Těžká zpověď

Často se křesťanům, zvláště těm katolickým, vyčítá, že to mají jednoduchý. Mohou si hřešit, jak chtějí, protože se stejně vyzpovídají a Pán Bůh jim odpustí. Ono to tak jednoduchý opravdu není, protože zpověď je moc velká věc na to, aby to tak jednoduchý bylo.

Tak jsem byl u zpovědi. Kdy, kde, jak, co a komu, to necháme na zpovědní tajemství, ono to není totiž vůbec podstatné. Poctivě jsem se vyzpovídal a stejně poctivě jsem byl při zpovědi poučen, jak se sluší a patří a dostal rozhřešení, jak se sluší a patří, ale tím si nikdy nejsem jist, že ho dostanu, ale ještě se nestalo, že bych nedostal.

Od zpovědi odcházím běžně různě. Nikdy si ji nepíšu na papírek, ostatním to vřele doporučuju, aby si psali, zvláště tedy dětem, kteří přistupují po prvé. My jsme se to neučili psát a jen jednou jsem to zkusil a ty hříchy ztratil a málem to dopadlo katastrofou. O tom ale neměl být ten odstavec, tak znova.

Od zpovědi tedy odcházím různě. Někdy nadšený, že mi Pán odpustil, jindy bezmála uplakaný, že mi Pán odpustil, když já jsem tolik zklamal, že jsem to málem ani v té zpovědi nebyl schopen říci, jindy normální jako by se nic nestalo a ona se stala velká věc, někdy se mi ani nechce jít, jindy bych bez mála z té zpovědnice neodešel, prostě různě.

Také pokání dělám tak různě. Někdy hned, jindy to hned nejde, tak v nejbližší chvíli, jindy by to hned šlo, ale dělám to až nějaký ten den poté, rekordně až v den následující zpovědi, paradoxně to nejjednoduchší pokání, což rozhodně není k chlubení.

Tentokrát byl můj pocit ještě originálnější a drsnější. Žádná radost, žádné nadšení, žádná modlitba, skoro bych řekl úprk, asi jako ten mladík v evangeliu, kterému Ježíš řekl: "Jedno ti schází: Prodej všechno, co máš a rozdej chudým. Pak mě následuj". A onen mladík se smutkem odešel, protože měl mnoho majetku. A přesně tak jsem se cítil teď. Když jsem čekal nadšení, bude to dobrý, tak najednou zklamání z nádherné zpovědi, protože mi něco schází... Takže výzva: Najít to, co mi schází.