Kronika mého působení v Drahotuších od r. 2005

Prolog

Podobně jako v Rychnově jsem si psal zápisky o tom, jak se mi tam žije a jak v tom životě působí Bůh, i to, jak dokážu jako člověk klamat, píšu i zde. V Rychnově jsem začal až jsem tam nějakou krátkou dobu byl, asi po dvou letech, zde v Drahotuších píšu skoro po čtyřech od té doby, co jsem dopsal kroniku “rychnovskou”. I zde budu na začátku vzpomínat na počátky působení na FARCE a pak se dostanu k událostem, které jsou krátce za mnou. Nebude toho tolik, přestože v Drahotuších je více zážitků a méně cestování, což samozřejmě vůbec není na škodu. 

Antiochia Jezernice

Jezernice je jednou z farností, kde budu působit. Trochu se toho bojím už proto, že se zde může vzpomenout mého neúspěchu při Malé Antiochii v Písařově. Je to taková rána, která se těžko hojí, ale je třeba se s tím poprat a dokázat odpustit sám sobě, když už mi odpustil Bůh. Na druhé straně se zde dá i vzpomínat na Malé Antiochie v Hoštejně 2002 či v Rychnově 2001 nebo ve Vřesovicích 2003 a opravdu na to všechno se vzpomíná.

Náš turnus C je z velké části sestaven z těch, kteří byli loni touto dobou v Zátoře, nikdy před tím a zatím ani potom nebylo tolik těch, kteří by se sešli po roce znova. Vedl nás Vašek Fojtík, který byl se mnou na Antiochii potřetí, poprvé ve Zborově, pak v Zátoře. Další osobností byl Luďa, se kterým jsem též potřetí, tedy v Polkovicích a Zátoře, v Zátoře se mnou též byla ještě Zuzka, Pavla a Petr. Další osobnosti už byly novější a s Kristýnou jsem potom začínal na FARCE.

Na turnuse nás snad bylo nejvíc, co jsem zažil, takže jsme se na faru ani pořádně nevešli. Akce jsme měli po vzoru Zátora asi jednou za dva dny a celkem to šlo. Mládeže se hrnulo celkem dost, jméno jsme měly, úspechy snad taky. Na druhé straně bylo i hodně takových špatných nálad, neboť se moc nechytalo společenství. Těžko říci, čím to asi bude, protože kolečka byla, ale v půli Antiochie jsem chtěl i odjet. Ale podařilo se dát všechno do pořádku a Bůh nám žehnal.

Na Boha se totiž na Antiochii nezapomíná, takže jsme denně měli adorační služby, protože nás bylo tolik, něco jsme i udělali doma, něco se tak různě pozhánělo, byla noční hra, zpěvné divadlo, spousta fotbalu, her venku, bohoslužby i mše svaté, výlety, sportovní den. Modlitby byly i osobní, tak to bylo velmi dobré a odjížděl jsem z dobrou náladou a vidinou dobrého pokračování.

FARKA Drahouše - začátek

Tyto části bych mohl pomalu den ode dne opisovat ze svého deníčku, ale to není třeba. Ony ty moje “antiošácké deníčky” se dobře čtou, když jsem nemocný (to není Bohu díky tak často) nebo když se mi chce moc vzpomínat. Ze začátku se dal zachytit několika větami každý uplynulý den, ale pak bylo praktičtější psát si kalendář, který si píšu doposud, snad měsíc mám vynechaný. Ony ty dny jsou sice každý jiný, ale vesměs ty akce stejné či podobné.

Otec Radek ze začátku neměl moc velkou představu, co budu dělat, jaké budu mít úkoly a kam bude směřovat naše činnost. Bohu díky, je to kněz velice operativní a tak vidí úkoly spíš aktuálně než v dlouhých časových horizontech. Jak mě řekl dopředu již před tím, budu mít snad na starost ministranty a nemocné. Náboženství učit nemusím a na práci bude někdo jiný. Jinak dál budu na sociálce, protože není zatím jiná možnost příjmů. S tím jsem tak nějak počítal. Sic jsem byl od toho odrazován snad všemi kolem mě, ale v Drahotuších zase naopak povzbuzován a farníci se mi snažili najít práci. 

Spolupracovat s otcem Radkem mi působilo velikou radost a bylo to úplne něco jiného, zvláště, co modlitby se týče, ale i práce. 
Ze začátku bylo třeba udělat zázemí a tak jsem se nevyhnul zednickým pracem a Bohu díky za to. Sic to bylo velmi náročné na fyzičku, ale Kristýna byla srdeční zdravotní sestra, tak mi velmi pomáhala, když mě něco bolelo. Otec Petr v tom byl s námi a povzbuzoval nás hlavně ve společenství. 

Ministranty jsem poznal celkem rychle, největší problém mi dělali partutovští, ty jsem si nepamatoval asi půl roku, protože jich bylo hodně a byla to krásná sehraná parta, takže si získala moji oblibu. Jezernické jsem znal již dříve z Antiochie, Podhoří bylo jednoduché - Petr a Pavel a podobně jednoduchá byla i Loučka a Drahotuše byly trošku oříšek, byly už hodně staří ministranti a zatím nikdo nový, což se brzy podalo, ale byly tam i ministrantky. V Potštátě byl jediný ministrant Michal, který však neměl řádnou výchovu rodičovskou a byl s ním problém vyjít. Bůh dal, že teď jsme dobří kamarádi.

Ke službě nemocným jsem se dostal až trochu později, potom, co mé působení v Drahotuších ovlivnil úraz ramene a odchod Kristýny.

Mé působení tedy započalo 1. Září 2005 spolu s Kristýnou Orságovou, která zde byla zaměstnána jako pastorační asistentka, P. Petrem Utíkalem a P. Radomírem Šidlejou. Otec Petr i Radek zde však už působili od července.

Společenství jsme tvořili zvláště při modlitbě v 6:3O se čtením, pak rozjímání, 7:10 ranní chvály, které byly vnímány jako povinné. Další společné modlitby byly při mši svaté a ještě při pobytu Kristýny při večerních chválách a modlitbě před spaním, občas byla i modlitba uprostřed dne, na oběd Anděl Páně a po snídani jsme si rozdělovali nebo nacházeli práci.

Nový začátek - setkání Antiochie v Potštátě

Nebylo to všechno tak jednoduché. Když jsem byl v Drahotuších bez úvazku, doma bylo naléhavé pomáhat Mirkovi na stavbě a tak kdykoli jsem se vrátil domů, pokračovala zednická směna a jakoby nebylo odpočinku. Když jsem přijel slavit pouť k sv. Václavu, musel jsem jít na stavbu pomáhat, což mě trochu žralo, ale bylo dobře, že jsem si to vytrpěl. Tak jsem měl pracovní vypětí, až se to stalo…

Pamatuji si to jako dnes. Byl čtvrtek a v Drahotuších byl pohřeb a v Partutovicích jsem měl mít schůzku s ministranty. V Drahotuších by však nebyl ministrant a Petr moc chtěl, abych tam byl. Tak jsem se ráno učil na motorové koloběžce. Když jsem pak vyjížděl po pohřbu, nastartoval mi to Petr, mě to ještě nějak nešlo a jel jsem. Za Drahotušemi jsem se poohlédl po okolí a tu jsem si všimnul výmolu v silnici. Koloběžka měla nízký podvozek, tak jsem trhnul řídítky a přeletěl přes ně. Chvíli mě trvalo, než jsem vstal a byl jsem odhodlán jet dál, ale najednou jsem zjistil, že nemohu hnout levou rukou. Už to bylo jasné. Zlomil jsem si ruku a tak zavolám Radkovi a vrátím se na faru, jestli to půjde. Mobil byl v levé kapse. Těžko se dal vytáhnout. Když už jsem ho vytáhl, Radek ho nebral, Petr pak taky ne a pak už došla baterka. Nic, musím po svém. Došel jsem zkrvavený přes celé Drahouše a pak už Petr zavolal Radkovi a jelo se do nemocnice. Tam mi diagnostikovali vyhozené rameno, zavezli na sál, uspali, rameno nahodili a dali ortézu. Ta byla mou ozdobou na 3 týdny. Větších bolestí než této jsem zažil opravdu málo, ale jak už jsem měl ortézu, bylo to mírnější. Tou dobou gradovalo působení Kristýny, byla již rozhodnuta odejít.

Ortéza na rameně byla mou vstupenkou na setkání Antiochie v Potštátě, protože jinak bych musel pomáhat Mirkovi na stavbě. Ani tak jsem nebyl na celém setkání, protože jsem měl nemocenskou, tak se to nesmělo přehánět. Bylo to setkání plodné, naše nové biskupem schválené farní společenství se těšilo oblibě antiošáků a já jsem čelil mnohým otázkám ve smyslu, že už jsem se chtěl odebrat na věčnost a jak se mi to mohlo stát. Zakusil jsem opět dobré společenství, které z Antiochie vane.

Život na faře v Drahotuších

Po tomto setkání nás pomalu opouštěla Kristýna až tak, že od slavnosti Všech svatých jsem všechny její povinnosti musel vzít na sebe a už se jen čekalo až mi sundají ortézu, abych mohl být zaměstnancem Arcibiskupství Olomouc jako pastorační asistent. Otec Petr mě také provázel po nemocných, které též budu ve střídání s ním navštěvovat. Tak se pomalu formovala moje práce v Drahotuších. Měl jsem tedy na starost vedení ministrantů, navštěvování nemocných, hry s dětmi na faře, občas nějaká ta společenství a po Kristýně také náboženství ( v takovém rozsahu vyučovat náboženství pro mě byla novinka, musel jsem se to naučit a pořád mi to moc nejde. Suplovat bylo lepší). Občas, z počátku bylo i dost fyzické práce, která byla potřeba udělat a čas od času dost často se ještě nějaká objevila. Do toho všeho jsem po Kristýně zdědil i starost o Informační list, který pro naše farnosti vycházel každý týden a čas od času při rekonstrukci častěji bylo na faře třeba uklízet.

Toto všechno jsem s pomocí Boží zvládal a ještě jsem i občas stíhal mít kontakt s Malou Antiochií a s Rychnovem, spíše a radši však s Třebařovem a aspoň o Vánocích i s Maletínem a opravdu jsem cítil, že je Bůh se mnou.

Divadlo Něhurka a sedm Trapaslíků v Jezernici a ostatní divadla

Výborným prostředkem, který sbližuje společenství je i hrát divadlo. Je to tak trochu moje parketa, leč na starost to dostala Kristýna stejně jako náboženství. Nejprve se začalo s dětmi v Jezernici a to Něhurka a sedm trpaslíků. Kristýna to začala někdy na konci září, ale moc se to neformovalo a po jejím odchodu jsem převzal režii, což moje parketa zas až tak moc není, nicméně jsme museli začít prakticky od začátku, jelikož jsem měl podstatně jiné představy. Nakonec premiéra po mírném nátlaku otce Radka byla na 1. Neděli adventní.

Ještě během adventu se hrály drobné scénky také v Partutovicích. Později přibyla i scéna drahotušská a podhorská a potom v jednom velkém divadle i milenovská, loučská a potštátská, ale to všechno je kapitola už dalších let. Tento rok je rok začátků na Farce, ale vlastně také na Antiochii.