Můj vztah k ekumenismu

Přiznám se, že když jsem byl moc malý, nevěděl jsem, že existuje jiná církev, než katolická. Pak jsem povyrostl zhruba k 13 letům a zjistil jsem, že ta kaple, kterou máme ve farní obci ve Svébohově a ten 2. malý hřbitov nepatří naši církvi, ale nějaké jiné, malé, do které chodí paní kuchařka z mateřské školky. Byl jsem u nich na bohoslužbě a velice vřele mě přijali. Shodou okolností tu bohoslužbu vedla právě paní kuchařka. Místních věřících bylo k desítce starších, zatímco do katolického kostela tehdy v 90. letech nás chodilo cca 200. Byl jsem z toho trochu nervózní, abych stihl naši katolickou bohoslužbu, ale stihlo se to krásně. Oni evangelíci jsou poněkud kratší, tak jsem měl strašně moc času. Začínali v 8:30 a ve farním kostele byla mše svatá vyjmečně posunuta na 11:00, jinak bývá v 10:30. Docela se mi v tom společenství líbilo, protože jsem cítil, že jsem přijat a říkal jsem si, že je to jen něco jako naše bohoslužba slova a že bych to klidně taky mohl vést, protože jsem lektor.

Moje poznání tedy na dlouhou dobu bylo takové, že jsou katolíci a evangelíci. Později jsem poznal ještě pravoslavné. Nicméně na evangelických sborech, o kterých jsem postupně zjišťoval, že je jich víc druhů, mě fascinovalo, jak uměli přijmout do společenství cizího člověka. Katolíci jsou přece jen masoví a nějaký nový člověk se v tom společenství ztratí. Dlouho jsem nebral evangelíky a jiné církve jako bludaře. Spíše jsem vyhledával s nimi kontakt. Na střední škole jsem v prváku chodil na jejich biblické hodiny spolu s některými spolužáky. Tehdy to bylo moderní, že nás zajímala jakákoli křesťanská společenství. Jednou jsem si udělal čas v Luhačovicích a šel jsem na bohoslužbu k evangelíkům. Netušil jsem, že v lázeňském městě mají zajímavý zvyk se na konci bohoslužby představit (jelikož tam byli hosté z lázní) a popovídat o svém sboru. Tehdy ve mě hrklo, protože jak jsem je tak slyšel, tak všichni byli z jedné církve a já jsem se naráz cítil jako vetřelec a tak jsem své představení také zahájil. Vedoucí bohoslužby mě ujistil, že katolíky neberou jako vetřelce.

K dalšímu poznávání jiných církví jsem měl příležitost při ekumenických bohoslužbách jak v Zábřeze, tak v Luhačovicích. Po prvé jsem byl na této bohoslužbě v Luhačovicích v katolickém kostele a šel jsem normálně ministrovat. Jinak než jako ministrant u oltáře jsem tou dobou v kostele ani nebyl. Vždy jsem šel nejprve do sakristie se převléci. Kdybych byl v lavici mezi věřícími, necítil bych se na svém místě. Prostě ministrování tehdy pro mě patřilo k bohoslužbě. Akorát jsem si nebyl jistý, jak ministrovat, protože takovou bohoslužbu jsem ještě nezažil. Tehdy mě evangelický kněz řekl, že tak, jak jsem zvyklý. To byl tedy zážitek z první ekumenické bohoslužby.

Z té poslední, která ohraničila můj pohled na ekumenismus mám taky silný zážitek, tentokrát velice negativní. Bylo to v Zábřeze, v modlitebně českobratrské církve. Sešly se tam snad všechny zábřežské církve. Bohoslužba trvala dlouho, ministrovat jsem nemohl, tudíž jsem byl i nesvůj. Dokonce natvrdo řečeno, byl jsem při bohoslužbě, která mě připadla jako doma v pokoji, protože tak to v té modlitebně i vypadalo, opravdu neukázněný. Bavil jsem se s kamarádem kdykoli to šlo. Ostatní věřící z nás byli nervózní. Kněží jednotlivých církví se střídali na kázání k přečtenému Božímu slovu. Bylo to zdlouhavé. Slovo měl každý kněz, vč. katolických. Když přišel ke slovu adventista, dokonce se otevřeně dopustil bludu, který si však okamžitě uvědomil (spíše šlo o nešťastné přeřeknutí) a ihned se omluvil a uvedl věc na správnou míru. Pro mě však tímto končil veškerý ekumenismus. Z bohoslužby jsem byl naštvaný a od té doby jsem se nějakou dobu, než jsem se stal pastoračním asistentem (bylo to nejméně 5 let) zasekl a k ostatním církvím jsem měl takový přístup, že jsou to bludaři. Rád jsem si je poslechl, dokonce jsem si byl schopen popovídat i s jehovisty, protože jsem to chtěl, zajímalo mě to spíš jen pro zážitek, ale jinak jsem je litoval. Můj postoj k jiným vyznáním byl tvrdý.

Když jsem potom nastoupil do Drahotuš jako pastorační asistent, začali jsme dělat ekumenické bohoslužby ve farním kostele v Drahotuších a spolu s našimi kněžími jsem se účastnil jednání s husitským bratrem farářem z Přerova, který měl na starosti také husitský kostel v Drahotuších. Společně jsme tedy jednali a já jsem opět přišel na chuť těmto setkáváním, ikdyž můj postoj byl stále nekompromisní. Tehdy mě v tom postoji utvrdil i zážitek z Antiochie, kde jsme oslovili místní mládež. Jeden kluk měl tetu, která byla z nějaké evangelické církve. Velice ji to zajímalo, tak nás navštívila. Avšak místo toho, aby byla ráda, že katolíci v Ryžovišti dělají misie, vysvětlila svému synovci rozdíly mezi katolíky a její církví, kterým on ovšem rozumět nemohl, protože neměl žádné náboženské povědomí, přesto však, a to je dobře, měl zájem o křesťany. Nicméně zde se v praxi ukázal trapas nejednoty křesťanů. Když mohou dát svědectví, spíše radši odradí, než aby ten, který má o Boha naráz zájem, se omylem přidal k jiné církvi.

Teď si střízlivě myslím, že jsme lidé, máme se mít rádi, protože tak to chtěl Ježíš. Spojila nás všechny přece láska Krista Pána. Asi se nepřesvědčíme, aby jeden věřil druhému, ale můžeme dělat alespoň malé kroky, můžeme se mít více rádi. Třeba i touto cestou můžeme dojít k poznání pravdy. Kristus je přece Cesta, Pravda a Život. Kdo není proti nám, je s námi, kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.

Jedna z přímluv Velkého Pátku je také za jednotu křesťanů. "Modleme se také za všechny bratry a sestry, věřící v Krista. Kéž Bůh a náš Pán sjednotí všechny, kdo žijí podle poznané pravdy, a kéž dovede svou církev k dokonalé jednotě." "Všemohoucí, věčný Bože, jsme rozptýleni, ale ty nás chceš shromáždit, jsme rozděleni, ale ty nás chceš sjednotit. Dej, ať si uvědomíme, že všichni jsme byli pokřtěni jedním křtem, že všichni patříme jednomu Kristu: Doveď nás k plnosti jedné víry a k dokonalosti jedné lásky. Skrze Krista, našeho Pána." Takovou cestu jednoty nám tedy doporučuje církev svatá a my bychom na to měli odpovědět.

Také si při tom můžeme uvědomit všechny ty, kteří v Boha nevěří. I oni jsou povoláni ke spáse. Na ně podobně myslíme v přímluvách Velkého Pátku: "Modleme se také za ty, kdo v Boha nevěří. Kéž žijí podle svého poznání, aby k Bohu nakonec došli." "Všemohoucí, věčný Bože, stvořiteli všech lidí, ty jsi jediné dobro a jenov v tobě je pravý pokoj. Smiluj se nade všemi, kteří o tobě nevědí, a dej, ať konají dobro a přes všechny překážky dosáhnou pokoje. A těm, kdo v tebe věří, dej, ať jejich život uprostřed nevěřících je znamením tvé lásky, aby každý, kdo se s nimi setká, setkal se s tebou, pravým Bohem a Otcem všech lidí. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.