Jak zkrotit padlého anděla

Tak o to se musím docela podělit. V poslední době se mi daří si těchto věcí všímat i na sobě.

Stane se něco nepříjemného. Normální reakce je, že začnu na to nadávat. Kupodivu se to poslední dobou stává pokušením a bojuji s tím, že prostě mám být naštvaný, ale já nechci.

A pak mě napadne spásná myšlenka: Začnu se modlit. Realizuji ji. No, mám být naštvaný, protože ten blížní, jak se to dozví, bude taky na mě naštvaný. Nic, modlím se dál. Říkám si: Ono to nějak dopadne. No jo, ale jak to dopadne? Určitě tak... Radši se modlím dál. A jak to vlastně řeknu, nenaštve se? Ještěže je ten růženec tak dlouhý, jinak bych se asi zbláznil.

Asi jsem toho zlého pěkně naštval. Chtěl mě vyprovokovat ke zlému a mě napadla modlitba, blížní se nenaštval, ještě mi pomohl a měl jsem to ještě dříve, než, kdyby se mi to nestalo, tak jsem měl z toho zla ještě radost.

Ale v modlitbě růžence jsem cítil, jak ten zlý zuří a snaží se mě donutit ke zlu a ono to dopadlo úplně jinak.

Často mě napadá myšlenka, že ten zlý už vlastně prohrál a s každým mým rozhodnutím pro Boha prohrává stále. A pevně doufám, že mě prohraje úplně.

Taky si ještě všímám, že jsem se naučil zajímavou věc: Za každou prací říci Bohu díky. A dělám tu práci o to radostněji. Tak vlastně i za to zlé můžu Bohu děkovat. Kéž by to nezůstalo jenom u těchto sladkých slovíček, ale bylo to opravdové.