O jednom klučíkovi II

První svaté přijímání

Už je druhá polovina třetí třídy. Vojta vlastně ještě ministrantem není, ale touží po tom strašně moc. Však to víte už z předchozí kapitolky, jak se tím ministrantem vlastně stal.

Náboženství ho doposud baví, pana faráře stále rád poslouchá. Ale jen do té doby, než začne příprava na první svaté přijímání.

To chodí s maminkou a mladším bráchou Mirkem ještě jednou do děkanského kostela v Zábřeze. A to už tak zábavné není, protože nejen tam, ale i v náboženství pan farář zkouší a Vojta…moc mu to nejde. Přece jen se před spolužáky bojí a doma se náboženství neučí, takže vlastně umí jen to, co pochytil posloucháním pana faráře, ale to tentokrát nestačí.

Vojta ví, že se připravuje na něco speciálního, ale neví proč a k čemu to vlastně bude a chce se po něm něco víc. Přípravy už pomalu vrcholí. Vojta začíná víc chápat, ale moc se mu nechce.

Krátce před tou velkou slavností ho pan farář vyvolá před celou třídou. Vojta se bojí a zkouška zpovědi dopadne trapně. Za pomoci pana faráře to sice jde, ale paní učitelka by mu za ten výkon určitě nedala nic lepšího než čtyřku. Kněz je naštěstí alespoň tak hodný, že jen kluka pošle zpět sednout, ani mu nevynadá, jen zopakuje, jak by to mělo být správně.

Z Vojty i Mirka se nedávno stali ministranti. Konečně je ten slavný den. Před svatou zpovědí je to náročné, protože se musí přiznat a to je strašně těžké. Vždycky, když něco provedl, bylo to pro něj těžké se přiznat a teď opravdu jde do tuhého, musí. Jak těžko se čeká řada u zpovědnice.

Nakonec se tedy Vojta vyzpovídá a má krásný pocit. Spadl mu kámen ze srdce, dokonce něco víc, než kámen. Druhý den po zpovědi je slavnost Prvního svatého přijímání, slavnost Nejsvětější Trojice.

Všichni spolužáci, kteří také přistoupí po prvé ke svatému přijímání se scházejí a pan kostelník je řadí. Je jich hodně. Vojta má být v kostele na speciálně připravených místech ve 4. řadě dětí a 20. dvojici. Jeho srdíčko je naplněno podivnou radostí a když při mši svaté odříkává: „vyznávám se všemohoucímu Bohu…, že často hřeším,…“ zamýšlí se nad tím, jestli to může říkat, když je po zpovědi a vlastně nemá zrovna žádný hřích. Ještě tomu pořádně nerozumí.

Mše svatá ho od té doby baví, většinou při ni ministruje. Už ví, že může přijímat Pána Ježíše, když nemá žádný hřích, vlastně tehdy když je po zpovědi. Ale zpovídat se je těžké, tak to ještě moc často nedělá. Bůh ví, že přijde doba, kdy bude přistupovat často ke svaté zpovědi a velice rád ke svatému přijímání, ale teď na to není ještě moc rozumný.

Slavný ministrant

Sotva se Vojta naučí ministrovat, je hned první zkouška. Kaplička je plná, protože se bude křtít malé dítě od sousedů. Rodiče jí dali jméno Ivana. Jenomže křest Vojta ještě neumí a ostatní kluci taky ne. Pan farář naznačuje rodičům dítěte i ministrantům, co mají dělat. Vojta je však hodně aktivní, tak když kněz něco naznačí, hned jde a ostatní kluci s ním. Dochází tak k malému nedorozumění, když místo rodičů s dítětem nastoupí před oltář všichni ministranti a tak se to opakuje celou mši svatou. Potom si o tom povídá celá vesnice. Ale Vojtovi to nevadí.

Jednou za rok jezdí rodiče za maminčiným strýčkem hodně daleko. I pro Vojtu je to dobrodružný výlet. Když začíná nějaká vesnice nebo město, hned to hlásí. Tak to trvá celou cestu, až jsou konečně na místě, na krásné vesnické faře s docela hodným psíkem.

Maminka se hned strýci chlubí, že Vojtíšek a Mireček už ministrují. Pan děkan, maminčin strýček, má z toho radost. Ještě to nedělní odpoledne se mohou kluci ukázat.

Kněz je vede do sakristie, kde je spousta ministrantských oblečení. Vojtovi se oblečení moc nelíbí. Nikdy to na sobě neměl, protože v kapličce ho taky nemají a strašně nerad se převlíká. Navíc, oblékat si sukni, to není pro kluka.

Ale ministrovat chce, tak si to přece jen obleče a spolu s bráškou po prvé ministrují v ministrantském oblečení při svátostném požehnání. A strýček byl taky rád, že měl ministranty.

Léta plynou. Ministrování Vojtu baví stále více už proto, že je mezi kluky nejstarší a tím i vedoucí ministrantské party. A také ministranti se množí. Už ministruje i Honza  a David. Jen nejmladší bráška Martin ještě ne. Už by sice chtěl, ale blíží se ve vesničce velká slavnost: Kaplička sv. Václava dostane zvon, který se bude brzy světit a také bude nosit jméno slavného knížete – sv. Václava. Nejmladší bráška se přece jen tak rychle ministrovat nenaučí.

Pro tuto slavnost paní kostelnice půjčuje ministrantské oblečení, ať to opravdu vypadá. Vždyť nový zvon má žehnat sám otec arcibiskup, kterého Vojta už jednou viděl v děkanském kostele v Zábřeze. A také se proslýchá, že by měl přijet sám pan prezident, protože také nosí jméno sv. Václava.

Nakonec se nesplní ani jedno. Pana arcibiskupa si Pán života a smrti vezme k sobě do nebe a pan prezident alespoň napíše paní kostelnici dopis jako projev vděčnosti za pozvání. Pro obec Václavov je to veliká slavnost. Všichni lidé se do kapličky ani nevejdou. Tak slavná pouť ještě nebyla. Lidí je plná náves, ikdyž zvon světí jen kněz, za to významný, dobrý a oblíbený Boží služebník a také nosí Vojtovo jméno a příjmení má skoro jako nejmladší Vojtův bráška.

Také Vojta má radost, že může být přímo u toho a že je tak krásně oblečený v červeném ministrantském oblečení. Připadá si jako biskup, protože biskupové také chodí v červeném.

Od té doby se už pořád oblíká jako ministrant. Paní kostelnice brzy pořídí oblečení i pro ostatní kluky a může ministrovat i nejmladší bráška.

Ministrant ještě více

Dříve byl Vojta zvyklý na jednoho kněze. Kněz byl pro něj vždycky starý pán. Mladého ještě neviděl. Pan farář, za kterého začal ministrovat, odchází do jiné farnosti a přichází nový, kterého již znal, když na sv. Annu pravidelně jezdil se svými rodiči a sourozenci o dvě vísky dál. Hned zvěstuje ostatním ministrantům, že s novým knězem budou i delší mše svaté, protože u svaté Anny tomu tak bývalo.

Ministranti se také učí nově oslovovat kněze. Už to pro ně není pan farář, ale otec. Tentokrát otec Bedřich a pomáhá mu mladý kněz otec Jindřich a dokud může, pomáhá i otec Vojtěch, který je už opravdu starý a který také světil zvon v kapličce. Tak se Vojta učí i nově ministrovat a baví ho to ještě více.

Otce Jindřicha po roce vystřídá otec Bohuslav. Je zase trošku jiný a tak se ministranti učí i tomu, aby knězi uměli u oltáře vždy vyhovět a dobře jim to klapalo. Otec Jindřich je naučil zásadě Tří mušketýrů: „Jeden za všechny, všichni za jednoho.“ Učil je tak ukázněně sloužit Pánu Ježíši.

Když byli u oltáře ministranti neukáznění, poslal otec Bedřich na příští mši svatou otce Jindřicha. Věděl totiž, že tento mladý kněz si umí s kluky poradit. Když totiž někdo zlobí, neptá se kdo, ale vykáže všechny ministranty od oltáře, aby si uvědomili, že Pánu Bohu se má sloužit pořádně. A kluci si to do příště rozmyslí, aby si opět netrhli ostudu.

Otec Bohuslav je naučil ještě další službě: číst přímluvy a potom postupně i čtení z Písma svatého. Nejprve četl Vojta a Tomáš, pak se přidali i ostatní.

Se změnou kněží se změnil i pořad bohoslužeb v kapličce, tak se občas, jednou za měsíc, stávalo, že nebyla vůbec nedělní mše svatá a ta, která byla nedělní se slavila už v sobotu večer, v neděli dvakrát za rok na pouť a na hody. Proto se Vojta i častěji dostal do farního kostela. Moc ho neznal, byl v něm jen pokřtěný a jinak tam chodili jen jednou za rok na pouť k Nanebevzetí Panny Marie a o pohřbech. Tak se jednou při ohláškách dozvěděl, že je mše svatá pro děti a chtěl na ni jít, ikdyž byla ve všední den.

Tak začal ministrovat i ve farním kostele, ve vesnici s podivným názvem, který připomíná Svého Boha – Svébohov. Tam bylo ministrantů více, běžně 8, ale jejich počet stále vzrůstal. Brzy se přidal k ministrování ve Svébohově i nejmladší bráška.

Už tedy neministroval jen jednou za týden, ale když měl příležitost, tak vždycky, když byla mše svatá ve farním kostele nebo v kapli a postupně i ve všech vesničkách v okolí. A bavilo ho to stále více a stále více poznával Pána Boha, který ho má rád.

Ministrantem i v nové škole...