Vymlouvat se, to by mi docela šlo. A tak tu píšu takové zajímavé i nezajímavé věci. Něco, co jsem zažil s Bohem či s blížními nebo co mě zrovna napadlo.

O jednom klučíkovi

7. 12. 2010 11:41

Dítě Boží

 

Jedné hodné mamince se narodil syn. Malý syn. Takové malé nic. Co taky chcete za 8 měsíců a od malých rodičů? Nějakého obra?

 

Pak to malé dítě bylo ještě chvíli v nemocnici - v porodnici jednoho malého nebo spíš středně velkého města. Tam se totiž rodí malé děti. To ne jako dřív - doma a už vůbec ne ve chlévě jako Ježíšek.

 

Krátce potom,co se klučík narodil, zašli jeho šťastní rodiče za panem farářem. Pan farář je řádně poučil a křest už nebyl daleko. Stanovili si, že bude na Sv. Matěje, vlastně na Ducha svatého, aby dítě obmyla ještě velikonoční voda. Tak se narodilo další dítko pro nebe.

 

A aby mělo dostatek přímluvců, dostalo od rodičů hned dvě jména, jedno po tatínkovi a druhé po dědovi. Obě jména byla českých patronů, které začínají na stejné písmeno.

 

Poznává Pána Boha a docela ho to baví

 

Aby dítko nebylo samo, maminka opět počala a porodila mu brášku, pak ještě sestřičku a potom ještě dalšího brášku. Každé bylo jiné. Když se narodil poslední bráška, tomu klučíkovi už bylo skoro pět. Má tedy dva brášky a sestřičku.

 

Tatínek každé brzoučké ráno čte pohádku. Děti se strašně těší a vstávají co nejdříve, aby u tatínka byli první. Ale co to ten tatínek čte? Je to vůbec pohádka? Ne, není to jen obyčejná pohádka. Vypráví o Pánu Bohu, jak stvořil svět, o Mojžíšovi, o Davidovi a Goliášovi, o Pánu Ježíši a o jeho učednících. Jak krásně se to poslouchá a jak příjemně se vstává na tento krásný příběh.

 

Jednou za čas, dnes už se ví, že každý týden, jdeme na dlouhou procházku, hned brzy z rána. Jde i maminka a tatínek a všechny děti. Taky malý klučina. Někdy tatínek vezme auto a jedou někam jinam a někdy jdou celá rodina jen malý kousíček a občas i s babičkou a dědou, ale vypadá to tam skoro stejně.

 

Je tam hodně lidí, přes které klučík pořádně nevidí, dlouhé lavice a hrajou se tam písničky na podivný hudební nástroj nebo říkají krátké říkanky, kterým klučík ještě nerozumí a tak občas zlobí. Jen sem tam někdy zahlédne podivně oblečeného pána, který to vede jako generál armádu. Ale nakonec ho baví tam být, protože si tam všichni rozumí a ty říkanky se klučík naučí brzy taky trošku žvatlat.

 

Už chodí do školy

 

Jo, škola. Ta moc nebaví. Radši, kdyby nebyla. Ale chodit se tam musí, tak co klučíkovi zbývá. Ráno to jde pěkně rychle, protože jede autobus a také ostatní děcka.

 

Horší už je to potom odpoledne ze školy. Je to do kopce a je to daleko. Ale když má tatínek ranní směnu v práci, tak to musí jít alespoň tak rychle, než se tatínek z práce vrátí, jinak by bylo zle. Mladší bráška, který také začal chodit do školy je vždycky rychlejší. Ale když ten potůček u cesty domů tolik baví. A tak si klučík jde různými oklikami, než se konečně vrátí domů a ven stejně ještě nemůže, i kdyby moc chtěl. Možná se to dá, když je doma jenom maminka.

 

Domácí úkoly trvají dlouho a jsou strašně otravné. Ale dítko se učí a učí a nic jiného mu nezbývá. Nicméně se těší, až už učení skončí a může se jít vyskotačit ven. A taky jde.

 

Nejlepší jsou prázdniny. A vůbec nejlepší jsou Vánoce. Ty jedny Vánoce jsou opravdu nezapomenutelné.

 

Tatínek jde s klučíkem na půlnoční do kostela toho města, kde se klučík narodil a posadí se doprostřed u Jesliček. Zazvoní zvonek a začíná se zpívat první koleda. K jesličkám přichází podivný zástup. Klučík, kterému táta říká Vašík se nad tím zástupem podiví: „To je kněží“. Malý Vašík už ví, že ten, kdo v kostele každou neděli vede bohoslužbu je kněz, ale tolik kněží ještě v životě neviděl.

 

Vždyť pořád sedají v kostele do lavice, kde Vašík skoro nic nevidí anebo jdou nahoru k varhanám, kde je to k oltáři ještě hodně daleko, tak stejně neví, co se dělá tam vepředu.

 

„To nejsou všechno kněží,“ poučuje Vašíka tatínek, „to jsou ministranti.“ Sotva tatínek to slůvko vyslovil, malý klučík ho hnedka zapomněl, bylo na něj ještě moc těžké a nikdy před tím ho neslyšel. Ale po prvé zatoužil tím také být.

 

Tak je tím…

 

Vašík tedy chodí do školy. Musí tam. V první třídě se tak trochu naučil ty základy a přichází třída druhá.

 

A s druhou třídou jednou za týden odpoledne druhá škola. V té však neučí paní učitelka, ale pan farář. Ale to, co pan farář učí, už klučík někde slyšel.

 

Přesně tak. Tatínek kdysi brzy z rána tyto příběhy čítával. Ale Vašíka to přesto baví, rád poslouchá a přitom si odpočine od školy. Moc si toho nepamatuje. Poslouchá pana faráře a dívá se na tabuli, kde kněz maluje zajímavé obrázky, které se týkají toho příběhu, který vypráví. Na rozdíl od paní učitelky ve škole je moc nezkouší, tedy aspoň Vašíka. Ptá se jen starších spolužáků.

 

Pana faráře Vašík vidí ještě jednou za týden v kostele. Ale to už ho tolik nebaví. Za tu každou neděli už to skoro zná. Už ví, co má odpovídat, někdy se trochu přidá do zpěvu. Je sice trochu větší, ale co se děje u oltáře stále neví. Chce to zjistit, ale jak? V lavici už ho to nebaví, vždyť tam se pořád sedí, stojí nebo klečí a nesmí se zlobit.

 

Občas má kněz u oltáře ještě někoho. Když jsou na mši svaté doma, v kapličce, vidí Vašík u pana faráře nějakého trochu staršího kluka, než je on nebo pana kostelníka, ale toho se Vašík bojí. Je to děda Tomáše, Davida a Jendy, sousedovic kluků a s nimi se často pere, teď teda hlavně s Tomášem, protože jeho bráškové jsou ještě moc malí.

 

Může někdy k oltáři také? Stále mu to vrtá hlavou. Bojí se vejít do dveří, odkud vychází kněz. Neví, co by tam měl říct, aby taky mohl být u oltáře a něco dělat.

Ale co to? Jednou v neděli vidí sousedovic Tomáše právě tam, kde by chtěl být. Ale sousedovic Tomáš ještě není ani prvňák a Vašík, teda správně Vojta, protože tak mu říkají všichni ostatní, chodí už do třetí. Tak to teda ne.

 

Maminka vidí svého Vojtíška, jak je smutný. Chce mu pomoci. Klučíkovi tedy nezbývá nic jiného, než se mamince svěřit.

 

Netrvá to dlouho a v kapličce je mše svatá. Nemají to daleko, jen seběhnou malý kopeček a jdou  ještě s mladším bráškou Mirkem do kaple. Není neděle, přesto jdou a vchází do dveří, odkud vychází pan farář na mši svatou. Kněz tam ještě není a maminka nemusí ani nic říkat. Paní kostelnici je všechno jasné a pan farář je rád, že má nové pomocníky. Sice ještě nic neumí, ale rád je to naučí. Občas mu pomůže pan kostelník a ministruje spolu se všemi třemi chlapci – sousedovic Tomášem, Mirkem i Vojtou.

 

Vojta se učí rychle, rychleji než ve škole. A začíná být u toho hodně aktivní, aby se zaměstnal a předvedl, jak to krásně umí a že za chvíli vymění i pana faráře. Ale pan farář si to vzít nenechá. Dokáže také ho včas napomenout, když dělá, co se nepatří.

 

Slavný ministrant…

 

Zobrazeno 1448×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

O mně

Vojtěch Hýbl (VVRH)
na signály.cz

Co zatím jsem? Inu, jsem Vojta. Pocházím z Václavova. Vystudoval jsem maturitní obor Knihkupec v Luhačovicích, postupně se ze mě stal pastorační asistent v Drahotuších a teď jsem čerstvě dokončil bakaláře teologických nauk. Ano: "Sedm let jsem v Písku študýroval... (pardon v Olomouci) ani jednu Pannu nemiloval... (to nevím, jestli je pravda)..." a tak se snažím s pomocí Boží alespoň něco dělat dál na cestě do nebe.

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio