbě. Když kněz mě vloží Krista přímo do útrob mého těla, také musím projevit svou radost a dík, že ke mě přišel sám Spasitel, Král mého srdce. Musím jej stejně tak vítat a stejně tak rozdávat plody Jeho lásky.

A opět zde máme ještě jednu volbu, důstojnou volbu a to budu-li přijímat vstoje nebo vkleče. Někdy nám ti, co si před námi klekají, že o ně málem zakopnem, "lezou na nervy". Ale není k tomu žádný důvod, pokud neklekají jen proto, aby odčinili hříchy těch, kteří Pána Ježíše přijímají na ruku. Poklekám-li z úcty k Pánu Ježíši, který ke mě přichází, je to velice krásné gesto a také závazné gesto. Vnímám, že mám Pána Ježíše rád a přijímám jeho povolání, abych bojoval v jeho síle a pomáhal svým blížním.

A poslední, kterou chci rozebrat je ve způsobu slavení mše svaté.

Katolický křesťan západního obřadu (římskokatolický) v našich podmínkách podle rozhodnutí papeže má nyní dvě možnosti slavení rytu mše svaté a to buď podle Misálu Jana XXIII. z r. 1962 a pak podle Misálu Pavla VI. Tyto možnosti se označují různě a mnohdy to vypadá, že mezi sebou působí nějaký "rozkol". Tak tu máme řádný a mimořádný obřad. Řádný od slova řád, tedy jakési pravidlo - mimořádný ze slov mimo řád, tedy mimo to pravidlo. Když se řekne řád, může mě napadnout třeba jízdní řád, tak jede-li něco podle řádu, vím o tom; jede-li mimo řád, moc o tom nevím, ale potěší mě to. To se ovšem netýká předmětu, který chci rozebírat, tedy mše svaté. Z jiného hlediska zde máme tradiční mši svatou a novou mši svatou. Tradiční vychází z tradice, nová je něco nového. Nové nemusí být špatné a tradice je zpravidla dobrá, ale ani to není předmět, který se má rozebírat. Pořád tu chodíme kolem horké kaše. Pak je ještě "tridentská" mše a "současná" mše svatá. Ale toto všechno je jakoby mimo mísu. Jde přece o dvě podoby jednoho rytu a platné jsou obě dvě. Jestliže někdo popírá platnost a důstojnost jedné nebo druhé formy, staví se proti církvi a myslím si, že by měl zvážit účast na svátostech církve.

Přece mše svatá, jak se slavila za Jana XXIII. se v té podobě slavila přes 500 let a proto to nemůže být naráz špatné. Někteří říkají, že té mši svaté všichni rozuměli, protože byla slavena všude stejným jazykem. To by byl poněkud slabý argument. I teď, když máme národní jazyky, přijde-li katolík na jinojazyčnou mši svatou neznaje jazyk, rozumí, co se při mši svaté děje a přijímá svátostného Krista. Byla-li latinská mše všude, prostý věřící nerozuměl jazyku, ale věděl, že se slaví Nejsvětější oběť Kristova a to je to podstatné. Jde přece o Nejsvětější oběť, kdy Pán Ježíš skrze prostá slova kněze přichází živý mezi nás!

Někdo jiný zase říká, že předchozí podoba mše svaté obsahovala mnohem více symbolů a že tím byla bližší. Ani to není vhodný argument. Když kněz důstojně slaví řádnou formu mše svaté (a o té důstojnosti slavení bychom neměli mít pochybnosti, protože je to zodpovědnost kněze), je naprosto stejně tajemná a vzácná.

Také někdo říká, že si ty obřady nejsou podobné. Ale když se podíváme na strukturu obou forem římského rytu, zjistíme, že je téměř totožná (až na nějaké drobnosti, že třeba se nezačíná jedním a tím samým žalmem, úkon kajícnosti se dvakrát neopakuje, čtení je v nové formě bohatší, protože o slavnostech jsou 3, kázání je na jiných místech, v nové formě se nečte druhé jedno a to samé krásné evangelium a pak je tu ještě způsob zvonění, nasměrování lidu a kněze, tichá adorační forma eucharistické modlitby v tradiční mši a je-li ještě nějaký jiný rozdíl), podstata je stejná a také stejně důstojná.

Vyzdvihuje-li někdo jeden obřad nad jiný, pak si ještě musí uvědomit, že i katolík má další dvě možnosti. Může se platně a plnně účastnit buď západního nebo východního katolického obřadu a tam jsou rozdíly ve formě slavení mnohem větší i o to, že východní  obřad užívá jiné podstaty chleba a to chléb kvašený a přitom jde o stejně posvátnou liturgii jako je nejsvětější oběť mše svaté.

Nemám v úmyslu rozpoutávat nějakou žhavou diskusi na tato témata, ale v poslední době vidím docela potřebu do toho vrtnout, protože mnohé věci z toho působí docela neklid mezi námi křesťany a to není moc dobře. Je důležité si uvědomit autoritu církve, která nám dává také možnost těchto voleb. Je potřeba respektovat tuto autoritu tak, jak to vyhlásila a nevykládat si to po svém, jak se mi to líbí. Také toto nemá být svérázný výklad. Je to můj osobní pohled, ve kterém se mohu mýlit, proto již předem prosím za odpuštění omylů. Nemám veliký problém nastudovat si, jak to má skutečně být, ale tak, jak jsem to popsal, tak to také vnímám a podle toho žiji a uvažuji. Nechci dělat zmatek ani rozkol.