Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

Moje první kytice od dětí

Včera bylo první svaté přijímání v Potštátě. Živého Krista přijalo 7 dětí - Natálka, Julča, Klauda, Kryštof, Vojta, Marek, Lukáš. Po celý školní rok je připravoval otec Radomír a já jsem byl, jak už je mým zaměstnáním pastorační asistent a podle popisu práce pastoračního asistenta jsem jen pomáhal při výuce náboženství.

Pro mě osobně to byl zajímavý školní rok i v tom, že jsem první školní rok ve funkci samostatného pastoračního asistenta náboženství neučil, ale jen při něm asistoval, což bylo podstatně méně práce, protože kdybych učil, musel bych ten čas věnovat přípravám. Takto jsem se mohl pustit i tam, kde jsem měl trochu dluhy a co jsem tak trochu zanedbával. Mohl jsem se více věnovat ministrantům, dětem na faře, občas si více odpočinout nebo přihlásit se na studium. Měl jsem více času i na přemýšlení, ale Bůh ví, zda jsem těch zhruba 4 hodin, které jsem ušetřil na přípravách, dobře využil.

V každém případě se vždycky do Potštátu těším a na tuto skupinku zvlášť. Kromě Natky a Lukáše, kteří byli o 1 rok starší a byli tak ve skupince s panem kaplanem, tehdy o. Martinem, jsem je měl na náboženství od první třídy, tedy všechny, kromě ještě Marka, který je nejmladší a prvním svatým přijímáním završil 2. ročník ZŠ, takže jsem ho měl vlastně jenom rok. Je to skupinka opravdu veselá. Každý z nich je jinačí a tvoří krásnou partu. A tato parta mě včera taky něco moc krásného provedla, co jsem vůbec nečekal.

První svaté přijímání bylo velice krásné. Byl nádherně vyzdobený kostel, děti měly krásnou bílou zlatě lemovanou tuniku, aby si nezáviděli oblečení u této slavnosti a byli všichni stejně krásní, sice pršelo, ale střecha je už opravená, tak jsme nezmokli a nosným tématem liturgie mše svaté bylo srdce a měli to všeobecně pěkně připravené. Také kostel byl naplněn více, než na Vánoce. Děti se do liturgie zapojovaly více než obvykle a bylo vidět, že jsou všechny připravené a že se všichni těší na Pána Ježíše. I já jsem se těšil na tu chvíli a byla to chvíle opravdu veliká. Při této mši svaté také, jak bývá v našich farnostech zvykem v tomto roce křtu, ti, kteří byli pokřtěni v červnu, si připomínali svůj křest a dnes také spolu s dětmi, které přistupovaly k prvnímu svatému přijímání, tak to byla také docela slušná řádka vč. otce Radomíra, který si svůj křest také připomněl.

Na konci této velké slavnosti, děti poděkovali otci Radomírovi za to, že je po celý rok připravoval. K tomuto úkolu si mezi sebou vybrali Natku, která nesla pro otce Radomíra krásnou kytici a Vojtu, který to za ně za všechny řekl. No, ono to nebylo všechno. Otec Radek též slavil padesátku, patnáct let kněžství a zároveň jmeniny, takže k tomu přibyla písnička a přání farníků a skladba jako přání a k tomu i dárky, ale mezi tím vším...

Byla ještě jedna krásná kytice, kterou měla Klaudinka a s ní byl ještě Kryštof a kupodivu nesměřovala otci Radkovi, že by mu ještě popřáli k svátku, kněžství a padesátinám, ale ke mně. Byla nádherná, skoro jako svatební v krásných barvách. A když už mi Kryštof děkoval, měl jsem obrovskou radost, ale zároveň ve mně hryzalo: "kdo toto vymyslel?" Děcka jistě věděly, že je mám rád a já jsem taky přes celé ty 3 roky cítil, že mně mají rády. Ale bylo mi záhadou, jak se mohly takhle krásně a přesně trefit do mého vkusu a jak přesně mezi sebou vybrali i zástupce, kteří mi květinu předají. Měl jsem velkou, nepopsatelnou radost, kterou umocnila ještě veřejná otázka Adély, která přála otci Radkovi: Kolikrát se ti stalo, že Ti někdo dal kytku. A já jsem s radostí přiznal, že je to poprvé a plný rozpaků a radosti poděkoval, protože toto jsem skutečně nečekal a tato radost mě provázela nejen po celý den, ale potom i na slavnostním obědě, který měla každá rodina samostatně a který jsem na pozvání prožil s rodinou Vojty, což jsem si popravdě řečeno taky přál a i na té slavnostní hostině to bylo nádherné společenství, které vydrželo tak dlouho, že jsem byl lehce na rozpacích, jestli stihnu ještě další pozvání Kryštofa a Marka a stihl jsem ho také, přestože už bylo skoro 6 hodin večer, tak také ještě vydrželi slavit.

Byl to velký den pro Potštát a také pro mně, protože jsem ho prožil celý radostně a s Pánem. Je to pro mně také velké povzbuzení v další práci a hlavně k tomu, abych vždy dokázal ukázat, že mě má Pán Bůh rád a já, že mám své blížní taky rád, protože je má rád Bůh.

A to velké překvapení, které jsem si s radostí vzal, jsem dal do svého pokoje do rozjímavého koutku, abych si vždy připomněl, že mám na děti myslet v modlitbě. Troufám si říct, že to byl nejhezčí dárek, který jsem kdy od blížních dostal. Bohu díky.

Zobrazeno 4493×

Komentáře

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Jo, ještě jsem zapomněl na ten moment děkování. Těch kytic bylo ještě více. Na konci před požehnáním všechny děti předaly kytice svým rodičům. To bylo taky moc hezké.

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Bratře Roberte, taky díky moc za příspěvek. První svaté přijímání je opravdu veliká věc a kdykoli se slaví, je to radost pro celou církev a každý, kdo již přijímá Eucharistického Krista, velice rád se k této radosti vrací. Skoro bych řekl, že z prvního svatého přijímání ostatních mám větší radost, než jsem prožíval sám ve svých 10 letech. Bůh nám v Eucharistii dává opravdu ten největší dar, svého Syna, který se vydal za naše hříchy.

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio