Exercicie neboli duchovní cvičení

Asi je to ostuda, ale byl jsem na tom jen 2x a tak trochu z povinnosti. Je to špatně řečeno, protože k tomu by mě měla vést láska. A ono to tak je. Vždycky se na to těším a vždycky jedu rád. Ještě včera jsem byl na Velehradě a dnes už o tom píšu.

Ten rozměr povinnosti je v tom, že je třeba, aby se pastorační pomocníci posvěcovali, aby mohli posvěcovat druhé. Otec arcibiskup Jan mě to ulehčil v tom, že to prostě nařídil alespoň jednou za 2 roky. Ano, jedu rád a  přitom to mám nařízeno. To je o poslušnosti. Kdyby to nebylo nařízeno, tak bych to asi stále odkládal, protože vždycky se najde dost jiných možností, jak využít čas jinak a někdo by řekl aktivněji a užitečněji.

Exercicie nebo duchovní cvičení jsou pasivní a to především v tom, že po celou dobu neposlouchám nikoho jiného, než toho, kdo nás duchovně cvičí a odložím všechno ostatní a pod vedením dobrého duchovního vůdce se soustředím na Krista. Není to nádherné?

Když jsem byl na exerciciích poprvé, byl jsem z toho velice nadšený a dal jsem si předsevzetí, že půjdu dál za moudré nařízení a hned za rok budu na dalších. Rok uplynul, nadšení pokleslo, užitek zůstal a exercicie nebyli, protože jsem se nepřihlásil. Nastal opět rok další, a ejhle, to už musím, přece jeden krát za dva roky!

Ne - musím, já chci, já potřebuji. Už tak nějak z posledních sil jsem se snažil rozdávat a měl jsem pocit prázdnoty. Ne, tak to nejde dál, musím na exercicie. Asi 3 měsíce mě trvalo, než jsem se na nějaké přihlásil s půlročním předstihem a už jsem se opravdu těšil. Bohu díky! Nový náboj, už mohu dál svědčit o Boží lásce s novou silou. A příští rok zas! A ne, aby to dopadlo, jak posledně, že se zas na žádné nepřihlásím.

Chci žít ze svátostí, především z Eucharistie? Ano - chci! Chci se stát svatým, přestože jsem hříšník? Ano - chci!