Postím se jen, když se mi chce

Taky si to myslím. :-) Post od Boha, který je milosrdný, laskavý, milující - prostě Bůh láska - nám nemůže ukázat lepší cestu, nanejvíš nám může připomenout co v Bohu máme a ukázat nám, jak slepí jsme byli, že jsme si toho nevážili.

Já děkuji za krásný komentář. Přiznám se, že i nad tím často přemýšlím, postit se od Boha.Ale tady zjišťuji, a Bohu díky za to, že to fakt nejde. Ó, jaká by to byla pohoda být pohan a nevědět nic o Pánu Bohu a stejně by mě Bůh měl rád. On si mě vyvolil už od založení světa a já nemohu jinak, než být Jeho, protože kdyžbych nebyl, byl bych ve velkém průšvihu, ba co hůř, ve věčně smrtelném nebezpečí. Mě bohatě stačí postit se od modlitby, abych zjistil, že nejde ani toto. Když se nehodlám modlit, Bůh mi stejně ukáže svou lásku a mě nezbývá, než se stydět a litovat.

To je ale nálada. ;-) Hmm, postit se od modlitby... A co takhle se postit rovnou od Boha? Nefungovalo by to tak, že by nás takový půst přiměl k zamyšlení, jak na tom s tím Bohem jsme? Představuji si, že kdyby byl naší oporou, tak by nám takový půst připomněl, jak moc ho potřebujeme a kdybychom naopak bez něj necítili žádnou změnu, tak k čemu by nám takový bůh byl? ...a byl by v takovém případě náš bůh ten pravý Bůh? :-)<br />
PS: díky za pěknou, upřímnou úvahu